Arizona a Utah

Nic nepíšeme, protože nestíháme. Rozbalili jsme vánoční dárky a na druhý svátek vánoční jsme vyrazili na cesty. Naše nová GPS teď ukazuje přes 1270 mil najetých z domu a na Gabčině Picasu je pár fotek, ze kterých je trochu poznat, kudy jsme jeli a co jsme viděli.

Přes Barstow a nedaleký Calico Ghost Town jsme dva dny jeli do Arizony, abychom viděli Grand Canyon. Ten je skutečně impozantní, a to jsme na spoustě míst ani neviděli dole řeku a čas na to, k ní sejít jsme neměli ani náhodou (obvykle dvoudenní výlet, zvláště v zimě, kdy je krátký den). Další den byl nejvýraznější zážitek Antelope Canyon, kde jsme nasekali spousty fotek. Další přejíždění a další hotel a dneska jsme byli v Monument Valley okukovat obrovské kusy pískovcových skal, přičemž jsme trochu zablátili na prašných cestách naše Subaru. A opět sezení v autě na cestě do Moab v Utahu, abychom zítra viděli Arches - park se spoustou mostů, které tady pískovce vytvořily. Jeden jsme jako ochutnávku měli už dnes a protože se nám líbil, tak se moc těšíme. Kompletnější popis bude snad někdy příště.

Máme doma Androida

Moje nová hračka je G-1 telefon od HTC, na kterém běží Android. Je spousta možností, jak si s tím hrát. Má to přístup na internet, což by stačilo samo o sobě. Dají se na to stáhnout aplikace. Včetně her, čímž je jasné, že Lukášovi se to líbí velice. Anebo, a to je pro některé ještě větší legrace, si ty aplikace člověk může napsat sám. Hoši v práci napsali podporu do Eclipse, nicméně my, co máme raději Netbeans nejsme bez šance. Po projektu undroid, je tady nbandroid, který se jakž takž dá použít. Navíc jsem nemusel odblokovávat telefon jako někteří. I tak napsání jednoduché aplikace a úspěšné nainstalování zabralo víc času, než bych si představoval.

Taky se nám vyřešilo dilema, zda si kupovat slavný iPhone. Nyní to není potřeba, protože tohle je srovnatelné. Sice možná nevypadá tak hezky (ačkoliv tahle verze má aspoň na zadní straně pěkný vzor aby nevypadala úplně všedně), ale umí víceméně totéž. Jiný problém ale nastal, a to zda si pořídit tarif nebo v klidu dál žít s předplacenou kartou. Ono jsou to totiž vzhledem k četnosti našeho volání v podstatě zbytečné peníze. Telefonovat můžeme, a k internetu se připojíme doma i v práci přes WiFi. Navíc tady taky všichni chtějí smlouvy na dlouho a to se nám nelíbí.

Blíží se Vánoce

Už je to zase tady. Zkoušeli jsme tomu nevěnovat pozornost, ale pak jsme stejně podlehli a o víkendu vyrazili. Konkrétně pro stromeček. Mysleli jsme, že se to dá odfláknout a vyřešit u prvního prodejce u nákupního centra. Pak se ale ukázalo, že jsou tam jen hrůzy, které se ve většině případů ani nepodobají smrčku nebo jedličce, ale spíš vypadají jako přerostlá tůje. A tak jsme v neděli jeli stejně jako loni na lesní farmu do Black Mountain. Pořádně jsme se oblékli, protože předpověď počasí říkala déšť, což se naštěstí nenaplnilo, do auta připravili igelit, ať není všude jehličí, a vyrazili. Výsledek se nám docela zamlouvá. Více jsme hledali nějaký pěkný a moc jsme nehodnotili jestli je správně veliký, a proto je zas o něco větší než loni. Už je ve stojanu a nazdobený.

Gabka s Lukášem taky postupně pečou cukroví. Lukáš měl ve škole předvánoční koncert, kde se mohl hrdě předvést v davu ostatních páťáků s klarinetem. Oba už počítají posledních pár dnů školy před Vánoci.

A pak jsou tu dárky. Lítat po obchodech mě moc nebaví, a tak co si nadělíme, jsme zařídili návštěvou v REI, Sports Basement, Performance Bike a zbytek online doma od počítače přes Amazon a podobné weby. Teď nám postupně přistávají za dveřmi krabičky, podle toho, jak nám různé firmy doručují, co jsme objednali. Tady se s tím moc nepářou a vše nechají ležet za dveřmi, zazvoní, a když jsme velmi rychlí, uvidíme paty pošťáka, který prchá do auta.

Testing

Musím přiznat, že trička z práce mi přibývají pomaleji, než bych čekal. Pořád jich mám ještě ve skříni více s nápisy NetBeans, proti těm, na kterých je Google. Asi nejsem nikdy v pravý čas na pravém místě.

Povedl se mi ovšem pěkný úlovek a získal jsem jedno s velmi pěkným obrázkem. "Debugging sucks, testing rocks" se opravdu povedlo. A abych si to opravdu užil, poslední den a půl jsem strávil s debuggerem hledáním hloupých chyb, protože věci, které fungovaly, přestaly fungovat. Testy samozřejmě chyběly.

Ekonomika na houpačce

Některým věcem nerozumím. Když jsme se rozhodovali, jestli sem jet, tak v půlce minulého roku stál dolar více než 21 korun. Když jsme sem stěhovali, tak už to bylo pod 18Kč a letos v půlce roku byl kolem patnácti. No a teď, když je americká ekononika v hluboké krizi, banky pláčou, automobilky taky chodí škemrat o peníze, odevšad lezou poplašné zprávy o propouštění a o tom, jak všichni šetří, tak dolar posiluje a je zase přes 20Kč (posiluje zase i proti Euru). Na druhou stranu nás to moc netrápí, protože víceméně utratíme všechno co tu vydělám. Takže je to vlastně fuk, akorát se slabým dolarem se nám prodražuje hypotéka, kterou platíme v ČR.

Podobná legrace je cena benzínu. Před loňskými vánocemi cena tady v Bay area přelezla $3 za galon a na výletě do Utahu jsme si pochvalovali, že je tam o něco levněji. Od té doby jsme zažili $4.60 a podobné výstřelky. U kterési pumpy jsem měl problém natankovat plnou, protože měli limit na transakci $60. Prognostici věštili, že bude hůř, ve volební kampani se řešilo zda otevřít nové ropné vrty na Aljašce a najednou bác a na rohu Middlefield a Shoreline má Arco cenu pod $2. Cestou do San Diega jsme brali za $1.899. To mi přijde levnější než před nějakými pěti lety a pro upřesnění $2 za galon je asi 10,74Kč za litr. To pak člověk může jezdit v Subaru, které má reálnou spotřebu 20mpg tady po městě a 26mpg na dálnici. Výrobce sice říká 21/28, ale tohle jsou reálná data pro náš stroj. Pro ty, co raději litry na sto kilometrů, se to přepočte tak, že se do googlu napíše 25 mpg to litres per 100km a vyleze 11,8 resp. 9,4 litrů na 100km. Koneckonců provoz našeho auta je drahý z jiných důvodů než je cena benzínu, ale snad už se to uklidnilo.

Na jih za atrakcemi

Tento týden je Thanksgiving (Díkůvzdání). Takže mimo jiné týden volna ve škole pro Lukáše a Gabku a dva dny pro mě v práci. Zatímco já jsem začátkem týdne ještě chodil do práce, Lukáš si jel znovu užít Exploratorium. Tentokrát asi o něco víc, protože je o rok starší a taky mnohem víc rozuměl všem popiskům okolo.

Na víkend jsme původně plánovali výlet pod stan, ale nepříznivá předpověď počasí nás přiměla přeplánovat a místo toho jsme vyrazili na jih. Jeden den zabral přesun a pak SeaWorld v San Diegu a další den Legoland (ten je mezi San Diegem a velikou aglomerací, které vévodí Los Angeles). Původní variantu - dva dny v Legolandu - jsem zamítl, protože jsem chtěl vidět kosatky a delfíny, a zbytek výpravy nebyl proti.

Zjevně jsme nebyli jediní, kdo měl nápad na podobný výlet, protože jsme v SeaWorldu potkali Lenku s Miškem. To bylo prima. Minimálně pro nás, protože Lukáš pak zlobil střídavě každou chvíli někoho jiného. Kosatky jsme nakonec viděli dokonce dvakrát, to když jsme vydrželi až do sedmi do večera na sváteční představení. Holt Vánoce už se blíží.

Do vánočního už se zdobí i Legoland, kde hned za vchodem na nás čekal nazdobený Lego stromeček. Překvapivě Lukáš zvládl i dva rollercoastery (horské dráhy). Mně se moc líbil kus parku, kde měli z Lega postavené zajímavé kusy San Francisca (mrakodrapy včetně Transameriky, pier 39, Coit tower, victorian houses, Chinatown, ...), New York, Washington, New Orleans, Las Vegas a pár dalších kousků. Lukáš na konci spokojeně strávil 45 minut u Lego Mindstorm a díky předchozím zkušenostem zvládal všechny úkoly, které měl řešit (spolu s dalšími dětmi).

Večer jsme vyrazili na cestu zpět, ale brzo jsme rezignovali na myšlenku jet přes noc až domů. Potom, co jsme projeli zónu smradu kolem maxi kravína, jsme zaparkovali asi o 30 mil dál v hotelu. Ráno nás smrad dostihl, naštěstí byl jen venku a do pokoje nevlezl :-). Ráno cesta pokračovala pořádnou mlhou, což bylo otravné hlavně kvůli tomu, že příliš mnoho řidičů nechápe, že by mohli rozsvítit světla nejen proto, aby líp viděli, ale taky aby byli vidět. Potom, co jsme přejeli Pacheco pass, se opět vyčasilo a v Bay area zase krásně svítilo sluníčko. A večer jsme si nenechali ujít Los Altos Festival of Lights Parade.

Vrátíme se?

Spousta lidí se nás ptalo než jsme odjížděli. Často se nás někdo ptá i teď. V zásadě odpovídáme pořád stejně a i tak mnohým připadá, že to, co říkáme, nemyslíme vážně, anebo že to prostě dopadne jinak.

Pro jistotu to teda zopakuju: chceme se vrátit a věříme, že se vrátíme. A pak je tu otázka "proč?". Na tu se dá odpovědět obrácenou otázkou a pak už člověk zvažuje plusy a mínusy. Je toho hodně a tak tu zkusím napsat pár z nich. Rozhodně to není úplný výčet a není nutně ani v pořadí podle důležitosti.

• Naturalizační proces je dlouhý a pro nás v podstatě v tuhle chvíli neexistuje garantovaná cesta jak získat green card, příp. občanství. O to to máme jednoduchší. Zjistit za několik let, že chceme žít jen a jen tady, ale musíme se vrátit, by byla pakárna.
• Česko je momentálně relativně civilizovaná země. Arogance mocných je v ní hrozná, nicméně naivkové doufají, že se to časem bude zlepšovat. Politický systém jako takový je akceptovatelný.
• Ta civilizovanost je i tom, že se tu i tam v podstatě dají sehnat podobné věci. Pravda někdy za nepodobné ceny a s různou kvalitou služeb, a občas si člověk musí na něco chvíli počkat. Jenže není možné chtít mít všechno.
• Já a Gabka se tu nikdy nebudeme cítit úplně jako doma. Lukáš by to časem asi zvládl. Např. návštěvám doktorů se tu rádi vyhneme pokud to jen půjde. Teď je to možná o jazyce, ve stáří by to taky mohlo být výrazněji o penězích.
  
• My se měli v Česku dobře. Sem jsme šli zkusit něco nového a něco se naučit. (A tak se i děje.) Jenže tady jezdíme z výletů domů, ale je to podobné domů, jako když jsme v Praze bydlívali v podnájmu. Ten pocit byl jiný potom, co jsme začali bydlet na Barrandově, a teď jsme zase zpátky v tom nestabilním dočasném stavu.
  
• Mít 3 nebo 5 týdnů dovolené je rozdíl.
  

Budou jistě věci, po kterých se nám bude stýskat a které nám budou chybět.

• Geograficky je tohle místo skvělé. Je tu úžasné podnebí a je tu spousta zajímavých míst na dosah.
• Tohle je Silicon Valley.
  
• Je to tu pěkně kosmopolitní.
• Pořád nás překvapuje, jak je Lukáš spokojený v místní škole.
  

A pak jsou i další věci, které se takhle rozebírají těžko a občas se nedá říct, co je lepší. Především to jsou kamarádi a známí. Máme je tady i tam. Jedni nebo druzí nám budou chybět.

Může se samozřejmě stát, že si tohle jednou po sobě přečteme a řekneme: "ouha, to jsme se spletli." V tuhle chvíli se ale víc než toho, že se nevrátíme, bojím, že až budeme zpátky, tak se nám bude stýskat, a budeme uvažovat, co podniknout příště.

Stanford

Jsme hrozní lenoši. A proto nám trvalo více než rok, než jsme se zašli podívat na Stanford. Přitom to máme kousek a už jsme párkrát byli jen o kousek vedle. Nicméně o posledním víkendu jsme to napravili a s lítostí zkonstatovali, že jsme to měli udělat už dávno.

Univerzitní kampus je opravdu moc pěkný a budeme se tam chtít znovu kouknout. Třeba pak budeme mít pěknější fotky, protože tentokrát už se nám stmívalo. A taky by jsme chtěli vidět celý areál a ne jen moc pěkný střed, kde kolem obdélníkového nádvoří vyrostly první budovy. Mně a Gabce se to moc líbilo. Možná i proto, že je to jiné než vetšina věcí, které tady člověk vidí ve valley. Určitě se vylezeme podívat na kus okolí z Hoover tower. To je věž, kde je vevnitř knihovna, a je pojmenovaná po Herbertu Hooverovi, který byl jedním z prvních absolventů Univerzity a později prezidentem USA. Ano, je to ten pán, po němž pojmenovali i Hoover Dam na řece Colorado.

Taky jsme při té příležitosti zjistili něco o historii. Ta je výrazně kratší než má třeba Univerzita Karlova, ale dá se na tom demonstrovat kus Kalifornské historie. Zakladatel Leland Stanford sice nepřišel do Kalifornie mezi prvními zlatokopy, ale i tak tu byl včas, aby stihl udělat kariéru u železniční společnosti v době, kdy vrcholily závody o to, kdo spojí obě pobřeží. Pak se stal guvernérem a později senátorem. Univerzitu se rozhodl postavit poté, co jeho syn umřel v necelých 16 letech na tyfus. Na fungující univerzitě se v různých dobách řešilo, jestli se bude platit školné nebo ne, anebo kolik může studovat studentek. Skutečnost, že některé části jsou pojmenovány po Hewlettovi a Packardovi, už pak patří k začátkům Sillicon valley, které by tady bez univerzity asi vznikalo mnohem hůř.

Komentáře

Disclaimer: tohle je náš soukromý blog a píšeme sem, co si myslíme. Mimo jiné to znamená, že to nejsou názory mého zaměstnavatele apod.

Tohle bylo jen tak na úvod, aby bylo jasno, dříve než se začnu vyjadřovat. Samozřejmě to souvisí především s tím komiksem. Jojin&HedgeHog se prezentují jako geekové a mají velmi svérázný humor, jak je patrné např. z toho, co publikovali na root.cz. (Česká wikipedie je přitom při výkladu slova geek mnohem shovívavější než anglická verze. Řekl bych, že ji psal nějaký geek.) Co se týká Google, můžu říct, že kromě spousty normálních lidí, je tu i dost různě ujetých šílenců, a vetšina vypadá spokojeně. Třeba by se jim ta firma taky líbila. Možná by mohli i dál malovat komiksy — viz třeba TotT nebo Chrome. Samozřejmě pokud by stihli včas dodělat svoje API :-). Taky z toho vychází, že v obecném povědomí je Google firma, která se o své lidi stará. Nevidím v tom problém a můžu to potvrdit.

Další komentáře byly o tom, že jsme topili. Dobrá, už zase nějakou dobu netopíme. O víkendu to bylo na kraťasy a krátký rukáv. Lukáš se na fotbale pěkně potil a já byl běhat taky jen nalehko. Jenže když před nedávnem bylo nad ránem těch 8 stupňů, tak náš skoro papírový domeček stihl chladnout velmi rychle. Ačkoliv jsme o něco odolnější, než když jsme přiletěli, přece jen by jsme rádi měli nad ránem doma aspoň takových 18 stupňů. Rozhodně se nám nechce topit víc, než je potřeba. Jednak to stojí peníze a jednak je to docela slyšet, když náš kotel začne topit. Na konci zimy už jsme byli zvyklí, ale teď pokaždé víme, že jsme topili, protože to nastartování kotle v noci zaregistrujeme.

A pak byl ještě jeden komentář o tom, jestli se vrátíme. K tomu něco napíšu až někdy jindy.

Nakonec jen popis k obrázku: Lukáš byl nedávno v Tech Museum v San Jose a přinesl si popcorn rock (jinak též limestone, čili vápenec) a zalil ho octem a teď na tom rostou krystalky (aragonit).

Začíná zima

Ačkoliv Lukáš říká, že tady, kde bydlíme, žádná skutečná zima není (však tady nesněží), je několik změn oproti létu.

• Už i v Kalifornii nám skončil letní čas, a proto už zase jezdím domů za tmy a svítím si světýlky.
  
• Ochladilo se, ale do mrazu je daleko. Pořád je ráno 8-13 stupňů a odpoledne přes 15. Na noc nastavujeme topení a ono nad ránem topí. Na cestu na oběd si beru mikynu, na krátký rukáv ještě nejsem dost otužilý.
  
• Správci našeho bydlení se odhodlali a zakryli bazén. Stejně se v něm za poslední měsíc nikdo nekoupal.
• Taky nám tady v posledních týdnech několikrát zapršelo. V létě se déšť nekoná a mrholení v Salinas na konci září nám zhatilo návštěvu Air Show.

Stejně je místní klima super.

Boty Brooks a jiné dovozy do ČR

Pořád ještě mám ve svém GoogleReader server Běhej.com. A tak mě potěšil článek o dovozu Brooks. Vzpomněl jsem si, jak jsem si loni kupoval Brooks Adrenaline GTS-6, se kterými jsem dodnes velmi spokojený. Pořídil jsem si je během krátké cesty do Mountain View, kdy jsem v únoru letěl v sobotu sem, v neděli nakoupil ve Sports Basement a hned šel boty vyzkoušet. V pondělí jsem pak měl celý den interview a v úterý jsem letěl zpátky. Říkal jsem si, že když už nic, tak mi aspoň zůstanou na čas ty boty. Trochu jsem si pak nebyl jistý, jestli se někdo nebude vyptávat, odkud je mám. Takže jsem se s nimi moc nechlubil. Podobně jsem spokojený s šortkami. Za sebe můžu tuhle značku dporučit.

Je tu ale jedna věc, která mi fakt vadí. Proč má proboha Adrenaline ASR 5 mít doporučenou prodejní cenu 3190Kč? Jednoduchý dotaz na froogle.com ukáže, že v USA se dají snadno pořídit za $88 (možná bude potřeba přidat 8% na daň). Vzhledem k popularitě různých slev a slevových kupónů se jistě dají koupit i levněji. Takže je tady více než 50% navýšení ceny. Dovoz jistě něco stojí (na těch svých už nepoznám, jestli je potřeba vézt kontejner z Asie nebo z USA, myslím ale, že je to ve výsledku skoro fuk). Možná by se mohlo zdát, že dvouletá záruka bude problém a důvod pro vyšši cenu. Já bych ale řekl, v Česku se stejně vetšina prodejců bude k reklamacím stavět velmi odmítavě a bývá problém něco reklamovat. Oproti tomu tady jsou lidi zvyklí vracet a vyměňovat zboží zcela bežně a obchody to prostě akceptují. Proto si myslím, že obchody zde počítají s podobnými náklady pro tyhle případy. Kurzové rozdíly jsou laciná výmluva, když za poslední léta jde dolar skoro pořád jen dolů. OK, před půl rokem byl levnější, teď jsem tam, kde jsme byli před rokem. Takže kam ty peníze jdou? DPH, clo, ale podle mě hlavně marže prodejců.

Je to fakt k vzteku, protože podobných příkladů umíme najít spousty. Crockpot (pomalý hrnec) stojí v ČR dokonce několikanásobně ($20 vs. 1800Kč). Dovozy foťáků. Ty mají nejmenší problémy s různým napětím v síti, protože nabíječku na baterky člověk většinou má nebo je často univerzální. Dovézt pilu nebo vrtačku se vyplatí, i když se k nim musí v ČR přikoupit trafo na konverzi. Kolo, na kterém David ušetřil nezanedbatelné peníze, je další příklad. Ceny bankovních služeb jsou evergreen. Paní z bývalé eBanky, která mi nabízela jakési služby, mi povídala, že ona za ty ceny nemůže. Ale když už mi chce cosi předraženého prodávat, tak ať se nediví, že mi to vadí. Jen ať si to koukají vyřešit. Vadí mi firmy, které takhle předražují, a vadí mi stát, který nesmyslně reguluje a stanovuje úchulné limity na bezcelní dovoz (175 euro), cla samotné a nesnižuje dostatečně DPH.

Jarek Nohavica v křemíkovém údolí

Minulý týden jsme tu měli trochu české kultury. Jarek Nohavica udělal zastávku na své cestě po USA v Silicon Valley a to se nedalo vynechat. A tak jsme vyrazili všichni tři do nočního klubu Avalon v Santa Clara. I když se určitě nesešli všichni češi z okolí, návštěvnost byla opravdu četná, až člověk pro samou češtinu zapoměl, že je vlastně v Americe. Při objednání nápojů tak došlo k malému zádrhelu, protože prosba "dvě piva" nebyla mexickému číšníkovi srozumitelná.

Jarek Nohavica začal hrát 15 minut po osmé hodině a vydržel bez přestávky víc než dvě hodiny. Koncert měl úžasnou atmosféru a zdálo se, že i zpěvák sám si to hodně užíval. Už na začátku říkal, že nemá pevně vymyšlený program co bude hrát, a písničky bude vybírat podle nálady. Nakonec kromě svých písní zpíval oblíbeného Vysockého, árii z Mozartovy opery, českou lidovku a dokonce "Snad jsem to zavinil já" od Olympicu.

A tak jsme o půl jedenácté odcházeli všichni tři v super náladě. Lukášek nám sice začal usínat, jak byl unavený po odpoledním fotbalovém tréninku, ale vypadal z nás nejspokojenější. Možná proto, že neznal staré Jarkovy písničky a vesele se chechtal některým "lidovým" pasážím třeba z rozhovoru u televize.

Na stránkách www.nohavica.cz je Zpravodajství z ON THE ROAD 2008 a z každého koncertu bylo pořízeno několik fotografií publika, jako "pozdravy domů" pro známé do Čech. My jsme na druhé a třetí fotce z koncertu v San Franciscu :-).

Bodie a Mono Lake

Minulý týden jsme nezvládli plánovanou část výletu na druhou stranu Sierra Nevady do Bodie a k Mono Lake, protože zavřeli kvůli sněhové vánici a ledu na cestě obě použitelné cesty na východ přes hory.

Tenhle víkend jsme to napravili. Už jen ve třech (dědeček s Věrkou už jsou zpátky v česku) jsme vyjeli v sobotu ráno, v REI přikoupili spacák a přes Sonora summit po malé procházce na Kennedy Meadows dojeli na východní stranu Sierry. Našli jsme místo na spaní, rozdělali stan a jeli hledat hospodu a večeři. Hospodu jsme našli u Twin Lakes, přejedli jsme se a pak už bylo nocování v asi 1800 m.n.m. s vyhlídkou na 2 stupně celsia. Nakonec bylo asi tepleji a zvládli jsme to i s nohama v teple.

Druhý den ráno jsme dojeli do Bridgeportu na snídani a odtamtud směr Bodie. Bodie bývalo slavné a svého času veliké zlatokopecké městěčko (v osmdesátých letech 19.století prý s 10 tis. obyvateli jedno z největších měst v tehdejší Kalifornii) a dodnes je v něm docela dost domečků, v různém stadiu zašlosti a zchátralosti. Fakt moc pěkné a asi se tam dá strávit klidně celý den.

Druhá zastávka bylo Mono Lake - veliké slané jezero, které se vlivem odčerpávání vody dost zmenšilo. Tím se ohrozil život spousty ptáků a jiných zvířat, kteří tam žijí. Na druhou stranu se tím odkryly spousty tufů, které vypadají moc zajímavě. Hladina se zase postupně zvedá, protože Los Angeles už odebírá vody méně.

Auto opět zvládlo cestu (Tioga pass cestou zpět je 3031 m.n.m), přežili jsme ve zdraví stanování, asi pětkrát se nás někdo o víkendu zeptal odkud jsme a celkově jsme si to dost užili. Ačkoliv to byl spíš kratší výlet, tak se nám to velmi líbilo.

Znovu Yosemite

Dlouho jsme nic nenapsali na blog, protože jsme měli návštěvu z Čech - přiletěli dědeček s Věrkou. Gabka nechodila do školy, aby se jim mohla věnovat a ukázala jim, jak si tady žijeme. Byli tady na 14 dní a tak jsme na jeden víkend naplánovali opět výlet do Yosemite.

Zamluvili jsme na internetu bydlení kousek od jezera u Grovelandu a těšili se, že ve čtvrtek odpoledne vyrazíme, pátek a sobotu strávíme v parku a v neděli přejdeme k Mono Lake a do Bodie a pak už rovnou domů. V týdnu pozlobilo auto a řeklo si o výměnu těsnění na pedálu spojky. Chvíli jsme přemýšleli, jestli raději nepůjčit auto na výlet z půjčovny, protože předchozí výprava do Yosemite skončila celkem neslavně. Nakonec to Tony ve středu promptně opravil a prohlásil, že auto je OK. A tak jsme zavolali, že dojedeme až ve čtvrtek večer, a vyrazili s plně naloženým Subaru. Dojeli jsme do Grovelandu a začali hledat, kde je kancelář, u které nás měly čekat klíče od pronajatého bydlení ve skřínce, hlídané kódem. Skřínku jsme našli, po chvíli se nám podařilo ji i otevřít, ale byla prázdná. Zkusili jsme z hospody telefonovat (vzkaz v hlasové schránce, že jsme bez klíčů a mobily nám nefungují pro nás nic neřešil). Hledali jsme marně jakousi adresu, o které jsme mysleli, že je to jinde, než kancelář, a někoho bychom mohli najít. Marně a jen se potvrdilo, že Google maps jsou zde zmatené, stejně jako většina GPS. Tak jsme zkusili jet přímo na místo. To jsme nebyli schopní najít, až jsme se už celí neštastní zkusili zeptat domorodců. Paní vypadala sice polekaně tak pozdní návštěvou, ale poradila, kde najít bránu do areálu, na které už měli spojení na realitní agenturu, z které přijel někdo do kanceláře nám konečně vydat klíče. S asi dvouhodinovým zpožděním jsme kolem desáté bydleli.

V pátek jsme vyrazili do parku a udělali procházku k Vernal Falls. Bohužel náš výlet připadl na příchod studené fronty a místo cesty na Glacier Point jsme kolem páté prchali z údolí před sněhovou vánicí. Největší výhra bylo naše auto, které tentokrát zvládlo kopec bez problémů. Večer jsme si dali večeři v místním saloonu, který byl založen v roce 1852, za časů zlaté horečky.

Další program jsme museli improvizovat. V sobotu cestou do parku se ukázalo, že cesta na Glacier Point je zavřená, stejně jako Tioga Road, která nás měla v neděli vézt na východní stranu Sierry. Šli jsme proto okukovat sekvoje na Tuolumne Grove a k vodopádu Bridavail Fall, ve kterém je voda celý rok. Strom s tunelem byl pro Lukáše trochu zklamání, ale celkově to stálo za to. Sekvoje jsou skutečně impozantní. Vody ve vodopádu bylo už jen málo. Pak jsme zkontrolovali, že cesty jsou pořád zavřené, prošli indiánské muzeum a vyrazili opět zpátky. Naše návštěva i tak měla chození až až.

A tak jsme nakonec museli vynechat zlatokopecké Bodie a Mono Lake. I v neděli byly zavřené 108 přes Sonora pass, Highway 120 přes Yosemite. Ale i přes nepřízeň počasí a počáteční problémy s bydlením byly Yosemity krásný výlet, a tak doufáme, že dědeček s Věrkou budou mít na 14 dní v Kalirofnii jenom hezké vzpomínky.

Frozen Dragons

Lukáš má za sebou druhý zápas a kluci tentokrát vyhráli. Myslím, že to byl čtvrtý zápas a teprve první vítězství. Tentokrát se jich sešlo míň a tak hrál Lukáš celý zápas. Zahodil tři brejky a byl trochu rozmrzelý, že nedal gól, ale radost z výhry převažovala.

A na mobilu má teď jako tapetu vlajku. Je fakt moc pěkná.

Máme doma fotbalistu

... a nejsem to já. To Lukáš začal znovu hrát fotbal. Nějakou dobu jsme společně vymýšleli, kterému sportu by se mohl věnovat. Lukáš chtěl zkusit baseball, který má sezónu rozdílnou se školním rokem a tak to nešlo teď začít. Navíc jsme si říkali, že by byl proti ostatním spoluhráčům v dost velké nevýhodě. Baseball je tady téměř národním sportem a děti ho hrají cca od 4 let. Lukáš nezná ani podrobněji pravidla, takže by prostě nevěděl, co kdy udělat, aby to bylo správně. Další varianta byla, najít tým do soutěže LEGO robotics. Tam to padlo na nedostatku ochotných rodičů, kteří by tým koučovali. Snad se aspoň půjdeme kouknout na soutěž.

Z knihovny chodíme kolem hřiště, kde se hraje fotbal. Lukáš hrající holky i kluky stále pozoroval a teď vypadal, že by si i dal říct a rád by se k nim připojil. Tohle je Kalifornie a fotbal se tu normálně hrává, většinou teda holky anebo děti. Lukáš má roční zkušenost z první třídy, kdy trénovali dvakrát týdně, a po roce utekl, protože to bylo zbytečně ambiciózní, a my z něj nikdy nechtěli mít ligového hráče. Teď byla zkušenost vhod.

Fotbalové souteže už sice začaly, ale našlo se místo v týmu Frozen Dragons, kam jsme ho mohli zaregistrovat. Kvůli drobným problémům v komunikaci ještě nestihl trénink v týdnu a tak jsme dorazili rovnou na zápas. Hrál 3/4 hry a byl se sebou spokojený. Prohráli sice s lepším soupeřem, ale Lukáš byl šikovnější, než jsme mysleli. Ve svém týmu se neztratil a až potrénuje, bude určitě ještě výrazně lepší. Přece jen se na něm ta přípravka s Motorletem podepsala. V týmu našel kamaráda ze školy a ostatní kluci vypadali taky normálně. Trenér ho pochválil. Zkrátka doufáme, že ho to bude znovu bavit.

Tančíme s hvězdami

Už zase jsem o rok starší. Ale oslavit narozeniny je fajn, zvlášť když člověk dostane hezký dárek. Většinou alespoň malinko tuším, čím mi Radim udělá radost, ale letos to bylo opravdu překvapení. Kluci mi blahopřáli a dostala jsem první velkou krabici - a v ní hrnec :-). Jenže tohle není ledajaký hrnec, ale CrockPot, tzv. pomalý hrnec. (víc info tady), "Šťastné ženy" v něm hojně vaří a všechny si ho moc pochvalují, jednak je v něm vaření jednoduché (všechno se nahází naráz do hrnce a nechá se pěkně pomalu 5-8 hodin dusit) a druhak je v tom jídlo opravdu výborné, protože při tom pomalém vaření se všechny chutě krásně promíchají a tak nějak zvýrazní (už v něm vařím potřetí a je to fakt "yummy" = mňamózní).

Ale tím nebyl všem překvapením konec. Prý pro mě mají ještě jeden dárek a předali mi druhou krabici, na které bylo napsáno Dancing with Stars (Tančení s hvězdami). Je to hra na Playstation 2, kdy se k televizi (playstationu 2) pripojí tzv. taneční koberec (spíš podložka s šipkama) a po něm se potom podle hudby a šipek na obrazovce "tancuje" (rozuměj hopsá). Podobnou hru už jsme si vyzkoušeli u Myškovců, kteří mají na Wii pop music. Tehdy mi připadalo, že kluky to zas tak nenadchlo, ani Radim ani Lukáš mi nikdy nepřišli, že by měli k tančení zvlášť blízký vztah. Ale Dancing with Stars je podle podobné soutěže na BBC (v česku je podobný pořad StarDance... když hvězdy tančí) a tančí se klasické tance, jako tango, mamba, džajv nebo Foxtrot (Radim si se mnou vždycky raději zatančil valčík než disko). A tak už tady týden dusáme nad hlavou sousedům pod náma a snažíme se trefit do rytmu klasických tanců. Se zvládnutými kousky se zvyšuje obtížnost těch následujících, ale taky naše soutěživost.

Už se těšíme, jak si s tančením poradí tanečníci Věrka s dědečkem.

Znova klarinet

Znova jsme cvičili a tentokrát jsem si půjčil do ruky i klarinet. A konečně se mi z něj podařilo dost tón. Žádné klapky jsem nedržel, tak to prý bylo G. U toho nakonec asi i skončím.

Klarinet

Lukáš hraje na klarinet. A zatím ho to baví. Loni hráli ve škole na flétnu a letos pokročili. Mohli si vybrat a pro něj, protože housle a podobné nástroje s jeho sluchem nejsou dobrá volba, se to zúžilo na příčnou flétnu a klarinet. Prý to zkusil a prohlásil, že klarinet je lepší. Především z něj hned od začátku uměl vyloudit zvuk, zatímco flétna se nerozezvučela.

Prý by tomu měli věnovat aspoň dvě hodiny týdně, pokud možno pravidelně. A tak tu doma vyhrává a já ho občas doprovázím na tu flétnu, která nám zůstala.

Autem nebo na kole

Dneska jsme měli příležitost vyzkoušet, jestli je rychlejší jezdit na kole nebo autem. Gabka jezdí do školy autem a já do práce na kole. První dvě třetiny cesty máme skoro stejné. Já jenom projíždím jednu obytnou čtvrt, zatímco Gabka jezdí po El Camino Real, která pro cyklisty vůbec není. Čtyři pruhy, pořád spousta aut, spousta světel a žádný pruh pro cyklisty.

Po pravdě jsem měl trochu štěstí, ale když jsme se rozdělovali, tak jsem byl kousek napřed. To jsem zrovna zase objel ve svém pruhu kolonu aut čekajících na semaforech a mezi nimi i naše Subaru. Takže bych řekl, že je to skoro nerozhodně. Samozřejmě, že mě po příjezdu vždycky čeká sprcha, takže celkově to stojí trochu víc času. I tak je příjemné vědět, že si člověk nepohorší, a ještě z toho má dobrý pocit, že úplně nezlenivěl.

Google Chrome

Jeden zajímavý projekt, prohlížeč Chrome, je čerstvě venku a tak jsem mohl doma prozradit jeden malý úkol, který jsem dostal, zatímco Gabka s Lukášem byli ještě v Česku. Protože prohlížeč mají používat spousty uživatelů po celém světě, bylo potřeba jej lokalizovat do spousty jazyků a mezi nimi i do češtiny. To však bylo málo a chtěli jsme i pár tipů, aby lidi věděli proč by se jim zrovna Chrome mohl hodit. I tyhle věci se lokalizují a protože k nim chceme i zvuk, tak se opět hledat někdo, kdo to v Mountain View namluví česky. A tak tady máte pár funkcí prohlížeče Google Chrome, jak jsem je namluvil já.

Jestli máte Windows, tak si nový browser užijte. Jestli ne, máte smůlu.

Labour day víkend

... jsme vcelku prolenošili. Během týdne bylo docela teplo a tak jsme byli rádi, že se na víkend trochu ochladilo. A aby to bylo ještě lepší, 1. září je svátek (den práce), a tak měl víkend tři dny místo dvou.

V sobotu jsme trochu vylepšovali bydlení. Vyházeli jsme spoustu zbytečností, které se nám stačily nasbírat za necelý rok, a zbavili se několika krabic ze stěhování, které stále sloužily místo nábytku. Nahradili jsme je lepšími či horšími kousky nábytku skutečného. Něco je hotovo, něco se dokončí později, až dorazí další kousky objednané z Amazonu. Vůbec jsme úspěšně utráceli, koupil jsem si boty na lezení a na kolo (za míň než $20 by byl hřích je tam nechat ležet), Gabce helmu na kolo a spousty dalších věcí, bez nichž bychom určitě mohli v klidu žít. V bytě už to teď nevypadá jako ve skladišti, tak snad se tady dědečkovi bude líbit až dorazí.

V neděli, potom co byl nábytek smontován, jsme stihli otestovat helmu při malé vyjížďce a v pondělí i boty na stěně v Planete Granite. Ze stěny jsme zamířili na střelnici, kam nás vytáhli Hroši. Koukali jsme přitom na Lukáše, jak se mu to bude líbit a co to s ním udělá. Nejprve málem pláchnul pryč, protože na střelnici je to samý výstřel a ani špunty v uších mu nebyly dost. Dostal klapky jak traktorista a bylo to. Nakonec vypadal velmi spokojen, choval se normálně, vyzkoušel menší i větší pistoli, aby zjistil jaké to je a celkem se i trefoval. Gabka se trefovala taky slušně. Gabka: Podle mě jsem se z nás tří trefovala nejlépe, ale možná to bylo tím, že jsem na horolezecké stěně dopoledne nelezla, ale jenom běhala na stroji, tak se mi tak neklepaly unavené ruce.

Lassen

Už to bylo trochu dlouho od našeho posledního výletu a byli jsme z toho mírně nesví. Červnová výprava do Yosemitte skončila neslavně, když naše auto vypovědělo službu, a od té doby jsme nic většího nepodnikli. Auto potřebovalo opravu a my jsme pak letěli na návštěvu do Česka.

Zlomili jsme to minulý víkend výpravou do Lassen Volcanic National Park. Jako obvykle organizaci zvládli Carol se Sidem, kteří vyrazili už v pátek dopoledne, a byl to jen takový víkendový výlet pod stan. Já jsem trochu zkomplikoval odjezd. Místo aby mě Gabka s Lukášem vyzvedli v práci, kde jsme plánovali i oběd, jsem se musel na kole vracet domů, protože jsem hloupě odvezl klíče od auta a tím narušil balení i celý harmonogram cesty. Nakonec jsme vyrazili celkem obstojně, obětovali jsme průjezd parkem a vzali to jinou cestou, abychom stihli sraz. Jeli jsme sice na sever, ale cesta do vnitrozemí znamená, že jsme si na každé zastávce užili pořádné horko. Bylo asi 35 ve stínu, jenže stín se moc nevyskytoval. Trochu nám zatrnulo potom, co jsme sjeli z Highway 5 na vedlejší cestu a asi po deseti mílích za odbočkou do nikam na nás koukala cedule "ROAD CLOSED AHEAD" (cesta vpředu zavřená). Tak jsme si řekli, že to risknem, naštestí o kus dál jsme potkali domorodce, který nás uklidnil a vysvětlil, že za cca 2 km se spravuje most, který ale v pohodě přejedeme. Pán zrovna někam vyrážel svým džípem se dvěma malými holkami, puškou a třemi psy. Taková pohoda.

Stan jsme nakonec stavěli za tmy a byli jsme rádi, že jsme si to v REI, kde jsme ho kupovali, zkusili nanečisto. Nějak jsme ho za celý víkend nestihli vyfotit. Je veliký (však ho bereme do auta) a neshledali jsme žádný problém. Fotka bude snad někdy příště.

V sobotu jsme udělali výlet na Bumpass Hell. To jsme z tábořiště (5600 stop nad mořem - 1700 mnm) jeli do parku, kde procházka začíná na parkovišti, které je asi 8100 stop nad mořem - cca 2500 mnm, a pěknou asi 2km stezkou se dojde k jezírkům, které tam vytváří vyvěrající voda a pára. Smrdí to správně sírou a je to celé moc prima. Pan Bumpass, když to objevil, z toho chtěl udělat atrakci a taky tam něco těžit. Bohužel ještě neměl chodníčky, po kterých jsme šlapali my, a tak kdesi zapadl a jeden z pramenů mu popálil nohu tak, že o ni přišel.

Jako další cíl jsme zvažovali přímo vrchol sopky, ale Gabka se moc necítila, protože ji ta převýšení nedělají dobře. A tak jsme udělali jinou procházku, která se jako obvykle trochu protáhla. Nějak mám dojem, že tady nikdy neplatí obejdeme jen tenhle kopeček. Vždycky se objeví aspoň jeden další nebo se to obcházení natáhne víc než člověk čeká.

Na Lassen Peak jsem šel v neděli sám - Gabka s Lukášem se připojili k Hrochům a po dobré snídani navštívili lávové jeskyně a stihli obejít jedno z jezírek, kterých je v parku spousta. Lassen Peak je procházka do kopce a zpět - asi 4km a 2000stop (600 m) nahoru a pak totéž dolů. Výhled je odtamtud pěkný, ale zajímavější je koukat na ty zbytky kráteru, které tam ztuhly po roce 1914, kdy to bouchlo.

Pak už jen asi šest hodin cesty domů i s obědo/večeří. Jsme spokojeni, že jsme zase něco podnikli a štastní, že nás nevyšplouchlo auto (zvládlo asi 700 mil). Medvědi nás nesežrali a jediné zklamání je chybějící magnetek na ledničku. V parku byly všechny vyprodané.

Už jsme zase rodina

Po měsíci, kdy jsme byli rozděleni, jsme zase konečně pohromadě. Zatímco já tady v Kalifornii chodil do práce, Gabka s Lukášem trávili prázdniny v Česku (a na Slovensku). Minulý týden zbytek výpravy dorazil za mnou (cesta proběhla bez potíží) a tak jsme zase pohromadě. Telefony a textovky, IM, Skype a video, všechno je to prima, ale není to ono.

Upřímně řečeno to bylo delší, než jsme si původně mysleli, a už to asi nebudeme takhle opakovat. Teď se chystáme na nový rok Lukášovy školy.

Fotbal a sporty vůbec

Skoro po roce jsem byl hrát fotbal! Aby se mi to podařilo, šel jsem si o víkendu koupit kopačky. Koupil jsem nejaké laciné otřesné lisovky v supermarketu, ale nakonec jsem ani neplánoval, že bych chodil hrát moc často.

Po pravdě to byla hrůza. Připojil sem se k lidem, kteří takhle hrávají pravidelně na louce u práce a musím říct, že mě to moc nenadchlo. Za prvé jsem pochopitelně skončil s puchýři na obou patách. Za druhé, a to je horší, tohle hraní mě nebavilo. Bylo to jak na základní škole - hráči jsou neustále v jedné ze dvou fází, buď zrovna mají sílu a běhají v chumlu za míčem, nebo jsou zadýchaní a stojí nebo se náhodně pohybují klidnou chůzí po hřišti přibližně v tom prostoru, kde se unavili a zjistili, že míč se dostal příliš daleko od nich. Zkusím vytipovat nějakou rozumnější skupinku anebo se na to zatím vybodnu. Pokřikovat po nich nehodlám, sami se to nenaučí, a když budu jezdit na kole nebo běhat, tak mě takové věci trápit nebudou.

Koneckonců celé to vzniklo tím, že jsem teď slaměný vdovec (angličtina používá výraz "bachelor"), měl jsem víc času, a tak jsem vymýšlel, co bych mohl podniknout. Jak říkám, nejspíše se vrátím se ke kolu a běhání. Však jsem taky kolo trochu očistil a vypral řetěz. Bylo už načase.

Old La Honda

Můj nový objev se jmenuje Old La Honda. Už jsem se rozepisoval, jak se mi líbí Stanford Dish na běhání, a teď jsem našel jednu moc pěknou trasu na kolo. Kolem míním silniční kolo. Vlastně jsem ji nenašel, stačilo jen pozorně číst maily v práci v diskusi o kolech.

Old La Honda je vedlejší cesta, která vede z našeho údolí k hřebeni, po kterém už pak zase vede Skyline, což je pro změnu cesta víceméně po tom hřebeni a ta mě dovede k (nové) La Honda, po níž se krásně sjede 400 výškových metrů zpět do údolí. Ten kopec není v tom místě už moc vysoký. Můj Garmin nahoře ukazuje asi o 100 metrů míň, než když nahoru na Skyline jedu od nás po Moody, a dál na jih je ten kopec taky ještě vyšší. Navíc je to rovnoměrné stoupání, prakticky bez dalšího provozu.

V práci je to oblíbené místo na vyjížďky, protože je to v rozumné vzdálenosti od firmy a navíc to místní používají občas jako referenci, když pořádají společné akce. Western Wheelers má popis jak se ohodnotit na webu. Až budu chtít takhle s někým vyjet, budu vědět, že D bych mohl zvládnout. Dneska jsem ten kopec dal za 26:50. Jako obvykle odpoledne už trochu pofukovalo, sluníčko normálně svítí, všude plno cyklistů a cyklistek. Prostě tvrdím, že tohle je místo cyklistice zaslíbené.

Dodatky k Česku

Příjemný pocit je, vidět spousty zeleně kolem sebe. V Kalifornii v tuhle roční dobu už je tráva většinou zažloutlá a zeleň je ve městě jen tam, kde se kropí. Ono se teda kropí všude možně, ale to už se tam pak vyrobí nějaké kytky a záhony.

Dojmy z nakupování jsou, že podrahla spousta věcí, zejména potraviny. Nás taky momentálně zajímají v podstatě jen potraviny. U toho zbytku jenom koukáme, o kolik jsou tady spousty věcí dražší, ačkoliv koruna úžasně posiluje. Stejně neplánujeme tady nakupovat a vézt věci do USA.

Bezdomovci vybírající popelnice pod našimi okny jsou pořád stejní (odvykli jsme, protože v Los Altos se prakticky nevyskytují, v SF by to bylo jiné). Ti na vítkovickém nádraží, kteří tam bydlí ve vratech, budí horší pocit. Vůbec to tam vypadá už leta zoufale. Paní, co nám prodávala lístek, byla snad jediná aspoň trochu normální osoba na celém nádraží.

Cesta v pátek odpoledne po D1 na Moravu je zážitek vždy. Jedna cesta je asi stejně adrenalinu, jako týdny řízení v Kalifornii. Zajímavý pocit (o něco později) byl, sednout si zase do našeho starého Forda. Holt Subaru je proti tomu malý tank. Neustále zapomínáme pouštět světla. Hodní řidiči na nás blikají. Po dojezdu jsme rádi za pípání, které nám říká: "Zhasni!" Lukáš akceptoval, že tady bude jezdit v sedačce.

Ostrava - rozkopané Vítkovice, pořád stejný pocit, že vše, co přibylo na Vítkovické náměstí za komunistů (knihovna, Výběr, ...), bylo uděláno hrozně necitlivě v porovnání s architekturou, která tam byla předtím. Oproti tomu Svinovské nádraží už konečně vypadá jakž takž.

Celkový pocit z Havířova a Ostravy mám horší než z Prahy. O Praze bych se nestyděl říct, že to město žije. Na Moravě jsem viděl příliš mnoho lidí a věcí, které vypadají unaveně nebo utrápeně.

Krakow

Mám připravené poznámky, které jsem chtěl dát na blog, ale protože jsme více nebyli než byli online, tak to ještě chvíli potrvá.

V podstatě jsem se hlavně poflakoval a užíval dovolenou. Nic moc jsem neorganizoval, asi ze strachu, že mě přepadne nostalgie. Chvíli jsem pobyl v Praze, chvíli na Moravě u dědečků a u ségry. Viděli jsme náš byt a zjistili jak nám banka chce navýšit splátky hypotéky. Zkoukli jsme rekonstrukci v Datyni. Nové uspořádání je docela prima, dole je teď normální bydlení. Pravda, ještě je potřeba pár věcí dokončit, ale celkově je pěkné. Tak mi připadá, že za těch pár let, kdy jsme tam bydleli, jsme skoro nic neudělali. Natřeli jsme okna, která jsou už vyměněná. Upravili linku v kuchyni a už tam taky není. Zazdili jeden průchod a udělali jinde dveře a je to zpět. Vestavěné skříně v ložnici je asi to málo, co zbylo. Pokusy vyčistit zahradu, garáž, sklep a půdu měly jen částečný úspěch.

Teď už jsem v Krakowě na letišti a chystám se na let do Kalifornie (přes Varšavu a Chicago). Musím říct, že Krakow se mi líbil. V podstatě celou dobu jsem strávil úplně v centru a to je celkem pěkné. Na můj vkus je zatím trochu nevýrazné a je to škoda, protože historické centrum by si zasloužilo zrenovovat. Trochu jsem si připadal o 10 let zpátky. Něco je opravené, něco ne. Taky by to chtělo se připravit a zjistit, na co se jít podívat a proč. Kostelů spousta (jsme v Polsku a Jan Pavla II. nezvolili papežem náhodou). Místní pivo nic moc, ale dá se najít i Plzeň.

Doma a druhý den

Doma je skutečně doma. Pořád se nám to tu líbí a cítíme se tu doma. Díky Davidovi a Pavlíně je pěkně vymalovaný obývák. Dali jsme si sprchu, spolkli Benadryl a zalehli.

Druhý den ráno jsem došel pro rohlíky a housky, které v Kalifornii nemáme. Nakupování jsem zvládl - ovoce jsem zvážil sám, igelitku jsem si vzal a nákup poskládal, karta byla OK. Cestou jsem se rozpomněl, že je potřeba koukat pod nohy, aby se člověk vyhnul psím hovnům, ale jinak pohoda.

Gabka vyrazila do města plnit náročný program a my se učili a odpočívali. Další potíž: na zdravotní pojišťovnu nedorazil papír o našem americkém zdravotním pojištění a my ho sebou nemáme. Nakonec se vše vyřešilo a papír se našel a bylo možné zařídit místní pojištění. Lukáš si dal k obědu vepřo-knedlo-zelo a zjistil, že mu to zelí nechutná (maminka dělá lepší). Mě z oběda nejvíc chutnala Plzeň - tady točená z tanku je mnohem lepší než ta americká lahváčová.

Večer jsme pojedli šišky s mákem, které na nás v mrazáku čekaly od odjezdu. To byla pro Lukina radost, protože mák je pro američany rarita a tak taková jídla teď nemíváme. V obchodě je mák docela drahý a asi si všichni myslí, že se ta rostlina pěstuje jen kvůli opiu. Nic na tom nemění, že California poppy (kalifornský mák), která roste volně všude možně, je jedním ze symbolů Kalifornie.

Cesta do Česka

Balení proběhlo bez vetších potíží. Gabka koupila bublinkovou fólii a tak jsme různé kusy kola pozabalovali a strčili do obalu. Naše věci se naskládaly do 4 kufrů. Obětovali jsme pár věcí jako obal na Tomášovu vrtačku a jedeme vcelku nalehko. No zkrátka jako na dovolenou.

Poslední týdny před odletem se zvyšovala nervozita podporovaná řečmi o tom, jak se na některé nedostalo místo v letadle, jak jsou aerolinky hnusné a omezují limity na zavazadla nebo jak se máme třást před celníky, kteří chrání naší republiku před dovozem levného zboží z ciziny. Na letiště nás nakonec vezla Carol (díky) a dojeli jsme opravdu včas. Tím spíš, že Lufthansa nás vítala zprávou o 140 minutách zpoždění. Odbavili jsme zavazadla a tloukli špačky na letišti. K obědu ještě sushi dokud jsme v zemi, kde je to normální jídlo a není s příplatekem pro rozmazlence.

Frankfurt

Do Frankfurtu jsme se dostali o dvě a půl hodiny později. Ani jsme se nepokoušeli stíhat letadlo, které mezitím odletělo do Prahy. Bohužel jsme museli hloupě stát ve frontě, ať nám Lufthahsa vyřídí jiný způsob, jak se dostat do cíle cesty. Stání bylo úmorné, protože vše šlo otřesně pomalu a postup zdržovala spousta Indů. Každý z nich řešil svou náhradní cestu aspoň 15 minut. Spousta z nich zůstávalo ve Franfurtu trčet na celý den. Pokus zkrátit si čekání jinou frontou nevyšel. Dozvědeli jsme se jen, že místo wait listu v 17:45 prý poletíme s OK v 19:05. Jiná snaha, najít frontu u jiného "transfer desk", ztroskotala, protože tuto frontu zahlily davy z letadla z Los Angeles a kdovíodkud ještě. A tak jsme se vrátili. A znovu čekání (protože jsme předtím byli stejně poslední, tak jsme ani neztratili pozici). Pak ještě spousta volného času, než se otevřel check-in pro let s ČSA. Ti se nás pokusili odbýt a tvrdili, že nás dají na wait list, nicméně nakonec se podařilo. A taky jsme zjistili, že na wait listu pro Lufthanu v 17:45 prý bylo pěkně nabito.

Let do Evropy proběhl normálně. Neznám nikoho, kdo by chválil Lufthansu za jídlo na palubě. Otravuje mě ale, že nejsou ani ochotni dostatečně často projít letadlo a nabídnout pití. Zvlášť, když si vymysleli, že přes security nelze pronést pití. Pár turbulencí jsme přežili. U Lukáše se ocvědčila homeopatika, která nám doporučila Vendula.

Letiště ve Frankfurtu je otřesné. Člověk, zvyklý na fontánky k pití všude možně, trpí, když stojí ve frontě a široko daleko nic není (blízké záchody neříkaly, že by v umyvadle tekla pitné voda, na rozdíl od jiných v další části letiště). Celý problém prý způsobila nějaká stávka o den dřív. Mi připadalo, že spousta lidí stávkovala i dnes, jen za to navíc pobírala mzdu. Nějaká ta bezpečnostní kontrola při cestě z jednoho konce letiště na druhý, přes celnici ven a zase zpět, nám zpestřila pobyt.

Praha

První problém: kolo nedorazilo. Budeme čekat a doufat, že se najde. ČSA to prý dopravuje jinak a proto při překládání neletělo s námi. Hmm.

Celnice byla i díky tomu OK. Otázka: "Letíte z USA, koupili jste si nějakou elektroniku?" "Ano, přenosný DVD přehrávač." "V pořádku."

Taxikáři, a zvláště ti, co jezdí z letiště, mi pili krev už dřív. Dispečer nám zavolal taxík - kombík. Poté, co naložil, jsem se ho zeptal na cenu a chtěl jsem se ujistit, že bere karty. Problém. "Karty neberu, já se tu dřu, nakládám a ještě budu brát karty." Nakonec kartu bral za 650 místo za 600. Je to k vzteku. První věc skutečně v ČR, kterou člověk vidí, a je to vždy na blití. Lidi, kteří mi chtějí otlouct o hlavu, že udělali to, za co jsou placení.

Ještě jednou jazyky

Lukáš napsal zajímavý dotaz k poslednímu příspěvku a připadá mi škoda jen tak to odbýt dvěmi větami. První otázka je jednoduchá - našemu dítěti je 10, tzn. že teď končil čtvrtou třídu.

Ta další část je zajímavější a po pravdě ne zcela aplikovatelná na naši situaci. Ano, i naše zkušenost ukazuje, že v deseti letech se dá jazyk vstřebávat velice rychle. Než jsme sem přijeli, Lukáš měl výuku angličtiny ve škole (dvě hodiny týdně po škole v družině v první a druhé třídě - po pravdě spíše vyhozené peníze) a pak totéž znovu ve třetí třídě. Tohle je ve skutečnosti tak málo intezivní, že pokroky v učení jsou opravdu postupné a moc toho neuměl. Abychom to zachránili, zajistili jsme Lukášovi v posledním měsíci před odjezdem aspoň několik lekcí s rodilým mluvčím. Chvíli to vypadalo jako drsná průprava a přitom netušil, co ho čeká tady. Naštěstí se už tenkrát ukázalo, jaký se dá udělat skok za relativně krátkou dobu. Minimálně mu to zvedlo sebevědomí, že to půjde zvládnout.

Podle mě uměl L., když jsme sem přijeli, asi 100-200 slov (včetně počítání do dvaceti, barev nebo zvířátek) a měl problém sestavit správně věty. Pak byl podivný měsíc, kdy nechodil do školy. Co bylo potom, jsme psali dříve v příspěvcích o škole. Momentálně to vypadá asi takhle:

• Lukáš se domluví ve většině situací a prakticky nevidí problém v tom, když má komunikovat. Naopak se zdá, že ho to baví.
  
• Stále mu chybí spousta slov, což ale rychle dohání. Přitom se nové věci učí nejčastěji podle kontextu (nosit sebou všude slovník moc nefunguje).
• Pár věcí z gramatiky, které mu pomáhaly zvládnout jazyk, uměl lépe než místní spolužáci, protože těm stačí mít všechno naposlouchané.
• Od začátku se k angličtině a vůbec místní škole stavěl pozitivně. To se mu asi vrátilo v tom, jak ho berou ve škole (známe i opačné příklady a to je pak opravdový problém).
  

A teď jak je to s češtinou. Doma se mluví jen česky, protože je to rodný jazyk nás všech. Dále je tu pár známých, ale žádní vrstevníci. Tzn. že té češtiny je relativně málo a to, co by se snadno naučil v Česku, tady vyžaduje mnohem více úsilí. Je to zkrátka cena za to, že bude umět dobře druhý jazyk. Ty jazyky jsou naštěstí natolik jiné, že se nepletou navzájem. To by bylo asi ještě horší. Výjimky, kdy nemluvíme česky jsou, když jsme s někým, kdo nerozumí (pochopitelně), když se zapomeneme či hůř nemáme po ruce adekvátní překlad (politováníhodné, ale zatím snad ne moc časté, např. nedávno appointment), když mluvíme o něčem, kde v zájmu zachování kontextu je lepší zůstat u angličtiny, když ekvivalentní anglická verze zní mnohem lépe (zejména Lukáš, který umí správně použít přízvuk). Tohle celé, co jsem napsal, možná za pár dní přehodnotíme, až budeme konfrontování s realitou v ČR.

Učíme se s Lukášem

Lukášovi už sice skončila škola v Kalifornii, ale to neznamená, že by měl klid. Spíše naopak. Teď se snažíme dohnat, co jsme zameškali během roku, a vylepšit jeho češtinu a znalosti z vlastivědy. Trénujeme doma, trénujeme na cestách autem a vůbec všude možně.

Čeština je hrůza. Neustále dokola problémy s vyjmenovanými slovy a s psaním -i a -y obecně. Těžko se tak dostáváme k dalším věcem jako jsou pády podstatných jmen (Lukáš s oblibou zaměňuje 2. a 4. pád). V zásadě jeho čeština upadá tak rychle, jak se zlepšuje jeho angličtina. Když jsme byli na stěně, tak se mu do českých vět dostávalo "rope", "cliff" a podobné výrazy. Dnes se měl pokoušel přesvědčit o jakémsi slovním spojení, které by znělo správně přeložené slovo od slova do angličtiny, ale česky to byl naprostý nesmysl.

Vlastivěda je další boj. Během roku jsme probrali historii českých zemí. Neděláme si ovšem iluze. Víme, že "gold rush" začala 1848 a o tom, jak se osidlovala Kalifornie podél řetězu misijí. Jenže Přemyslovci, Lucemburkové a Habsburci jsou jedna velká změť. (Dějiny, které trvají 300 let se učí snáz.)

Tento týden jsme s tím bojovali statečně. Dopoledne byl vždycky na táboře, kde se mu líbilo a ve zbytku dne s mamkou aspoň chvíli cvičili. Příští týden máme smůlu, protože Lukáš bude celou dobu na táboře. A tak příští víkend začneme zase nanovo. Snad se aspoň v každém kole uchytí.

Cesta do Česka

Cestu do Česka jsme zčásti měli naplánovanou už před odletem a zčásti nevíme doteď, jak to dopadne. Už máme aspoň obrysy. Poletíme 1. července, takže druhého jsme v Praze, a tam zůstaneme do pátku, protože na pátek má Lukáš domluvenou zkoušku ve škole na Barrandově. Ta doufejme proběhne dobře a měl by pak mít normálně uznaný 4. rok školy. Bydlet budeme do té doby doma v Praze, ale přitom se mineme s Davidem a Pavlou. Na víkend už vyrazíme za rodinami na Moravu a dál už to moc jasné není.

Gabka s Lukášem se budou vracet až 14. srpna a mají mnohem více času na to s někým se potkat anebo něco podniknout. Já poletím zpět 17. července z Krakowa a těch několik dní předtím plánuju dělat v tamějším Google. Jak bude vypadat týden mezitím ale vůbec nevíme. Já se budu snažit nevyplýtvat celou svou dovolenou, protože mám jen tři týdny na rok a určitě budeme chtít ještě někam vyrazit.

Podmínka je, že nám do odletu dojdou jakési papíry, které budeme potřebovat pro opětovný vstup do USA. Taky jsme dlouho váhali s letenkami, protože jsme chtěli koupit zpáteční, když jednosměrné jsou často stejně drahé nebo i dražší. Ty, než jsme se dočkali, až pujdou objednat na duben 2009, mezitím akorát podrahly. Já navíc vůbec netušil, kdy naplánovat další cestu, a tak jsem přece jen koupil let jen na jednu stranu.

Teď zbývá pomalu balit, vymyslet logistiku (jak se dostat na letiště a z něj, kde kdy budeme přebývat, jak být alespoň trochu mobilní), doladit program (stejně nestihneme všechno, co bychom chtěli) a taky se můžeme těšit. Po pravdě řečeno, těch více než osm měsíců uteklo docela rychle. Navíc mezitím se na podzimní výlet k nám začíná chystat dědeček, takže smutno snad nebude.

Praha podle Levi's

Dneska ráno při snídani se mluvilo taky o Praze. Liz vytáhla historku, že Prahu si pamatuje z nějaké dávné reklamy na Levi's. Tahle firma prý kdysi natočila spot, podle kterého je Praha v takové zemi, kde se pořádné rifle dají vyměnit i za auto. To bylo docela legrační, takže jsme to vyhledali na YouTube a skutečně. Praha je pěkně černobílá a auto je jen trabant. I tak to stojí za kouknutí.



Věřím, že místním to musí připadat ujeté. Rifle Levi's se tu prodávají zruba od $50-$60 dolarů a někdy i levněji. Na druhou stranu musím říct, že jsem si tu nedokázal vybrat. Velikosti napsané na štítku mi připadaly jako informativní čísílka a vůbec se na ně narozdíl od Česka nedalo spoléhat. A tak mi po chvílí došla trpělivost a vykašlal jsem se na to. Přesto je to jeden z příkladů, jak je v Evropě draho. Pořád nemůžu pochopit důvod, proč jsou spousty věcí v USA o tolik levnější (auta, kola, elektronika, boty, oblečení).

Chtěl jsem napsat jen o tom klipu a takhle se mi zvtrlo. Co se dá dělat? Snad budu příště pozitivnější.

Vodopády a Half Dome

Už dlouho jsme plánovali s Lenkou a Miškem, že někdy na přelomu jara a léta vyrazíme do Yosemite na velký výšlap na Half Dome. V tomhle termínu proto, že už sleze sníh a budou průjezdné silnice přes Sierra Nevadu, ale ještě bude hodně vody ve vodopádech.

V pátek odpoledne jsme vyzvedli Lenku a Miška a jedním autem jsme vyrazili směr východ - Yosemite. S jednou zastávkou na večeři jsme po čtyřech hodinách dorazili do Grovelandu, kde jsme měli zamluvený pokoj pro 6 lidí v Groveland Motel. Takhle na poslední chvíli je všechno v okruhu 100 mil od Yosemite úplně plné, a tak jsme se ani moc nedivili, že pokoje (dva propojené, s jednou koupelnou) nejsou zrovna moc luxusní a byli jsme rádi, že nemusíme spát někde ve stanu.

Budíček byl stanoven ráno na 4.30. Výšlap na Half Dome je "procházka" na 12 hodin a tak první půlka výpravy chtěla být na trase nejpozději v šest (ještě jsme měli před sebou hodinu jízdy na parkoviště v Yosemite Valley). Na parkovišti jsme rychle posnídali (Lenka měla přichystané pro všechny sendviče a já jsem napekla bábovku) a první část (Radim, Lenka a Miško) vyrazila k vrcholu. My dva s Lukáškem jsme si stanovili mety pro dnešní den o trochu níž, plánovali jsme vylézt "jen" na Top Nevada Fall (vrchní část vodopádu Nevada), kterýžto bod je v necelé polovině výšlapu na Half Dome.

Procházkovým tempem jsme zvolna postupovali vpřed, všichni nás předbíhali a kamarádili jsme jenom s jedním důchodcovským párem, který byl stejně pomalý jako my. Přes několikanásobnou a opakovanou touhu Lukáše se po prvním (a každém dalším) kopci vrátit zpět k autu, jsme prošli okolo prvního nádherného vodopádu Vernal, a po náročném výstupu se spoustou schodů i na vrchol druhého vodopádu Nevada. Okolo prvního Vernal jsme se dokonce rozhodli nasadit pláštěnky, protože voda v hustém dešti dopadala na pěšinku a někteří kolemjdoucí vypadali jako zmoklé slepice. Na kopci s nádherným výhledem na vršek vodopádu a pohledem do celého údolí jsme dali svačinku a pomalu jsme druhou stranou údolí začali sestupovat zpátky. Tahle cesta byla malinko delší, než ta nahoru, ale zase nebyla tak strmá, a tak jsme za družného vykládání a vymýšlení zlepšováků, jako skluzavky do velkého bazénu u spodního vodopádu nebo lanovky s občerstvením, scházeli níž a níž.

Poslední dva tři kilometry už mě tak příšerně bolely nohy, že jsem si gratulovala k uvážlivému rozhodnutí, že nemusím být úplně všude a nehnala jsem se na Half Dome, doteď mám obavu, že by mě tam museli někde nechat. Než jsme se sešli s druhou půlkou výpravy, ještě jsme stihli dát si zmrzlinu a koupit magnetek na ledničku. Všichni jsme si pochvalovali, jak jsme to dobře zvládli a už jsme se těšili, jak si v Grovelandu dáme dobrou večeři a pivko za odměnu. Bohužel náš Subík si na prvním kopci postavil hlavu a po dlouhých peripetiích jsme byli rádi, že jsme se všichni sešli na motelu o půl jedenácté, poslední dorazili kluci s odtahovou službou a Subíkem. Druhý den, místo pokračování v objevování krás Yosemite, jsme čekali na záchranu od kamaráda Hrocha. Jejich autobus nás všechny dovezl domů, ale našeho Subíka jsme museli nechat na místě a už jenom počítáme, kolik nás ta legrace zase bude stát.

Yosemite

Jsme zpátky z Yosemite Valley, bohužel ale ne po vlastní ose. V pátek jsme vyrazili s Miškem a Lenkou do motelu nedaleko parku a plán byl v sobotu brzo ráno popojet do parku a vyrazit ve třech vzhůru na Half Dome. Gabka s Lukášem udělali kratší výlet jen k vodopádům.

Tohle bylo super. Počasí vyšlo, moc se nám to líbilo a těšili jsme se, že druhý den koukneme na Glacier point a sekvoje. Jenže naše auto bylo opět jednou proti a při cestě z parku se přehřálo. Zkoušeli jsme, jestli se neuklidní, když vychladne a dolejeme vodu, ale nepomáhalo, tak jsme zavolali odtah, ať nás dovezou k motelu. druhý den dorazil svým autobusem Sid a dovezl Tonyho, který doufal, že auto umravní aspoň natolik, aby se s ním dalo nějak dojet k němu do servisu. Nepodařilo se, a tak auto stojí v Grovelandu. Tony teď bude řešit (1) jak dostat auto sem a (2) jak to spravit. Motor, co jsme vyměnili, by měl být v záruce, ale bude s tím spousta dalších potíží, takže uvidíme.

Fotky a popis, co jsme dělali, doplníme později. I když Gabka už něco dala na Picasa

NHL

Hokejové mistrovství světa mi letos uniklo, prestože se hrálo v Kanadě. Prostě to v televizi nedávali. Pro lidi tady, je to turnaj pro ty, co vypadnou ze hry o Stanley Cup.

A Stanley Cup už pro místní zajímavý je. A tak běží i domácí nabídce programů. (Máme druhou nejmenší sadu programů, ať je tam nějaký sport a něco pro děti. V podstatě 50 kanálů volovin - jaký pokrok od 80. let, kdy Pink Floyd zpívali "13 channels of shits to choose from".) Po pravdě jsem až doteď viděl v podstatě jen západní konferenci. Zápasy na východě běží obvykle od čtyř a to je šílené, koukat denně od čtyř do devítí na hokej. Sledoval jsem San José a vůbec se nedivím Hadamczykovi, že chtěl na soupisku Michálka. Ovšem koukat na jejich zápasy mi přijde nervy. Ten tým umí vytvořit obrovský tlak a vyrábět šance. Bohužel tohle umí jen v určitých úsecích zápasů a 60 minut se takhle hrát nedá. Pak mají naprosto hluchá místa, která typicky končí zcela zmatenou hrou ve své obranné třetině a často i gólem. Na druhou stranu mají nejlepší třetí třetinu v celé soutěži a umí otáčet zápasy. Jejich druhá série s Dallasem, kde vypadli, byla neobvyklá tím, že nikdo nevyhrál zápas, ve kterém dal první gól.

Dallas se mi moc nelíbí. Je to takový americký tým. Moc kombinace tam není, spíše nahodit a tlačit se do brány. Občas nějaká přetlačovaná nebo bitka.

Detroit je jiné kafe. Když teď porovnávali jejich třetí třetiny s Pittsburghem, tak se zdálo, že jsou mnohem horší. Jenže to ve vetšině zápasů je koukání, jak se soupeř lopotí něco udělat s nepříznivým stavem, a Detroit čeká na příležitost ke zvýšení náskoku. Spousta zkušeností, hrají s přehledem a většinou je problém je odstavit od puku. Takže ten puk často podrží a počkají na pořádnou nahrávku. K tomu, jak to hrají takhle profesorsky, navíc pravidelně a obvykle docela regulérně někoho zmastí. Je mnhem jednoduchší sestříhat šoty, jak hráči Pittsburghu lítají k zemi, než jak se dostávají do šancí. Hudler hraje pěkně, bývá vidět na přesilovkách, kde má dost prostoru a často se to hraje přes něj. Česká média neustále melou o Haškovi, ale ten prostě začátek nezvládl a má prakticky po sezóně. Osgood chytá dobře a basta. Vadí mi na něm akorát, že je hrozný simulant.

Doufám, že Tučňáci něco doma zahrají. Jinak to skončí nudným výpraskem.

Indiana Jones 4

Je to radost dělat ve firmě jako je Google. Poslední mimořádnost, kterou naši šéfové vymysleli, byla hromada lístků pro zaměstnance na premiéru nového dílu Indiana Jonese. Takovou věc by bylo škoda si nechat ujít a tak jsem sebral dva lístky a mohli jsme se těšit. Problém byl, kdo se vlastně měl těšit, protože jsme museli vyřešit, kdo půjde. Nakonec se rozhodl Lukáš a Černý Petr zůstal Gabce. Budeme jí to muset někdy vynahradit.

Film byl pěkný - Indiana je už dědek, ale film je podobný jako ty předtím. Trochu to vypadá, že ze Spielberga buda na stará kolena další Däniken. Zápletka s ruskými agenty je slušná. Lukáš rozdýchal mravence i rozpadající se mumii. Až si to půjčíme na DVD, tak pochytíme i pár dalších vtipů, co nám zatím utekly.

Pokud někoho baví chodit do kina, tak na tohle klidně jděte. Mimochodem: lístek tu stojí necelých $9, což je při současném kurzu míň, než spousta kin v ČR.

Garmin Forerunner

Mám novou hračku. Při pravidelné výprodejové akci, kterou REI dělá každý rok jsem si pořídil Garmin Forerunner 305. Jsou to trochu přerostlé hodinky. Tak velké, že se do nich vejde GPS. Kromě toho je k tomu pás na snímání tepové frekvence a přibrali jsme i sensor na kolo na měření rychlosti a frekvence šlapání.

První výsledky jsou na motionbased.com. Prostě to měří a po připojení k počítači se stáhnou data do nainstalované aplikace anebo na web (plugin pro Windows a snad pro Mac, z Linuxu lze uploadovat soubor). Výškoměr asi trochu kecá, jinak to je OK. Funkcí to má spoustu. Skoro ze zdá, že je vhodné si přečíst návod. Nastavení pro běhání i pro kolo zvlášť. Až 4 informace na displeji. Tréninky sestavené na počítači. Grafy (rychlost, vzdálenost, čas, tep, nadm. výška, ...). Export do Google Maps či Google Earth.

Takové moje předčasné narozeniny.

Mapy Google česky

Česky mluvících lidí není v Google mnoho a zvláště pak jich není moc v Mountain View. Abychom se neztratili, máme svůj mailing list, na kterém si můžeme poradit nebo pomoct. Nedávno začala akce "hledá se hlas" pro několik klipů o Google Maps, které se právě lokalizovaly pro ČR. A protože se natáčelo právě v Mountain View, konkurence se zmenšila a dostal jsem šanci, dělat něco jiného než obvykle.



V kalendáři mi přibyla hodina pro natáčení a v mailu skripty s tím, co budu povídat. Nahrávalo se v profesionálním studiu. Pomohlo, že na moje povídání dohlížela Mariana. Kluci sice vyrábění videí rozumí, ale česky neumí, a tak dávala pozor, jestli mluvím normálně, jestli v textu nejsou kraviny, a dávala mi rady, co se musí opravit. Já se mezitím snažil. Zavřeli mě do malé, temné nahrávací komůrky. Na uši jsem nasadil sluchátka, ať slyším rady, pustil lampičku, ať vidím, co mám povídat, a pak se soustředil na povídání. Nakonec to zabralo přes dvě hodiny, protože některé kousky jsme nahrávali na několikrát, něco jsme předělali, a pak jsme poslouchali a vybírali, co je správně a co blbě.



Oznámení o spuštění českých map je dostupné na českém blogu Google.

Gabka
Mě od začátku přišlo legrační, že si vybrali Radima. Ale moc jsem mu to přála, zvlášť když jsem viděla, jakou z toho má radost. A výsledek mě příjemně překvapil. Je to fakt Radimův hlas a je na něm vidět, že určitě není školený mluvčí, ale namluvené je to hezky. Hned jsem to taky poslala zkritizovat Šťastlivkám. Holky psaly zpátky, že je to super a Radim vypadal, že ho chvála opravdu těší.

Junior Olympics

Na tento víkend jsme nic velkého neplánovali, protože místní "school district" pořádal olympiádu (Junior Olympics). Nakonec Lukáš je momentálně jediný, kdo je u nás doma schopný něco podnikat. Gabka má nějakou nepříjemnou rýmu a já chromé koleno, které se jen pomalu vzpamatovává z úterního šoku.

Ve škole už pár týdnů poctivě trénovali a Lukáš se nakonec rozhodl závodit ve skoku do dálky (z místa), běhu na 75 yardů a házení softballem. V Česku se obvykle háže něčím, co se vyskytuje jen u tělocvikáře v kabinetu, protože kriket je fakt divná hra, kterou nikdo nehraje. Tady je softball normální a tak hážou něčím, co všichni znají. Další disciplíny jsou například běh na 1 míli. To se L. zdálo moc a vybral si raději kratší vzdálenost a pro jistotu bez překážek. Taky se tu háže na koš, skáče přes švihadlo, dělají shyby.

Jako obvykle, celá akce se pořádá s co největší pompou. Soutěží 4., 5. a 6. ročník 6 škol z Los Altos a Mountain View proti sobě. K slavnostnímu zahájení hraje orchestr složený z dětí. Trubky, bubny, flétny, pozouny, saxofony. Každá škola si nechala vyrobit trička - Covington Coyotes jsou oranžoví, další barvy jsou tyrksová, dvě zelené, modrá, červená. Nástup je s americkou a olympijsou vlajkou, pak přijdou postupně školy vedené principálem (jak tady říkaji řediteli) a pochopitelně nesmí chybět maskot školy - coyote, eagle, bobcat, lion, stinger and bear. Potom ještě kolečko s pochodní, kde se vystřídá ve štafetě každá škola (tohle bez protestů narozdíl od atrakce v San Francisku). Spousta dobrovolíků se na tom podílela a podílí už dlouho dopředu. Do toho všeho pražilo sluníčko a tak jsme rádi za krém s fakorem 50.

Lukáš sice nic nevyhrál, ale několikrát zajásal, když vyhrála jeho škola. Nejlíp mu asi šlo házení a celkově to bylo prima dopoledne.

Smolné časy

Jak už jsme psali, auto bylo rozbité. Starý motor je na fotce. V zásadě se dá říct, že jsme paka, a že za blbost se platí. Teď si budeme dávat více pozor. Jednak proto, že máme ponaučení, a taky proto, že v autě je teď jiný motor, a vlastně nevíme, jak se bude chovat. Jak často bude třeba dolívat olej nebo třeba vodu (s tou už to vypadalo dobře). Jakou to teď bude mít spotřebu taky těžko hádat, ale to jaksi není největší položka v našich nákladech na provoz auta. Bohužel. A to ani při současném dramatickém růstu cen benzínu, který stál po našem příletu těsně přes 3 dolary za galon (občas i méně). Teď je standardní cena kolem 4 dolarů. Sám pamatuju taky tak 2,40 před pár léty, o pamětnících ani nemluvě.

Bohužel toto nebyla jediná pakárna, co nás potkala v poslední době na cestách. Včera se mi dostalo názorné ukázky toho, co je "right hooking". Jedu si v pruhu pro cyklisty, na křižovatce naskočí zelená a tak ani nezpomaluju, jenže hloupá ženská přede mnou hned za křižovatkou začla točit na pumpu skrz ten můj pruh. Naštěstí jsem to opřený o její dveře nějak ubrzdil, ale odnesl jsem si naražené koleno o řidítka. Momentálně jezdím na kole dál, ale není to žádná radost, doufám, že je to jen modřina a bude to potřebovat jen pár dní. Pro zvědavce - bylo to na Shoreline hned za Middlefield.

Příště už to snad bude zase veselejší.

Domácí pomocník

Máme doma novou hračku. Jmenuje se iRobot Roomba a je to vysavač. Taková malá potvůrka, kterou necháme nabít a pak ji jen pustíme ať si jezdí po bytě a vysává. Ona pak začne opravdu jezdit sem a tam, my jí necháme spoustu času, a tak projezdí nakonec celý kus bytu, kam ji vypustíme. Je to jako malé domácí zvířátko, co se toulá po bytě.

Učíme se, jak to vlastně udělat, aby to vysávalo co nejlíp. Při prvním pokusu vysavač utekl z obýváku do jídelny, kde se mu moc líbilo zamotávat se mezi židlemi a zase se odtamtud dostávat na volnější plochu. Když se osvobodil, vetšinou zamířil do kychyně. A pak obvykle zase dokola. Nakonec ale našel i cestu zpět do obýváku a chvíli bojoval i tam. Příště raději židle zvedneme na stůl a podumáme jak nastavit hranici, kam už nemá lézt. To se dělá takovou krabičkou, která vysílá signál, že dál už je zakázáno (mj. se to hodí třeba u schodiště dolů).



Další lumpárna je podstavec psacího stolu, na který umí najet a chvílí sebou škube, aby sjel dolu. Mám podezření, že přitom úspěšně ztratí orientaci a pokračuje dál zcela náhodně. Na druhou stranu robot šikovně umí jet podél zdi a obvykle stihne zpomalit, než dojede ke zdi nebo kusu nábytku, o který se zastaví a otočí.

Celkově je to šikovné. Můžeme to pustit, když jdeme na procházku, a ani to není taková otrava jako normální vysávání. Taky se k tomu prodává "dock station", kam to umí zaparkovat, když dochází baterka nebo když je hotovo. Tu si asi pořídíme. Samozřejmě jsem za tuhle koupi nejvíc loboval já, protože vysávání je moje domácí práce. Koneckonců o žádné krabičce, co umí sama žehlit, nevím. Dodatek: kdybych věděl, že nás čeká zásadní investice do auta, tak jsme dál vysávali starým vysavačem.

Prázdninový výlet

Od 14. dubna nás s Lukáškem čekaly prázdniny a chtěli jsme si je hezky užít. Po dlouhém rozhodování jsme naplánovali velký výlet do Disneylandu v Los Angeles a Sea Worldu v San Diegu. Radim v Disneylandu byl a navíc má omezenou dovolenou, a tak jsme vyrazili s Lukynem sami dva.

Výlet jsme rozvrhli na čtyři dny, první den cesta do Los Angeles, druhý den Disneyland, třetí den dalších 150 km na jih do Mořského světa v San Diegu a zpátky do Anaheimu a poslední den návrat domů. Čekala nás dlouhá cesta, Google maps hlásil Los Altos - Anaheim (část Los Angeles s Disneylandem, kde jsme měli zarezervovaný hotel) 415 mil (668km). Kromě přestávky na oběd a tankování jsme si cestu zpříjemnili malou odbočkou na Misii La Purisima, o které Lukáš píše práci ve škole v rámci hodin historie Kalifornie. Kilometry pěkně ubíhaly a při vjezdu do Los Angeles jsem jásala, že nás čeká už jenom 30 km, bohužel jsem netušila, že je pojedeme další hodinu a půl. Pověstný trafic v LA byl opravdu příšerný, a tak pokoj v hotelu byl vysvobozením, že nám nakonec ani nevadilo, jak nám nad hlavou dusají děti, chybí lednička a nejde internet.

Ráno nás vzbudily bagry na protější stavbě. Nezoufali jsme, stejně jsme chtěli být v Disneylandu co nejdřív, aby jsme všechno stihli. Disneyland je veliký zábavní park s atrakcemi na téma filmů z Disney dílny, většina je udělaná formou horské dráhy, kdy vozíčky, lodičky, vláčky nebo autíčka projíždí mezi různými kulisami z daných filmů. Moc se mi líbilo, že vše je navrženo tak, aby si to člověk užil v každém okamžiku, žádná hluchá místa, spousta zajímavých detailů a drobností. Nejvymakanější a taky nejpřitažlivější jsou kousky z posledních let - Piráti z Karibiku, Indiana Jones nebo Hledá se Nemo, kdy člověka naložili do ponorky, svezli hluboko pod vodu (aspoň jsme měli ten dojem, i když z venku byla ponorka stále vidět z části nad hladinou) a vytvořili obraz podmořského života s promítáním záběrů z filmu. Bohužel problém s naším Lukynem je, že je trochu strašpytel. Takže po první horské dráze a úžasném sešupu do vody už odmítal vstoupit na jakýkoliv další vozíček či lodičku. Indiana Jonese jsem nakonec absolvovala sama (a podle mého názoru je to ta nejlepší část celého Disneylandu). Přesto jsme celý park prochodili shora dolů a nakonec se mi (s podporou Radima na telefonu) podařilo přemluvit Lukáše alespoň na Piráty z Karibiku a určitě nelitoval. Do postele jsme se spokojeně ušmajdaní dostali v deset hodin.

V sedm ráno opět budíček - bagry. Bohužel jsem nepočítala s ranní zácpou v LA a tak jsme se po zastávce na vydatnou snídani dostali do San Diega až v jedenáct hodin. Disneyland se nám moc líbil, ale ze Sea Worldu jsem byla úplně nadšená. Viděli jsme nádherná akvária se spoustou ryb, mořských koníků, hvězdic, nakrmili jsme si a pohladili delfíny, prošli tunelem pod žraločím akváriem. Ale nejúžasnější jsou velká představení kosatek, delfínů a lachtanů. Shamu stadion je bombastická aréna s obrovským bazénem, vystoupení kosatek doprovází promítání na 4 plátna a nádherná hudba. Myslím, že jsem nebyla sama, kdo posmrkával do kapesníku. Návštěvu jsme završili jízdou na velkém devítimístném pneu kole, na které se Lukáš nejenom nechal přemluvit, ale dokonce si dal sám druhou jízdu. Tu už jsem já odmítla, protože na rozdíl od něj jsem neměla pláštěnku a už po první jízdě jsem byla durch promočená. A tak jsme odcházeli čvachtající, ale nadšení.

Bohužel cesta zpátky už neprobíhala tak hladce. Už z Los Angeles se mi podařilo ignorovat občas problikávající kontrolku oleje, 60 km před koncem to Subíka přestalo bavit a tak se zadřel motor. Odtah AAA do deset kilometrů vzdáleného Gilroje a čekání na Sida, až nás vyzvedne a zaveze domů je jenom malá část všech problémů, co se mi se Subíkem podařilo natropit :-(.