sobota 8. prosince 2007

Americká škola podruhé

Tohle je pokračování povídání o školách, jak jsme je poznali tady v Kalifornii. Tentokrát už o tom, co se dělo a děje teď, když už Lukáš normálně chodí do školy.

Samozřejmě jsme měli obavy jak si Lukáš povede, z nich největší asi byla angličtina. Musíme ale říct, že škola i Lukáš se snaží. V Kalifornii je povinnost stanovená zákonem, že škola musí pomoct sudentům, kteří neumí anglicky, dostat jejich jazykové schopnosti na úroveň, která jim umožní se plně zapojit do práce ve třídě. Prakticky to vypadá tak, že Lukáš má momentálně 4-krát týdně výuku ve skupince tří dětí s učitelkou, která s nimi probírá angličtinu. Všichni tři jsou přibližně stejně staří a postupují pěkně vpřed. Ve třídě pak Lukáš chytá co se dá. Občas, když probírají něco příliš složitého, si sedne k počítači, kde má výukové programy a zase studuje jazyk. A zase je třeba říct, že je super, že Lukyna angličtina baví a skutečně je vidět, že by se ji chtěl naučit co nejdřív.

Jak už jsem dříve psal, Lukáš se rychle zorientoval v matematice. Násobení čísel a malování čáreček podle souřadnic zvádl v pohodě. Taky se mu moc líbilo, že mají computer lab. Nás překvapilo, že se tam už takhle malé děti učí psát na klávesnici "všemi deseti". Druhá jeho oblíbená hodina pak je science (věda). Zapojování elektrického obvodu na jehož konci bylo rozsvícení žárovky ho opravdu bavilo. Proto ho moc mrzelo, že jeho kurzy angličtiny kolidovaly právě s těmito předměty. To se mělo změnit po Thanksgiving (díkůvzdání), ale přišly nové děti, které neumí anglicky skoro nic, a tak se to zase různě mění podle potřeby.

V podstatě každý týden je ve škole nějaká mimořádná akce. Čtvrté třídy mají "v osnovách" probrat historii Kalifornie, a nedávno měli soutež v tom, co kdo o Kalifornii ví. I Lukáš měl za úkol naučit se kousek textu ze své kartičky o tom, co to je stát. Soutež podle něj byla prima - docela rozuměl tomu, co se tam povídalo a navíc jejich skupina vyhrála.

A ještě pár postřehů o školách vůbec v náhodném pořadí jak jsme si vzpomněli:
  • Škola nám připadá mnohem uvolněnější než v česku. Tím nechci říct, že by učitelky neměly autoritu, ale že mi víc připadá, že se řídí pravidlem našeho Komenského "škola hrou" a že sem nějak ty děti chodí s větší chutí (nebo minimálně menší nechutí).
  • Taky škola už od pohledu vypadá úplně jinak, ale to je dáno i místním podnebím a skutečností, že tady se opravdu drtivá vetěina budov staví ze dřeva a nízká. Škola, to není jedna velká budova, ale více menších přízemních budov, které mají vchody do tříd přímo z cestiček. Ke škole patří několik velkých hřišť (s prolézačkama), kde si všechny děti chodí hrát o přestávkách a taky stoly a lavice pod slunečníky na obědy. Ke škole patří taky obrovské parkoviště, protože jenom malá část dětí (a učitelů) chodí do školy pěšky.
  • Na tělocvik se děti nepřevlíkají, prostě si jdou hrát ven. (Se šišatým míčem na americký fotbal měl Lukáš problém.)
  • Třídní schůzky v našem pojetí se neprovozují. Místo toho mají "rodičovské konference". Paní učitelka mluví s rodiči každého dítěte zvlášt, má na to dva dny v příštím týdnu (děti mají volno), a rodiče si v nich domluví 20 minut, kdy budou řešit svoje dítě. Kromě toho Lukáš každý týden nosí složku se vzkazy ze školy a vším co za poslední týden udělal.
  • Obědy neprovozuje škola, ale jakési sdružení rodičů. Je domluveno s místními podniky, že jim podle 14 denního rozvrhu budou dodávat obědy pro děti. A tak má Lukáš pravidelně pizzu, sandwich, čínu, burrito, hamburger a pod. Pochopitelně jsme za to zaplatili normální peníze srovnatelné s tím, jako by jídlo bylo koupené v té či oné restauraci, která ho dodala (s ohledem na to, že jde obvykle o dětskou porci).
  • School guard, který/á hlídá dopoledne přechody pro děti je mimořádně důležitá osoba (skoro stejně jako třeba člověk, kterému přezdíváme manažer fronty na letišti). U naší školy tuto funkci vykonává starší paní. Vypadá přitom vždy strašně důležitě a navíc nosí ukrutné oblečky (kloboučky, rukavičky, nejčastěji vypadá jako z nepovedeného filmu z anglického venkova v roce 1900). Pokaždé, když ji vidíme, tak nás přivádí do vývrtky.
  • Velikou část dětí rodiče stejně vozí autem. Ráno proto je před školou provoz podobný tomu, co jsem zažil na letišti. Kolona aut popojíždí a zastavuje, aby vysadila děti. A samozřejmě na to musí dohlížet nějací lidé s funkcí.
  • Škola začíná v 8:30 a končí ve 2:40 a den je rozdělený do tří bloků. Jak děti udrží pozornost téměř dvě hodiny, nevíme.

Žádné komentáře: