Ještě jednou jazyky

Lukáš napsal zajímavý dotaz k poslednímu příspěvku a připadá mi škoda jen tak to odbýt dvěmi větami. První otázka je jednoduchá - našemu dítěti je 10, tzn. že teď končil čtvrtou třídu.

Ta další část je zajímavější a po pravdě ne zcela aplikovatelná na naši situaci. Ano, i naše zkušenost ukazuje, že v deseti letech se dá jazyk vstřebávat velice rychle. Než jsme sem přijeli, Lukáš měl výuku angličtiny ve škole (dvě hodiny týdně po škole v družině v první a druhé třídě - po pravdě spíše vyhozené peníze) a pak totéž znovu ve třetí třídě. Tohle je ve skutečnosti tak málo intezivní, že pokroky v učení jsou opravdu postupné a moc toho neuměl. Abychom to zachránili, zajistili jsme Lukášovi v posledním měsíci před odjezdem aspoň několik lekcí s rodilým mluvčím. Chvíli to vypadalo jako drsná průprava a přitom netušil, co ho čeká tady. Naštěstí se už tenkrát ukázalo, jaký se dá udělat skok za relativně krátkou dobu. Minimálně mu to zvedlo sebevědomí, že to půjde zvládnout.

Podle mě uměl L., když jsme sem přijeli, asi 100-200 slov (včetně počítání do dvaceti, barev nebo zvířátek) a měl problém sestavit správně věty. Pak byl podivný měsíc, kdy nechodil do školy. Co bylo potom, jsme psali dříve v příspěvcích o škole. Momentálně to vypadá asi takhle:

• Lukáš se domluví ve většině situací a prakticky nevidí problém v tom, když má komunikovat. Naopak se zdá, že ho to baví.
  
• Stále mu chybí spousta slov, což ale rychle dohání. Přitom se nové věci učí nejčastěji podle kontextu (nosit sebou všude slovník moc nefunguje).
• Pár věcí z gramatiky, které mu pomáhaly zvládnout jazyk, uměl lépe než místní spolužáci, protože těm stačí mít všechno naposlouchané.
• Od začátku se k angličtině a vůbec místní škole stavěl pozitivně. To se mu asi vrátilo v tom, jak ho berou ve škole (známe i opačné příklady a to je pak opravdový problém).
  

A teď jak je to s češtinou. Doma se mluví jen česky, protože je to rodný jazyk nás všech. Dále je tu pár známých, ale žádní vrstevníci. Tzn. že té češtiny je relativně málo a to, co by se snadno naučil v Česku, tady vyžaduje mnohem více úsilí. Je to zkrátka cena za to, že bude umět dobře druhý jazyk. Ty jazyky jsou naštěstí natolik jiné, že se nepletou navzájem. To by bylo asi ještě horší. Výjimky, kdy nemluvíme česky jsou, když jsme s někým, kdo nerozumí (pochopitelně), když se zapomeneme či hůř nemáme po ruce adekvátní překlad (politováníhodné, ale zatím snad ne moc časté, např. nedávno appointment), když mluvíme o něčem, kde v zájmu zachování kontextu je lepší zůstat u angličtiny, když ekvivalentní anglická verze zní mnohem lépe (zejména Lukáš, který umí správně použít přízvuk). Tohle celé, co jsem napsal, možná za pár dní přehodnotíme, až budeme konfrontování s realitou v ČR.