Co mi vadí na UPC

Přijímáme televizní signál a k internetu nás připojuje UPC. Jde o nějvětšího poskytovatele připojení v ČR o podle toho to občas vypadá. Pozitivní je, že po technické stránce je internet docela stabilní. Dokonce byl řekl, že má výpadky méně často, než měl Comcast, který nás připojoval v Silicon Valley. Podobně i televize prostě funguje. No a tím pozitiva asi končí.

Co mi fakt vadí:

• Ta firma je opravdu nepřátelská ke svým zákazníkům. To se projevuje například tím, že dodnes odrazuje lidi od volání na zákaznickou podporu tím, že si není ochotná zřídit 0800 linku. Mě nebaví poslouchat věčnost plechovou hubu a při čekání na operátora uvažovat o tom, jak se to odrazí na mém účtu za mobil. Ty peníze se dají protelefonovat líp. Tady to ale nekončí, protože webové formuláře pro kontakt jsou opět nesmyslné. Jsou pro ty, kdo je vyřizují. Ani náhodou ne pro uživatele. Já nikdy nemůžu najít, do kterých škatulek můj dotaz, stížnost patří.
• Smlouvy a neustálé akce, aby znesnadnili orientaci v ceníku, to je asi evergreen podobných firem. Já vlastně ani neumím zjistit, kterou nabídku jsme vymohli posledně, a dokdy trvá. A tak ani nevím, kdy budu mít možnost udělat změnu. Do toho se nepochopitelně každých několik měsíců změní částka na faktuře. Občas se pak dozvíme, že jakási služba pro nás není dostupná, ale už se nedá najít alternativa.
• Moje UPC je prostě směšné. Hlavně, že se musíme přihlásit opravdu bezpečným heslem. A pak se nic nedozvím ani nic neudělám.
• V poslední době mi navíc připadá, že internet dostává hroznou latenci, při spuštění BitTorrentu (to je pak jednoduchší si stáhnout Linuxové image přímým downloadem).

Výlet do Rakouska

Stihli jsme s Lukášem o víkendu vyjet do Rakouska a společně s Andreiem a Honzou užít poslední slušné letošní dny k lezení. Vzhledem k naší lenosti jsme vyrazili až v sobotu ráno a kolem poledne dojeli na Kampermauer. Vylezli jsme Hermeline (v sobotu) a několik prvních délek Superdiagonale (v neděli) no a pak už zase zpátky do civilizace, k signálu mobilních sítí, abychom mohli o sobě podat zprávu mamince, a do inverze, která mezitím zavládla nad níže položenou částí Rakouska a Čechami.
Tímto máme za sebou první vícedélkové lezení a Lukáš si to pochvaloval a vypadal spokojeně. Jen Gabka si přestává být jistá tím, jestli se ji naše lezení líbí.

Běh o Únětickou desítku

Unavený, ale spokojený. Takhle jsem vypadal dneska kolem poledne v cíli Běhu o Únětickou desítku. Čas 35:50 na 6,75km nabízí možnost pokusit se v některém dalším ročníku o zlepšení. Musím poděkovat Dudlovi, že mě vytáhl, a Gabce s Lukášem za podporu. Celkem se nás sešlo z práce dost a tak to byla docela zábava. A Únětická desítka na zahrádce pořadatelského pivovaru pak chutnala.
Asi bych mohl takové věci provozovat častěji, když poslední podobná akce, které jsem se účastnil, byl Juana run před více než 4 roky. Gabka nebežela a chybějící pohyb šla nahradit s Lenkou na squash. Lukáš to bude dohánět lezením jindy, i když ho na dalším podobném závodě asi přihlásím.

Tunel Blanka

O víkendu jsme si byli prohlídnout tu díru, co v ní končí hromada miliard z rozpočtu. Je to prostě taková díra v zemi.

Lukášovo lezení

Z dovolené jsme se vrátili před týdnem a Lukáš, kromě toho, že už zase chodí normálně do školy, dohání lezení, které během prázdnin trochu zanedbával. Na umělé stěně už si dávno zvykl lízt "na prvního", ale venku zatím pokaždé lezl cesty po někom, kde už bylo lano a jištění. Prolomil to dneska na Rovišti, když vytáhl své první dvě cesty - Lucie V Noci Nepije a Babagliding. Fotka je z té první. V následující, těžší, Pověste ho vejš už byl pořádně unavený. Asi toho na něj bylo tento týden dost: v pondělí na stěně v Ryzyni s Carol, která byla v Česku na návštěve, ve čtvrtek boulder v Lokalbloku, v pátek opět stěna, tentokrát na Smíchově a nakonec sobotní vltavská žula.

PS: Pokud někomu chybí více poznámek z dovolené, má (zatím?) smůlu. Prozatím můžeme nabídnout jen fotky, které Gabka nahrála na web.

Nyní už Utah

 I druhý den v Great Basin parku splnil očekávání a výlet kolem malých ledovcových jezírek a dál k borovicím Bristlecone pines, které rostou i tisíce let, se nám líbil. A to jsme si ho prodloužili o procházku dál do kopce, kde už byl vidět kus ledovce v rokli pod Mt. Wheeler (nejvyšší kopec Nevady). Cestou do Zionu jsme se zastavili na burger ve stejné restauraci Penny's Dinner, v jaké jsme večeřeli na Silvestra s Hrochama před téměř pěti lety, při našem prvním návratu ze Zionu.

První den v Zionu jsme zopakovali šplhání na Angel's Landing. Rozdíl byl, že Lukáš tentokrát vyšel i sešel kopec bez problému, protože teď tempo určovala maminka (pozn.Gabka: myslela jsem, že to bude moje poslední hodina. Kombinace prudkého stoupání a téměř 40 st. horka je poměrně vražedná). Oproti posledně bylo pěkné vedro, a proto jsme místo další procházky zvolili dobrou večeři a protáhnutí unavených údů v bazénu našeho motelu. Ještě jsme si stihli zapůjčit pořátné boty a k tomu neoprénové fusekle, aby jsme bezpečně a v teple zvládli výlet do Narrows korytem řeky Virgin River. (Narrows = úzký a znamená procházku proti a po proudu řeky Virgin úzkým kaňonem, většinou přímo řekou). Tuto procházku je lépe absolvovat dopoledne, protože k večeru hrozí bouřky a to může znamenat nenadálou povodeň, kdy se hladina řeky dokáže zvednout v sekundách i o několik metrů.

Canyonlands

Než napíšeme pořádný příspěvek, tady je aspoň ochutnávka z mobilu. Vyhlídka z Island in the sky.

Napříč Nevadou

Po dvou dnech na Lake Tahoe (okořeněno pokutou $32 za špatné parkovaní) pokračuje naše cesta a další kapitola má jméno Nevada. Po skoro celodenním přesunu jsme dojeli do Ely. Udělali jsme zastávku v Middlegate, které mají v oblibě někteří ex-kolegové. Místo je bývalá zastávka Pony Expresu a dneska tam není prakticky nic, kromě jedné velmi staré restaurace s možností natankovat a dát si (mimochodem velmi dobrého) burgera. Opodál jsme vyfotili nový strom s teniskami, který převzal štafetu po uhořelém předchůdci. Jinak je cesta víceméně nezáživné polykání mil - dálnici I-50 se říká nejopuštěnější / loneliest.

Ely je trochu větší městečko, které přežilo úpadek spousty jiných podobných míst po vytěžení rudných nalezišť, a ve kterém jsme po asi 4 a půl letech znovu spali. V místním hotelu Nevada jsme měli americkou večeři (burger, pizza, snídaňové menu s vajíčky, steakem, hranolkami). Krom toho mají v Ely muzeum železnice a na to jsme si udělali čas další den ráno. Parní mašiny jsou obě funkční a jedna právě nahřívala kotel pro odpolední předváděcí jízdu. Tu už jsme ale nestihli, protože následoval  přesun do Great Basin NP. Park se nám zatím moc líbí. Krátkou procházkou jsme přečkali čas do začátku prohlídky jeskyně, která zabrala hodinu a půl a stála za to. Po večeři v Bakeru jsme se do parku znovu vrátili a tentokrát strávili hodinu a půl koukáním na noční oblohu a posloucháním výkladu místního rangera. Podmínky jsou tu k tomu ideální, jen málo míst v kontinentálních USA má tak malé světelné znečištění jako je tady, a navíc se po odpoledních přeháňkách krásně vyčistila obloha.

Měli jsme původně v plánu spát v kempu v parku ve stanu (který jsme si spolu se spacáky za tím účelem vypůjčili od kamarádů v Bay), ale rozhodli jsme se vyměnit stan za útulný motýlek (téměř pamatující zlatou horečku) v Bakeru. Ono pořádná postel, teplá sprcha a hlavně pořádná večeře a snídaně je k nezaplacení. A ještě internet k tomu :-).

A jsme zase zpátky

Už je to skoro týden, co jsme znovu v Americe. Přece jen na dva roky, které jsme tu strávili, se nedá jen tak zapomenout. A tak jsme naplánovali třítýdenní dovolenou, abychom navštívili známé a trochu pocestovali.
Máme za sebou prvních pár dní, během kterých nám poskytli útočiště Vendula s Pavlem. Stihli jsme potkat spoustu známých a navštívit pár míst v údolí. Taky jsme vyřídili nějaké drobnosti (která česká banka vám na počkání vystaví dočasnou platební kartu, ať máte čím platit, když stará vypršela a novou vám neměli jak doručit?).
Teď se poflakujeme na Lake Tahoe a připravujeme se na pokračování výletu směrem do Utahu. Udělali jsme si krátký hike do Smaragdové zátoky, Lukáš byl nadšený z kajakování po jezeře a nenašli jsme odvahu se v něm vykoupat, přece jenom je v těch 2 000 mnm trochu studené. Cestou do Utahu zamýšlíme udělat zastávku v Nevadě v Great Basin NP.

Hlubočepské plotny

V týdnu jsme s Honzou, s kolegou z práce Pavlem a jeho kamarádkou Julií stihli zaskočit na nejbližší lezeckou oblast, kterou máme asi 5km od baráku - Hlubočepské plotny. Je to bývalý vápencový lom, který se nachází těsně vedle trati pražského Semmeringu, po níž se čas od času řítí nějaký ten vláček. To je pak třeba mít se na pozoru a jistit hned u skály. Místo je pěkné. Tím spíš, že je tam i pár cest přijatelné obtížnosti. A protože už byl skoro večer, přišla se na nás procházkou z domu podívat i Gabka a udělala nám pár fotek. Bohužel až dodatečně jsme zjistili, že objektiv byl umazaný a na foťák byl nastavený nějaký nevhodný režim.

Minecraft

Lukáš si v Minecraft-u postavil počítač. Umí sčítat dvě tříbitová binární čísla. Byla to docela legrace. Chvíli jsme spolu řešili jak funguje half-adder a jak adder a jak tyhle věci udělat v Minecraftu. Svítící redstone je jako vodič, který vede proud (1), a když nesvítí (redstone dust), tak je to jako když proud chybí (0). Udělat NOT a OR je jednoduché, ale všechno ostatní už jsou kombinace, kterými se vyrobí AND, NAND, XNOR apod. Teoreticky je přidání dalších bitů jen další "adder". Po pravdě to ale vypadá, že už teď mu to přerůstá přes hlavu a přestává se v tom orientovat. Nicméně tohle je funkční.

Zeměpisná nej

Stihli jsme o víkendu několik zajímavostí. Byli jsme na nejsevernějším místě ČR, které je ve Šluknovském výběžku. Cestou jsme našli dvě geocache, pozorovali užovku a Lukáš si vyzkoušel jak funguje elektrický ohradník (jednou mu to stačilo). V Hřensku jsme pak několikrát projížděli kolem nejnižšího místa ČR. To proto, abychom si z Hřenska vyšli na Pravčickou bránu, která je unikátní i v Evropském měřítku.

Jarní výlety

Nestíháme přidávat příspěvky. Vlastně ani nestíháme udělat pořádek ve fotkách a psát na blog bez nich není to pravé.

A tak tady chybí dlouhý příspěvek o cestě do Vídně, kam jsme tentokrát jeli i s Lukášem. Minulý výlet byl bez něj a nám zbylo pár starých fotek. Tentokrát jsme vynechali Schoenbrunn a místo toho v nevlídném počasí navštívili Kunsthistorische Museum, v Hoffburgu výstavu brnění a klenotnici (Schatzkammer). Lukáš kupodivu moc neprotestoval při prohlídce obrazů. Vyšlapali jsme schody a město jsme si prohlídli z věže Stephansdomu, který je úplně v samém středu. Před odjezdem jsme neodolali a šli zase okouknout, jestli Hundredwasserův dům pořád stojí.

O víkend později jsme se vyjeli s Andrejem a Honzou péct na Svatošské skály (moc pěkná Diretisima na závěr v otevřeném koutě) a v úterý znovu i s Lukášem na Srbsko, kam za námi Gabka dorazila na kole pěknou 30-ti kilometrovou vyjížďkou. Bylo fakt teplo a síly ubývaly rychle. Cesty nám vytáhli převážně kluci. Lukáš vylezl 5- a 5 celkem bez potíží, ale Poločas Rozpadu byl za 6, a pěkně se tam trápil, takže po něm už toho měl docela dost.

Na další prodloužený víkend Gabka naplánovala velkou výpravu do Krušných hor. Stihli jsme kola i vycházky, projížďku parním vlakem na německé straně hranice i návštěvu hradu Hauenštejn. Navíc jsme přidali bazén a taky muzeum letecké bitvy na Krušnými horami v září 1944.

Gutovka

Tak to vypadá, že všechny poslední příspěvky jsou s Lukášem a lezením. Protože například o posledním víkendu jsme sice byli všichni tři na společné cyklistické vyjížďce, ale tady jsme to zamlčeli.

Nicméně tady je opět Lukáš na stěně. Není to tak dávno, co by předcházející krok a tohle jen tak nevymyslel. Dneska to vysekl celkem v pohodě. K tomu bylo víc cest, kde já jsem se trápil a on byl v pohodě. Těch obrácených případů stále ubývá.

Jak zlomit Lukáše?

Ukazuje se, že to není tak těžké a že to vlastně Lukáš zvládne sám. V pátek na lezení vylezl nečekaně hodně cest, aby trénoval vytrvalost. Tím se důkladně zničil, což byla velká chyba. Minulý víkend totiž bylo moc krásně a na sobotu jsme naplánovali lezení venku. Vyjeli jsme i s Hoznou a Evou na Bořeň. A tam se ukázalo, že neregeneruje moc rychle, a už první cesta mu dala pořádně zabrat. Později vylezl ještě i něco dalšího, ale byl to pro něj pořádný boj. Pár fotek pro zvídavé vystavil Honza na svém webu.

Dokonce takový, že se nezpamatoval ani v neděli, kdy jsme vyrazili vyzkoušet nové kolo, které dostal opožděně k narozeninám (Trek 4500, koupený u Maxova bráchy). Celkových 15km na oběd do Jinočan a zpátky Prokopským údolím se zdálo blízko maxima, které by zvládnul. Holt, bude muset víc trénovat.