Můj nový objev se jmenuje Old La Honda. Už jsem se rozepisoval, jak se mi líbí Stanford Dish na běhání, a teď jsem našel jednu moc pěknou trasu na kolo. Kolem míním silniční kolo. Vlastně jsem ji nenašel, stačilo jen pozorně číst maily v práci v diskusi o kolech.
Old La Honda je vedlejší cesta, která vede z našeho údolí k hřebeni, po kterém už pak zase vede Skyline, což je pro změnu cesta víceméně po tom hřebeni a ta mě dovede k (nové) La Honda, po níž se krásně sjede 400 výškových metrů zpět do údolí. Ten kopec není v tom místě už moc vysoký. Můj Garmin nahoře ukazuje asi o 100 metrů míň, než když nahoru na Skyline jedu od nás po Moody, a dál na jih je ten kopec taky ještě vyšší. Navíc je to rovnoměrné stoupání, prakticky bez dalšího provozu.
V práci je to oblíbené místo na vyjížďky, protože je to v rozumné vzdálenosti od firmy a navíc to místní používají občas jako referenci, když pořádají společné akce. Western Wheelers má popis jak se ohodnotit na webu. Až budu chtít takhle s někým vyjet, budu vědět, že D bych mohl zvládnout. Dneska jsem ten kopec dal za 26:50. Jako obvykle odpoledne už trochu pofukovalo, sluníčko normálně svítí, všude plno cyklistů a cyklistek. Prostě tvrdím, že tohle je místo cyklistice zaslíbené.
neděle 27. července 2008
sobota 26. července 2008
Dodatky k Česku
Příjemný pocit je, vidět spousty zeleně kolem sebe. V Kalifornii v tuhle roční dobu už je tráva většinou zažloutlá a zeleň je ve městě jen tam, kde se kropí. Ono se teda kropí všude možně, ale to už se tam pak vyrobí nějaké kytky a záhony.
Dojmy z nakupování jsou, že podrahla spousta věcí, zejména potraviny. Nás taky momentálně zajímají v podstatě jen potraviny. U toho zbytku jenom koukáme, o kolik jsou tady spousty věcí dražší, ačkoliv koruna úžasně posiluje. Stejně neplánujeme tady nakupovat a vézt věci do USA.
Bezdomovci vybírající popelnice pod našimi okny jsou pořád stejní (odvykli jsme, protože v Los Altos se prakticky nevyskytují, v SF by to bylo jiné). Ti na vítkovickém nádraží, kteří tam bydlí ve vratech, budí horší pocit. Vůbec to tam vypadá už leta zoufale. Paní, co nám prodávala lístek, byla snad jediná aspoň trochu normální osoba na celém nádraží.
Cesta v pátek odpoledne po D1 na Moravu je zážitek vždy. Jedna cesta je asi stejně adrenalinu, jako týdny řízení v Kalifornii. Zajímavý pocit (o něco později) byl, sednout si zase do našeho starého Forda. Holt Subaru je proti tomu malý tank. Neustále zapomínáme pouštět světla. Hodní řidiči na nás blikají. Po dojezdu jsme rádi za pípání, které nám říká: "Zhasni!" Lukáš akceptoval, že tady bude jezdit v sedačce.
Ostrava - rozkopané Vítkovice, pořád stejný pocit, že vše, co přibylo na Vítkovické náměstí za komunistů (knihovna, Výběr, ...), bylo uděláno hrozně necitlivě v porovnání s architekturou, která tam byla předtím. Oproti tomu Svinovské nádraží už konečně vypadá jakž takž.
Celkový pocit z Havířova a Ostravy mám horší než z Prahy. O Praze bych se nestyděl říct, že to město žije. Na Moravě jsem viděl příliš mnoho lidí a věcí, které vypadají unaveně nebo utrápeně.
Dojmy z nakupování jsou, že podrahla spousta věcí, zejména potraviny. Nás taky momentálně zajímají v podstatě jen potraviny. U toho zbytku jenom koukáme, o kolik jsou tady spousty věcí dražší, ačkoliv koruna úžasně posiluje. Stejně neplánujeme tady nakupovat a vézt věci do USA.
Bezdomovci vybírající popelnice pod našimi okny jsou pořád stejní (odvykli jsme, protože v Los Altos se prakticky nevyskytují, v SF by to bylo jiné). Ti na vítkovickém nádraží, kteří tam bydlí ve vratech, budí horší pocit. Vůbec to tam vypadá už leta zoufale. Paní, co nám prodávala lístek, byla snad jediná aspoň trochu normální osoba na celém nádraží.
Cesta v pátek odpoledne po D1 na Moravu je zážitek vždy. Jedna cesta je asi stejně adrenalinu, jako týdny řízení v Kalifornii. Zajímavý pocit (o něco později) byl, sednout si zase do našeho starého Forda. Holt Subaru je proti tomu malý tank. Neustále zapomínáme pouštět světla. Hodní řidiči na nás blikají. Po dojezdu jsme rádi za pípání, které nám říká: "Zhasni!" Lukáš akceptoval, že tady bude jezdit v sedačce.
Ostrava - rozkopané Vítkovice, pořád stejný pocit, že vše, co přibylo na Vítkovické náměstí za komunistů (knihovna, Výběr, ...), bylo uděláno hrozně necitlivě v porovnání s architekturou, která tam byla předtím. Oproti tomu Svinovské nádraží už konečně vypadá jakž takž.
Celkový pocit z Havířova a Ostravy mám horší než z Prahy. O Praze bych se nestyděl říct, že to město žije. Na Moravě jsem viděl příliš mnoho lidí a věcí, které vypadají unaveně nebo utrápeně.
čtvrtek 17. července 2008
Krakow
Mám připravené poznámky, které jsem chtěl dát na blog, ale protože jsme více nebyli než byli online, tak to ještě chvíli potrvá.
V podstatě jsem se hlavně poflakoval a užíval dovolenou. Nic moc jsem neorganizoval, asi ze strachu, že mě přepadne nostalgie. Chvíli jsem pobyl v Praze, chvíli na Moravě u dědečků a u ségry. Viděli jsme náš byt a zjistili jak nám banka chce navýšit splátky hypotéky. Zkoukli jsme rekonstrukci v Datyni. Nové uspořádání je docela prima, dole je teď normální bydlení. Pravda, ještě je potřeba pár věcí dokončit, ale celkově je pěkné. Tak mi připadá, že za těch pár let, kdy jsme tam bydleli, jsme skoro nic neudělali. Natřeli jsme okna, která jsou už vyměněná. Upravili linku v kuchyni a už tam taky není. Zazdili jeden průchod a udělali jinde dveře a je to zpět. Vestavěné skříně v ložnici je asi to málo, co zbylo. Pokusy vyčistit zahradu, garáž, sklep a půdu měly jen částečný úspěch.
Teď už jsem v Krakowě na letišti a chystám se na let do Kalifornie (přes Varšavu a Chicago). Musím říct, že Krakow se mi líbil. V podstatě celou dobu jsem strávil úplně v centru a to je celkem pěkné. Na můj vkus je zatím trochu nevýrazné a je to škoda, protože historické centrum by si zasloužilo zrenovovat. Trochu jsem si připadal o 10 let zpátky. Něco je opravené, něco ne. Taky by to chtělo se připravit a zjistit, na co se jít podívat a proč. Kostelů spousta (jsme v Polsku a Jan Pavla II. nezvolili papežem náhodou). Místní pivo nic moc, ale dá se najít i Plzeň.
V podstatě jsem se hlavně poflakoval a užíval dovolenou. Nic moc jsem neorganizoval, asi ze strachu, že mě přepadne nostalgie. Chvíli jsem pobyl v Praze, chvíli na Moravě u dědečků a u ségry. Viděli jsme náš byt a zjistili jak nám banka chce navýšit splátky hypotéky. Zkoukli jsme rekonstrukci v Datyni. Nové uspořádání je docela prima, dole je teď normální bydlení. Pravda, ještě je potřeba pár věcí dokončit, ale celkově je pěkné. Tak mi připadá, že za těch pár let, kdy jsme tam bydleli, jsme skoro nic neudělali. Natřeli jsme okna, která jsou už vyměněná. Upravili linku v kuchyni a už tam taky není. Zazdili jeden průchod a udělali jinde dveře a je to zpět. Vestavěné skříně v ložnici je asi to málo, co zbylo. Pokusy vyčistit zahradu, garáž, sklep a půdu měly jen částečný úspěch.
Teď už jsem v Krakowě na letišti a chystám se na let do Kalifornie (přes Varšavu a Chicago). Musím říct, že Krakow se mi líbil. V podstatě celou dobu jsem strávil úplně v centru a to je celkem pěkné. Na můj vkus je zatím trochu nevýrazné a je to škoda, protože historické centrum by si zasloužilo zrenovovat. Trochu jsem si připadal o 10 let zpátky. Něco je opravené, něco ne. Taky by to chtělo se připravit a zjistit, na co se jít podívat a proč. Kostelů spousta (jsme v Polsku a Jan Pavla II. nezvolili papežem náhodou). Místní pivo nic moc, ale dá se najít i Plzeň.
sobota 5. července 2008
Doma a druhý den
Doma je skutečně doma. Pořád se nám to tu líbí a cítíme se tu doma. Díky Davidovi a Pavlíně je pěkně vymalovaný obývák. Dali jsme si sprchu, spolkli Benadryl a zalehli.
Druhý den ráno jsem došel pro rohlíky a housky, které v Kalifornii nemáme. Nakupování jsem zvládl - ovoce jsem zvážil sám, igelitku jsem si vzal a nákup poskládal, karta byla OK. Cestou jsem se rozpomněl, že je potřeba koukat pod nohy, aby se člověk vyhnul psím hovnům, ale jinak pohoda.
Gabka vyrazila do města plnit náročný program a my se učili a odpočívali. Další potíž: na zdravotní pojišťovnu nedorazil papír o našem americkém zdravotním pojištění a my ho sebou nemáme. Nakonec se vše vyřešilo a papír se našel a bylo možné zařídit místní pojištění. Lukáš si dal k obědu vepřo-knedlo-zelo a zjistil, že mu to zelí nechutná (maminka dělá lepší). Mě z oběda nejvíc chutnala Plzeň - tady točená z tanku je mnohem lepší než ta americká lahváčová.
Večer jsme pojedli šišky s mákem, které na nás v mrazáku čekaly od odjezdu. To byla pro Lukina radost, protože mák je pro američany rarita a tak taková jídla teď nemíváme. V obchodě je mák docela drahý a asi si všichni myslí, že se ta rostlina pěstuje jen kvůli opiu. Nic na tom nemění, že California poppy (kalifornský mák), která roste volně všude možně, je jedním ze symbolů Kalifornie.
Druhý den ráno jsem došel pro rohlíky a housky, které v Kalifornii nemáme. Nakupování jsem zvládl - ovoce jsem zvážil sám, igelitku jsem si vzal a nákup poskládal, karta byla OK. Cestou jsem se rozpomněl, že je potřeba koukat pod nohy, aby se člověk vyhnul psím hovnům, ale jinak pohoda.
Gabka vyrazila do města plnit náročný program a my se učili a odpočívali. Další potíž: na zdravotní pojišťovnu nedorazil papír o našem americkém zdravotním pojištění a my ho sebou nemáme. Nakonec se vše vyřešilo a papír se našel a bylo možné zařídit místní pojištění. Lukáš si dal k obědu vepřo-knedlo-zelo a zjistil, že mu to zelí nechutná (maminka dělá lepší). Mě z oběda nejvíc chutnala Plzeň - tady točená z tanku je mnohem lepší než ta americká lahváčová.
Večer jsme pojedli šišky s mákem, které na nás v mrazáku čekaly od odjezdu. To byla pro Lukina radost, protože mák je pro američany rarita a tak taková jídla teď nemíváme. V obchodě je mák docela drahý a asi si všichni myslí, že se ta rostlina pěstuje jen kvůli opiu. Nic na tom nemění, že California poppy (kalifornský mák), která roste volně všude možně, je jedním ze symbolů Kalifornie.
Cesta do Česka
Balení proběhlo bez vetších potíží. Gabka koupila bublinkovou fólii a tak jsme různé kusy kola pozabalovali a strčili do obalu. Naše věci se naskládaly do 4 kufrů. Obětovali jsme pár věcí jako obal na Tomášovu vrtačku a jedeme vcelku nalehko. No zkrátka jako na dovolenou.
Poslední týdny před odletem se zvyšovala nervozita podporovaná řečmi o tom, jak se na některé nedostalo místo v letadle, jak jsou aerolinky hnusné a omezují limity na zavazadla nebo jak se máme třást před celníky, kteří chrání naší republiku před dovozem levného zboží z ciziny. Na letiště nás nakonec vezla Carol (díky) a dojeli jsme opravdu včas. Tím spíš, že Lufthansa nás vítala zprávou o 140 minutách zpoždění. Odbavili jsme zavazadla a tloukli špačky na letišti. K obědu ještě sushi dokud jsme v zemi, kde je to normální jídlo a není s příplatekem pro rozmazlence.
Frankfurt
Do Frankfurtu jsme se dostali o dvě a půl hodiny později. Ani jsme se nepokoušeli stíhat letadlo, které mezitím odletělo do Prahy. Bohužel jsme museli hloupě stát ve frontě, ať nám Lufthahsa vyřídí jiný způsob, jak se dostat do cíle cesty. Stání bylo úmorné, protože vše šlo otřesně pomalu a postup zdržovala spousta Indů. Každý z nich řešil svou náhradní cestu aspoň 15 minut. Spousta z nich zůstávalo ve Franfurtu trčet na celý den. Pokus zkrátit si čekání jinou frontou nevyšel. Dozvědeli jsme se jen, že místo wait listu v 17:45 prý poletíme s OK v 19:05. Jiná snaha, najít frontu u jiného "transfer desk", ztroskotala, protože tuto frontu zahlily davy z letadla z Los Angeles a kdovíodkud ještě. A tak jsme se vrátili. A znovu čekání (protože jsme předtím byli stejně poslední, tak jsme ani neztratili pozici). Pak ještě spousta volného času, než se otevřel check-in pro let s ČSA. Ti se nás pokusili odbýt a tvrdili, že nás dají na wait list, nicméně nakonec se podařilo. A taky jsme zjistili, že na wait listu pro Lufthanu v 17:45 prý bylo pěkně nabito.
Let do Evropy proběhl normálně. Neznám nikoho, kdo by chválil Lufthansu za jídlo na palubě. Otravuje mě ale, že nejsou ani ochotni dostatečně často projít letadlo a nabídnout pití. Zvlášť, když si vymysleli, že přes security nelze pronést pití. Pár turbulencí jsme přežili. U Lukáše se ocvědčila homeopatika, která nám doporučila Vendula.
Letiště ve Frankfurtu je otřesné. Člověk, zvyklý na fontánky k pití všude možně, trpí, když stojí ve frontě a široko daleko nic není (blízké záchody neříkaly, že by v umyvadle tekla pitné voda, na rozdíl od jiných v další části letiště). Celý problém prý způsobila nějaká stávka o den dřív. Mi připadalo, že spousta lidí stávkovala i dnes, jen za to navíc pobírala mzdu. Nějaká ta bezpečnostní kontrola při cestě z jednoho konce letiště na druhý, přes celnici ven a zase zpět, nám zpestřila pobyt.
Praha
První problém: kolo nedorazilo. Budeme čekat a doufat, že se najde. ČSA to prý dopravuje jinak a proto při překládání neletělo s námi. Hmm.
Celnice byla i díky tomu OK. Otázka: "Letíte z USA, koupili jste si nějakou elektroniku?" "Ano, přenosný DVD přehrávač." "V pořádku."
Taxikáři, a zvláště ti, co jezdí z letiště, mi pili krev už dřív. Dispečer nám zavolal taxík - kombík. Poté, co naložil, jsem se ho zeptal na cenu a chtěl jsem se ujistit, že bere karty. Problém. "Karty neberu, já se tu dřu, nakládám a ještě budu brát karty." Nakonec kartu bral za 650 místo za 600. Je to k vzteku. První věc skutečně v ČR, kterou člověk vidí, a je to vždy na blití. Lidi, kteří mi chtějí otlouct o hlavu, že udělali to, za co jsou placení.
Poslední týdny před odletem se zvyšovala nervozita podporovaná řečmi o tom, jak se na některé nedostalo místo v letadle, jak jsou aerolinky hnusné a omezují limity na zavazadla nebo jak se máme třást před celníky, kteří chrání naší republiku před dovozem levného zboží z ciziny. Na letiště nás nakonec vezla Carol (díky) a dojeli jsme opravdu včas. Tím spíš, že Lufthansa nás vítala zprávou o 140 minutách zpoždění. Odbavili jsme zavazadla a tloukli špačky na letišti. K obědu ještě sushi dokud jsme v zemi, kde je to normální jídlo a není s příplatekem pro rozmazlence.
Frankfurt
Do Frankfurtu jsme se dostali o dvě a půl hodiny později. Ani jsme se nepokoušeli stíhat letadlo, které mezitím odletělo do Prahy. Bohužel jsme museli hloupě stát ve frontě, ať nám Lufthahsa vyřídí jiný způsob, jak se dostat do cíle cesty. Stání bylo úmorné, protože vše šlo otřesně pomalu a postup zdržovala spousta Indů. Každý z nich řešil svou náhradní cestu aspoň 15 minut. Spousta z nich zůstávalo ve Franfurtu trčet na celý den. Pokus zkrátit si čekání jinou frontou nevyšel. Dozvědeli jsme se jen, že místo wait listu v 17:45 prý poletíme s OK v 19:05. Jiná snaha, najít frontu u jiného "transfer desk", ztroskotala, protože tuto frontu zahlily davy z letadla z Los Angeles a kdovíodkud ještě. A tak jsme se vrátili. A znovu čekání (protože jsme předtím byli stejně poslední, tak jsme ani neztratili pozici). Pak ještě spousta volného času, než se otevřel check-in pro let s ČSA. Ti se nás pokusili odbýt a tvrdili, že nás dají na wait list, nicméně nakonec se podařilo. A taky jsme zjistili, že na wait listu pro Lufthanu v 17:45 prý bylo pěkně nabito.
Let do Evropy proběhl normálně. Neznám nikoho, kdo by chválil Lufthansu za jídlo na palubě. Otravuje mě ale, že nejsou ani ochotni dostatečně často projít letadlo a nabídnout pití. Zvlášť, když si vymysleli, že přes security nelze pronést pití. Pár turbulencí jsme přežili. U Lukáše se ocvědčila homeopatika, která nám doporučila Vendula.
Letiště ve Frankfurtu je otřesné. Člověk, zvyklý na fontánky k pití všude možně, trpí, když stojí ve frontě a široko daleko nic není (blízké záchody neříkaly, že by v umyvadle tekla pitné voda, na rozdíl od jiných v další části letiště). Celý problém prý způsobila nějaká stávka o den dřív. Mi připadalo, že spousta lidí stávkovala i dnes, jen za to navíc pobírala mzdu. Nějaká ta bezpečnostní kontrola při cestě z jednoho konce letiště na druhý, přes celnici ven a zase zpět, nám zpestřila pobyt.
Praha
První problém: kolo nedorazilo. Budeme čekat a doufat, že se najde. ČSA to prý dopravuje jinak a proto při překládání neletělo s námi. Hmm.
Celnice byla i díky tomu OK. Otázka: "Letíte z USA, koupili jste si nějakou elektroniku?" "Ano, přenosný DVD přehrávač." "V pořádku."
Taxikáři, a zvláště ti, co jezdí z letiště, mi pili krev už dřív. Dispečer nám zavolal taxík - kombík. Poté, co naložil, jsem se ho zeptal na cenu a chtěl jsem se ujistit, že bere karty. Problém. "Karty neberu, já se tu dřu, nakládám a ještě budu brát karty." Nakonec kartu bral za 650 místo za 600. Je to k vzteku. První věc skutečně v ČR, kterou člověk vidí, a je to vždy na blití. Lidi, kteří mi chtějí otlouct o hlavu, že udělali to, za co jsou placení.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)