Stavíme letadla

Lukášův oblíbený pořad v televizi jsou "Letečtí stíhači v boji". A protože tatínek v jeho letech doma lepil plastikové modely, je čas, aby si taky zkusil něco slepit. Několik kitů už pro tento účel leželo dávno v krabici. Dneska jsme je vytáhli a pustili se do díla. Lepidlo, pilníčky, skalpel, kleštičky a pod. pomůcky stále ještě máme.

Samozřejmě nestavíme jen tak něco - Spitfire Mk.V je kus letecké historie. Pamatuju si, že můj první model byl L29-Delfín (to je zase česká historie, která ovšem byla k vidění i v Salinas), zatímco můj taťka skládal Lavočkin La-7. V práci mu ho pak někdo nastříkal a díky téhle barevné úpravě jsem se pak léta snažil než se mi povedlo vyrobit něco srovnatelného.

Cesta do Mnichova

Minulý týden jsme vyrazili do Mnichova. Já už ve středu ráno, protože hlavně jsem jel pracovně, ať ten šok, až tam budu od nového roku pobývat pravidelně, není tak veliký. Gabka s Lukášem potom dorazili v pátek večer.

Díky šikovnému plánování jsem ve čtvrtek stihl Vánoční oslavu s curlingem. To bylo příjemné po těch několika týdnech práce v osamění z domova. V pátek se mi podařilo vyřídit jakési papíry na KRV - úřad, kde je potřeba se přihlásit k pobytu a nechat si vystavit pár dalších papíru. Popravdě ani nevím, co jsou ty papíry zač. Nechal jsem si v práci vysvětlit kam jít a co jim dát a pak to neuvěřitelně zafungovalo a odnesl jsem si, co jsem potřeboval napoprvé. A to jsem jim německy dokázal říct tak akorát "Dobrý den.", "Nerozumím." a "Nashledanou."

Gabka s Lukášem si v sobotu byli prohlídnout město, zatímco já se snažil vzpamatovat z nachlazení. Zdá se, že se jim celkem líbilo. Lukáš remcal, že ho chození nebaví. Odměnil se za útrapy malou stavebnicí letadla a přemýšlel jak to udělat, aby se domluvil. Po zkušenosti z Kalifornie už neřeší problém jestli se má ten jazyk naučit. Zajímá ho jak, protože ve škole má zatím jen jeden cizí jazyk a to je angličtina a my mu zatím s nemčinou moc nepomůžem.

Fíkus v garáži

Tak jsme zase mobilní. Pořídili jsme auto a ono se nám málem nevešlo do garáže. Díky našim proklatě úzkým vratům, je třeba tam nacouvat velmi opatrně a cestou sklopit zrcátko. Čím víc jsme odvykli couvání a parkování v Americe, tím opatrněji je třeba tam jet. Starý Peugeot 405 byl skoro stejně velký, takže si asi zvyknem. Teď si to pro jistotu komplikujeme hromadami krabic a jinými věcmi (především koly), které vyplňují místo v garáži. Část těch krabic tam nepotřebně leží od chvíle, kdy jsme je sbalili před cestou do Kalifornie. Další přibyly po návratu a už tři měsíce se vystačíme bez nich. A pochopitelně jen tam i hromádka věcí, které takhle zabíraly místo už dávno předtím.

Pro zvědavce: po benzínovém Subaru s náhonem na všechny čtyři už máme zase normální diesel. Ford Focus TDCi1.8.

17. listopad

Jsem teď zpátky v Česku a proto denně slyším připomínky toho, že je to právě 20 let od chvíle, kdy zde začal padat starý režim. Za sebe proto říkám: ano, je co slavit.

Pár poznámek přidám. Tak za prvé mi připadá, že spousta lidí, kteří hulákají, že za komunistů bylo líp, zapomíná, že by si v tom starém státě nedovolili ani hlasitě diskutovat o tom, které zřízení je lepší. Svoboda projevu je obrovský pokrok.

Svoboda pohybu je další obrovská změna. Možnost porovnat jak to funguje u nás s tím, jak to vypadá jinde, je k nezaplacení.

Starý režim nám tvrdil, že jsme si všichni rovni, akorát že někteří si byli rovnější. Je težké vysvětlovat Lukášovi, proč se řezník, zelinář a taxikář měli líp než vetšina ostatních, a co byl Tuzex, a proč byl problém sehnat pořádné kolo, a proč se přes noc stály potupné fronty na pořadník na novou Škodovku. Proč režim korumpoval havíře zatímco "pracující inteligence" byla nadávka. Proč byla spousta knih zakázaná. Mně připadá Masarykovo "Nebát se a nekrást." rozhodně lepší, než "Kdo nekrade, okrádá vlastní rodinu." Stůjte v řadě, poslouchejte, nevyskakujte a čekejte až vám režim hodí kost. Jestli chcete na vysoikou školu, přihlaste se do SSM (a vyhlížejte vstup do strany).

Co bylo 5 nebo 10 let před námi, se nám před dvaceti lety zdálo strašně daleko. Pořád je spousta práce před námi. I tak to ale stálo za to.

Podzim

Máme tady podzim. V Bay area to znamená, že bazén nevypadá tak lákavě, protože není až takové horko, aby člověk cítil potřebu se zchladit. V práci pak cestou na oběd lidi komentují počasí slovy "To je hrozné, teď abych přemýšlel jestli stačí tričko nebo raději dvě vrstvy."

Před odletem do Prahy budu muset víceméně včechny svoje teplejší věci nechat někde po ruce. Přiletím až večer a na teploty kolem nuly už nejsem zvyklý ani já ani můj šatník.

Prodávám

Blíží se čas odletu, a tak je potřeba se zbavit posledních věcí, které nepovezu do Evropy. Dávám inzeráty na craigslist a postupně se to tu vyprazdňuje. Taky je poznat, že jsme spoustu věcí mohli pořídit levněji. Stačilo trochu počkat na správné inzeráty nebo prodeje. Bohužel, když jsme sem přijeli, tak jsme u některých věcí postrádali odhad, co je dobrá cena a co ne.

Ještě v září jsem prodal sedačku Indům. Musel jsem mu pomoct to naložit a vyložit z trucku půjčeného z U-haul. Bylo mi ho docela líto, zjevně nikdy moc fyzicky nepracoval a dost ho to vyčerpalo. Navíc si hned na úvod rozedřel ruku.

O 14 dní později jsem prodal auto. Na autě jsme tratili obzvlášť hodně díky těm peripetiím, které jsme s ním měli. Na druhou stranu kdybychom zůstali, nebyl by důvod se ho zbavovat. Poslední rok sloužilo už spolehlivě. Auta se tu snadno ocení pomocí Kelly Blue Book. Podle značky, modelu, stáří, výbavy, místa a přibližného stavu se člověk dozví ceny. Kolik může čekat při osobním prodeji, prodeji přes bazar nebo při koupi z bazaru. Protože jsem to chtěl mít rychle z krku, šel jsem s cenou níž. Nejvíc mě ale překvapil přístup Indů, kteří to kupovali - já s tím dojel do servisu kde jim to prohlídli a projeli. Pak chtěli smlouvat, načež jsem je poslal domů (už jsem měl v tu chvíli další tři zájemce). Večer se ozvali, že to berou, a po podpisu převodu jsem jim to odvezl. Koupili staré auto aniž by si do něj třeba jen sedli. Nakonec šek je proplacený a to stačí. Opět jezdím půjčenou Cecilkou.

Nyní probíhá další etapa a na řadě jsou menší věci. Mikrovlnku za deset dolarů si odnesl Egypťan, který přibral ještě větrák. Člověk, který na tenhle inzerát odpověděl dlouhým seznamem otázek má smůlu. Prodej proběhl zhruba takto: "Tamhle je." "OK, funguje?" "Jo." "Něco zvláštního?" "Ne." "Dobrá, však je to jen mikrovlnka." Zájemci o vysavač si nakonec odnesli i kolo (nášlapné pedály jsem si nechal a byli jen rádi) a lampu. Z větších věcí zbývá malá televize, kterou jsem zakoupil potom, co G. s L. odletěli, stojan pod tu televizi. To snad vyřeším během týdne. Stůl, židle by se hodily i na víkend a futon, na kterém spím, jakbysmet. Co se neprodá nebo nerozdá půjde nekompromisně vyhodit a pak už odlet domů. Tady je prima, ale doma je tam, kde je Gabka a Lukáš.

Car show v Los Altos

Ford T - dědeček automobil. V Česku ho člověk moc neuvidí a i proto se mi líbil ze všech aut, které bylo o víkendu v Los Altos k vidění nejvíc. Tohle auto změnilo historii a tenhle kousek vypadal moc hezky.

Jinak mi bylo na přehlídce spíše smutno, protože zatímco loni jsme tu byli všichni tři a ještě dědeček s Věrkou, letos jsem byl sám. Během týdne to tak nevadí a abych se zabavil chodít lézt. O víkendu to bývá horší, taky proto, že jsem hrozně líný něco podniknout.

Vracíme se

Do Ameriky jsme odjíždeli s plánem vrátit se po dvou letech, pokud se náhodou nerozhodnem jinak. A protože k žádné zásadní změně nedošlo, postupně se teď vracíme. Některým se chce více, jiným méně a Lukáš je naštěstí zatím ve věku, kdy nás v těchle věcech poslouchá. Pravda je, že je zřejmě nejvyšší čas k návratu. Za další rok nebo dva by to bylo pravděpodobně mnohem težší.

Gabka s Lukášem jsou už v Česku, aby Lukáš začal nový školní rok od začátku. Před odjezdem jsme zase balili a nakládali věci do kontejneru. Tentokrát toho bylo více, žádné krabice neletěly zvlášť letecky a nějak nám tu za ty dva roky přibylo pár věcí. A to nemluvím o tom, že spoustu jiných věcí jsme vyhodili, protože za dva roky se pokaždé stihneme obklopit hromadou zbytečností.

A tak je nám teď smutno. Já chodím do práce a domů mě to moc neláká, protože je to tam jak holobyt. Díky aspoň za pár vypůjčených věcí, abych měl jak spát, mohl si něco udělat k jídlu a měl si kde sednout. Popravdě jsem toho zatím moc neuvařil a nějak se mi do ničeho nechce.

Výlet v heslech

Od minulé neděle jsme toho stihli opravdu hodně. Takže jenom krátce než dorazíme domů.

Neděle: ráno jsme v Salt Lake vyjeli ke Capitolu, který je fakt pěkný. Mramorem se na něm nešetřilo. Pak ještě zastávka v leteckém muzeu, které jsme jen proběhli a potom cesta přes Idaho a večeře ve West Yellowstone, Montana a nakonec jsme usínali ve stanu v Yellowstonském parku.

Pondělí: jižní část parku s velikým Grand Geyser a slavným Old Faithfull a spoustou dalších gejzírů, úžasně zbarvená jezírka, koupání v řece, jeleni a bizoni.

Úterý: kaňon řeky Yellowstone s vodopády, cesta na sever, viděli jsme medvědy, kaskádovitá jezírka u Big Mamoth.

Středa: další bizoni, jezero v parku a cesta přes Grand Teton park - fotky z tohohle parku jsme kdysi skládali jako puzzle o 4000 dílků. Realita je lepší i když bylo pod mrakem. Dojezd do Idaho Falls provázela bouřka s impozantními blesky.

Čtvrtek: Craters of the Moon jsou lávová pole a taky lávové jeskyně. Zajímavé místo a Lukáš získal odznáček Junior Ranger. Zbytek dne na cestě do Boise hrozně foukalo nebo lilo (příp. obojí).

Pátek: z Idaho jsme se přesunuli do Oregonu. Stihli jsme jen za 40 minut v muzeu proběhnout ukázky z přistěhovaleckého období, kousek indiánské expozice a viděli škorpiony a pár dalších zvířátek, která se vyskytují v okolních pouštích.

Sobota: Crater Lake byl pěkný, objeli jsme ho dokola na lodi i autem (autem jen skoro). Lukáš si vysloužil druhý odznak Junior Ranger, na což se hrozně těšil.

Boneville Salt Flats

Dneska nás čekala hlavně dlouhá cesta. Vyjeli jsme na dálnici a GPS-ka řekla jeďte 510 mil a jste skoro na místě v Salt Lake.

Jedinou zajímavou zastávku jsme udělali podle plánu na solných pláních. Lukášovi se to moc líbilo, protože si tam poprvé zkusil řídit auto. Pokus je zdokumentován a vcelku se podařil.

V Salt Lake jsme stihli na chvíli vlézt do hotelového bazénku protáhnout se po cestě a večer kouknout na mormonský chrám v centru. Pěkná stavba. Od zítřka se jsme v kempu v Yellowstone a tudíž na pár dní bez internetu. Takže pokračování až později.

Směr Yellowstone NP

V pátek odpoledne asi ve čtyři hodiny jsme vyrazili na cestu do Reno, NV. GPS-ka naivně hlásila plánovaný příjezd před osmou a my jsme po hodině a půl měli průměrnou rychlost 22 mil za hodinu. Nakonec jsme stihli povečeřet a dorazit před jedenáctou. Jdeme hned spát, ať můžeme zítra pokračovat do Salt Lake v Utahu. Cestou se chceme zastavit na solné plání, kde se jezdí pokusy o rychlostní rekordy. Samotné Salt Lake je prý taky pěkné, tak uvídíme, co stihneme.

Tuolumne Meadows

V Yosemitech už jsme byli několikrát a stále jsme se nestačili dostatečně nakochat tou krásou, ani vidět všechno, co nabízí. A protože je to náš místní favorit, zamluvili jsme kempovací místo u jezera June na východní straně Yosemite a v pátek ráno vyjeli směr východ. První zastávka Visitor center, abychom se poradili, kam se nejlépe kolem Tuolumne Meadows vydat. Yosemite kromě vodopádů nabízí také spousty horských jezírek a jezer. V pátek jsme tedy vybrali Lukens Lake. Po dlouhé cestě autem z rozpáleného údolí to byla příjemná procházka lesem. Po cestě ke kempu jsme ještě zastavili na vyhlídce Olmsted Point, kde je poslední možnost krásně vidět ikonu Yosemite - Half Dome.

V sobotu ráno mě vzbudil Radim v 6:27, že mám jít vyfotit svítání. Prý sám by to vyfotil špatně, otočil se na druhý bok a spokojeně usnul. Než jsem se já stačila přemluvit vylézt ze spacáku, bylo sluníčko vysoko na obloze. Nesměli jsme se moc loudat s balením a snídaní, protože jsme měli sraz na Tuolumne Meadows s Vendulou. Pavel s Michalem horolezili, ale ona raději chtěla s náma vyrazit na výšlap.
Vendula zná okolí TM jako své boty a radila jít ke Cathedral lakes. Jedno velké a spousty malých jezírek leží pod vrcholem Cathedral Peak. Při pohledu na vrchol není těžké pochopit, proč se jmenujem právě Cathedral - vršek krásně asociuje střechu katedrály. Prý jsou jediné dva vrcholy v Yosemitech špičaté, protože jedině tyhle dva vyčuhovaly z moře a ledovce. Zbytek obrousila voda pěkně dokulata. Trasa vede svižně do kopce, ale přesto jsme se rozhodli jezero ještě celé obejít dokola. Odměnou byl úžasný výhled na celé Yosemitské údolí a další jezero dole pod námi.

Zlatokopecké městečko duchů Bodie byl cíl v neděli. Po cestě nešly vynechat tufy na Mono Lake. Až hladina vody dosáhne hodnoty z roku 1963, což je cíl podle soudního procesu, budou všechny tufy znovu zaplaveny. Pro ekologii okolí to bude určitě super, ale už to zdaleka nebude tak fotogenické. S malou zastávkou u lávového kopce, na jehož vrcholu měla být zajímavá průrva a v ní ještě zajímavější geocache (hledání tohoto pokladu jsme vzdali v polovině, museli jsme se rozhodnout - buď poklad nebo Bodie), jsme pokračovali po prašné cestě do Bodie.

Bodie je asi nejzachovalejší ze zlatokopeckých měst, kterých vznikaly při zlaté horečce v Kalifornii mraky. Většina z nich měla krátký život, než se našla další zlatá žíla o kus dál a zlatokopci se hromadně přesunuli. Vrchol slávy Bodie, kdy město mělo asi 10 tis. lidí, trval sice jen několik měsíců, ale ruda se zde těžila a zpracovávala víc než 50 let. Prošli jsme si dokonce prohlídku místního mlýna na rudu. Paní průvodkyně byla člověk na svém místě, patřičně nadšená a tudíž informovaná, a tak prohlídka "fabriky na zlato", která vypadala, že byla opuštěna ze dne na den a od té doby se nikdo moc nenamáhal nic uklidit či odklidit, byla vrcholem návštěvy Bodie.

Independence day

Měli jsme víkend s jedním z největších svátků, které se v Americe slaví. V místní krátké historii má Den nezávislosti důležité místo. Souvisí to s tím, jak moc jsou američani hrdí na svůj stát. Opakovaně to pozorujeme, když někam vyrazíme a míjíme spousty domů ozdobených americkými vlajkami a jinými symboly. Na cestách potkáváme auta vyjadřující svou hrdost podobným způsobem. A o víkendu Dne nezávislosti se připojí i ti méně uvědomělí.

My, jelikož tenhle svátek nepovažujeme za svůj, jsme nic neslavili. Šli jsme do kina na Ice Age 3 a vychytrale jsme to naplánovali tak, aby po kině stačilo jen chvíli počkat na ohňostroj. Takový malý Silvestr. Bylo to pěkné. V neděli jsme konečně vyšlápli v nedelakém San Antonio parku tzv. PG&E trail (nazvaný podle sloupů vysokého napětí firmy Pacific Gas & Electric, které vedou podle stezky, asi 6 km do kopce).

Náš další program na prázdniny taky dostává jasnější obrysy. Lukáš má ještě týden letní školy, kde si hrajou na ekonomy a pracují s dřevem (to ho moc baví). Kromě toho bude mít další týden zábavy v Tech Museum v San Jose a týden fotbalu tady v Los Altos. Pro nás pro všechny jsme zamluvili kempování na prodloužený víkend za 14 dní poblíž Yosemite. A druhá zajímavější rezervace kempování je na začátku srpna v Yellowstone. Odtamtud pak asi vyrazíme na jih do Salt Lake City a možná i dál, znova do Bryce Canyon.

Sequoia NP

... aneb vy si myslíte, že jste viděli pořádný strom?

Udělali jsme si prodloužený víkend a v pátek ráno vyrazili do Sequoia National Park, který je od nás asi pět hodin cesty autem. Na místě jsme byli chvíli po obědě a začali jsme hledáním kempu, abychom měli kde spát. Nakonec se na nás usmálo štěstí a chytili jsme poslední volné místo ve Stone Creek. Do centra parku to nebylo daleko a bylo to stejně vysoko na kopci jako většina míst, kam jsme měli namířeno. Postavili jsme stan a stihli výlet k Tokopah Fall - takový pěkný kaskádovitý vodopád na konci jednoduché procházky.

Druhý den byly na programu stromy. Sekvoje, které jsme viděli v Yosemitech, mi teď připadají jen jako ochutnávka. V tomhle místě je jich daleko víc a vypadají mohutněji. Pochopitelně nešlo vynechat General Sherman Tree, což je ten nejvetší kus, ale je jich tam hodně. Procházkou lesem a loukami jsme se dostali k Moro Rock - skála podobného původu jako Half Dome, na okraji té náhorní plošiny, kde roste nejvíce sekvojí. Výhled je pěkný, i když znečištění z údolí je tady poznat a tak vzdálenějsí kopce pravidelně nejsou vidět.

Celkově jsme nepodnikali nic náročného. Spíše jsme měli radost, že se Lukášovi v neděli moc líbila Crystal Cave. Po všech těch vodopádech ho jeskyně zaujala mnohem víc, než cokoliv jiného. My se trefili do období, kdy v jeskyni není po loňském požáru elektrické světlo. Asi jsme přišli o pár dojmů, ovšem zase to mělo s lampičkami svoji atmosféru. A pak už zase domů rozpáleným údolím.

PS: Když se Lukáš ve třetí třídě poprvé učil o sekvojích, a já už tušil, že se budeme stěhovat, říkal jsem mu, že jestli je chce vidět, bude muset do Kalifornie. Tenkrát ho to zaujalo. Dneska už si na to samozřejmě nepamatuje :-)

Bez komplikací

 Před pár lety jsem si koupil ty modré a byly dobré. Tak jsem si koupil ty prostřední. Stejný model (hedgehog/ježek) a stále jsem spokojen. Onehdá Gabka začla prohlašovat, že si mám koupit nové tenisky, protože ty staré prý brzy doslouží. No tak jsem opět šáhl po těch samých. V Northface už zas obměnili barvy a tak mám troje různé boty a přitom všechny stejné.

S botami na běhání jsem se pustil do experimentů a mám teď jedny Asics, které moc nenosím. Pak mě trochu lákaly Mizuno Nirvana, nakonec jsem ovšem vzal zase Brooks GTS Adrenaline, o kterých jsem už před časem psal. Holt proti normálním teniskám jsem zde pozadu a jsou teprvé druhé.

Father's Day víkend

Minulý víkend jsme nic velkého nepodnikali. Udělali jsme jeden kratší výlet po okolí (už jsem zmínil 4 nalezené geocache). Já byl kromě toho po delší době běhat, takže mě pak bolely nožičky.

A abychom si udělali radost, koupili jsme si konvičku na čaj. Nahoru se nasypou lístky, zalije se vodou a po vyluhování se voda přepustí dolů a může se rozlívat. Postup se dle libosti a kvality čaje opakuje. Tohle mi chybělo od doby, kdy jsem opustil pražský Sun.

3D model Prahy

Kdo si pustí Google Earth a najde si v něm Prahu, má možnost podívat se na centrum a hrad ve 3D. Vyšlo jako zpráva na českém blogu Google, kde najdete i obrázky. Náš dům, který je na samém okraji, tam samozřejmě není. Ale možná bychom ho mohli přidat. Stačilo by pár fotek a pak si chvíli hrát se SketchUp.

New York

Vyjeli jsme tentokrát do New Yorku. Taková spousta lidí nám říkala, že ho musíme vidět, až jsme podlehli a naplánovali cestu. Vybrali jsme dobu těsně po konci Lukášovy školy, dokud ještě v N.Y. není příliš vedro, objednali letenky, zamluvili ubytování a plánovali. Odlet ze San Francisca ve čtvrtek ráno znamenal, že na místě jsme byli odpoledne (5,5 hodiny letu a o další 3 hodiny více díky časovnému posunu). Návrat potom v úterý s odletem v 7 večer a příletem po desáté.

Co jsme stihli mezitím a jak se nám to líbilo? Za prvé: libílo se nám to hodně. Z Prahy nebo San Francisca máme jakousi představu jak vypadá město. Tohle je velkoměsto. A stihli jsme, co nám nožičky dovolily. Celý den jsme strávili v Metropolitním Muzeu. To je veliké a má spoustu různých expozic. My procházeli Starý Egypt (američani si toho natahali domů opravdu hodně), středověké zbraně, obrazy, obrazy, obrazy a ještě několikrát obrazy. A taky kultury staré Ameriky a Oceánie nebo hudební nástroje. Zdaleka se to nedá stinhout za den, když jsme vypadli ven, byli jsme rádi za procházku v přilehlém Central parku.

Nešlo vynechat Sochu Svobody. Ta je fakt docela velká. I když je to vlastě jen tenký plech. Z ostrůvku, na kterém je tahle socha, se pak pokračuje na Ellis Island, kde je památník imigrace, který taky stál za to. Po několik desítek let přícházela velká část imigrantů právě skrz tenhle malý kousek země a nebyl to žádný med. Na druhou stranu 98% lidí, které pustili dál, mohlo začít nový život v USA.

Byli jsme nahoře na Empire State Building, který je teď (zase) dominantou Manhattanu, a ten výhled je opravdu zajímavý. Vlastně stejně jako panorama tohohle ostrova, když na něj člověk kouká odjinud.

Další věci, co jsme stihli, byly třeba parodie na Vítězný oblouk, Brooklynský most, museum policie, U.S.S. Interpid (letadlová loď s expozici věnovanou NASA), zkušenost s cestováním v místním metru. Já poznal zběžně jak vypadá náš office Google v NY a stihl Guggenheim Museum s výstavou prací F.L.Wrighta.

Problémů moc nebylo. Snad jen ubytování nás zklamalo - hledali jsme pronájem, který bude trochu zařízený, aby se v něm dalo něco připravit k jídlu a pochopitelně jsme chtěli internet. Že bude byteček malinký, jsme věděli, a dá se to ve městech čekat. Ale jejich představa zařízené kuchyně je mikrovlnka a pár příborů, protože každý si přece koupí jídlo na ulici a maximálně si ho může chtít ohřát. Plynový sporák bez sirek tam pouze zabíral místo a krájet chleba příborovým nožem není nic moc. Internet jsme měli, neboť jsme parazitovali na sousedním hotelu, který měl wifi zdarma. Bohužel se slabým signálem.

Nejvíc nás ovšem vystrašil Lukáš, který poslední noc asi od tří nemohl spát a hrozně ho bolelo bříško. Skoro to vypadalo, že budeme hledat doktora a zpáteční let odložíme. Pak sebou v osm ráno, když únava přeprala bolest a on usnul, několikrát sebou cuknul, probral se a řekl, že už je to v pořádku. Pro jistotu nám to demostroval poskakováním po pokoji, což ostře kontrastovalo s jeho předchozí témeř neschopností dojít na záchod. Takže ve finále se i odlet konal normálně.

California Academy of Science

V neděli jsme vyjeli směr San Francisco s cílem navštívit vědecké muzeum s honosným názvem - Akademie Věd. Přesto, že jsme si dopředu koupili vstupenky na internetu, museli jsme vystát obrovskou frontu na vstup. Ale určitě to stálo za to.

Kromě hlavních atrakcí - planetária, akvária a deštného pralesa, je tady porůznu spoustu expozic a výstav, třeba ochrana životního prostředí věnovaného hlavně změnám klimatu a prostředí v Kalifornii, evoluční vývoj (včetně výstavy o Galapágách, kde Darwin vymyslel svou teorii Evoluce), afrika... všechno doplněné spoustou obrázků, obrazovek, exponátů, plakátů a popisů. Muzeum otevřeli před rokem, takže expozice jsou technicky úžasné, moderní a aktuální.

Lukynovi se nejvíce líbilo planetárium. V kině s obrovskou polokruhovou obrazovkou nás provedli kolem světa, všech planet a celým vesmírem. Moc hezky mají udělané i akvárium, kde kromě ryb, krokodýlů, mořských koníků byli i chameleóni, piraně, obrovští sumci nebo morény. Všude jsou navíc expozice o ochraně prostředí upravené tak, aby byly zajímavé i pro děti.

Ale nám s Radimem nejvíce učaroval deštný prales. Velká prosklená polokoule má v průměru cca 30m a 4 poschodí, které se prochází postupně okolo stoupajícím spirálovým chodníčkem. Teplota je tady skoro 30 stupňů a 75% vlhkost. Kromě stromů a rostlin deštných pralesů (jižní Amerika, Madagaskar, Borneo a Kostarika) jako např. mahagonů, orchideí nebo kakaovníku, se tady volně pohybuje asi 600 ptáků a motýlů. Na každém poschodí jsou navíc klece a akvária s ještěrkama, chameleónama nebo netopýři. Já jsem byla nejvíc nadšená ze všech těch úžasných motýlů, Radim zase paf z malých červených žabiček s modrýma nožičkama :-).

Kolo

Fotečka je pořízená Androidovým mobilem na Maisie's Peak ve Fremont Older Preserve. To je nejvyšší místo v parku nedaleko od nás (asi 6 mil), kde se dá prima bajkovat. Dneska máme horko a vyjet nahoru mi dalo docela zabrat. Nahoře jsem pokecal se skupinkou, která přijela z druhé strany, a pak jsem se vracel domů na oběd.

Cestou jsem potkal rangera, který byl opět naprosto v pohodě. Zajede se svým truckem na kraj, počká až cyklisti projedou, ještě popřeje pěkný den. Tenhle přístup se nám tady líbí.

Už zase Yosemite

Přiletěla se za námi podívat ségra se švagrem, a tak jsme je vzali, stejně jako dědečka, do Yosemite.

Výlet se povedl a my jsme zase viděli pár věcí, které jsme nestihli minule a byly i pro nás nové a pěkné. Kromě vodopádů Nevada a Vernal jsme jeli konečně i na Glacier Point. Ten byl původně v plánu hned při první návštěvě, ale auto bylo tenkrát proti. Teď jsme to stihli. Nejdříve to vypadalo na vyhlídku při pozdním odpoledni, jenže nakonec jsme stihli akorát západ slunce. Dočervena nasvícený Half Dome i výhled na celé Yosemitské údolí byly moc pěkné a Tunnel View taky. Další den jsme udělali jen menší výlet - Bridalveil Fall ve kterém bylo mnohem více vody než na pozdim, poflakovali jsme se na louce a hledali tečky horolezců na El Capitan. To nám chvíli trvalo, protože se tam ti človíčci úplně ztrácejí. A švagrovi Radimovi jsme snad udělali radost výletem k sekvojím, během kterého Lukáš vyzvídal spousty věcí od rangera, který nás míjel.

Hromady fotek čekají na zpracování.

Specialized Stumpjumper

Hurá! Zase jedna nová radost. Moje nové horské kolo je Specialized Stumpjumper FSR Comp. Potom, co jsem tu loni měl chvíli na hraní podobný kus, který jsem pak odvezl Davidovi, jsem minulý týden poškádlil naší kreditní kartu. V Mikes Bikes měli slevy a neodolal jsem a utrácel. Ono to mohlo dopadnout i hůř. Kromě několika horáků, jsem zkoušel i silničky a je pravda, že třeba Specialized Tarmac se mi taky moc zamlouval. Zbytky rozumu vyhrály a kolo jsem koupil jen jedno. Potom jsem týden čekal a dneska už ho dovezli, takže jsem si ho byl vyzvednout.

Příští týden máme v plánu výlet do Yosemit, a potom už s ním někam vyrazím v okolí.

Lukášovy přijímačky

Během návštěvy ČR měl Lukáš jeden velký úkol. Čekaly ho přijímačky na gymnázium. Poslední týdny před cestou jsme proto trávili přípravou, protože úměrně jeho lepšící se angličtině, se zhoršuje jeho čeština. Navíc testy všeobecných znalostí taky odhalovaly různé nedostatky. Česká historie a místopis mu dávají dost zabrat. U testů se to pak nedá vyvážit jeho znalostmi o USA a Kalifornii :-).

Máme radost, že všichni, od kterých jsme potřebovali pomoc, nám pomáhali a nenarazili jsme na žádný zásadní problém. Dokázali jsme tak všechno potřebné domluvit i odsud. Řešili jsme L. vysvědčení, posudky ze školy, jak a kam se hlásit a jak zajistit, že se všechny dokumenty dostanou včas kam mají. Střídavě jsme propadali skepsi, že se s hromadami hrubek nikam nemůže dostat. Pak jsme se chlácholi, že to snad nebude tak zlé a že všichni přeháněji.

Nakonec se Lukáš u přijímaček překonal. Zvládl oboje a úspěšně se dostal na obě gymnázia! Máme z něj velkou radost a jsme hrdí. Největší zásluhy si připisuje Gabka, která ho "mořila" nejvíc. A tak největší problém bylo rozhodnout, které gymnázium zvolit. Váhali jsme mezi matematickým oborem, kde by měl méně jazyků, a všeobecným gymnáziem, které ale bylo Lukynovi sympatičtější. Nechali jsme rozhodnutí na něm, přece jenom to bude on, kdo od září bude studovat. Teď už Lukáše čeká jenom ukončení školního roku v Kalifornii a složit zkoušku v česku za 5. třídu.

Dhaulagiri

Gratulujeme Davidovi! Dorazila zpráva od Pavly, že zdolal Dhaulagiri (sedmá nejvyšší hora, 8167m.n.m.) a zvládl sjet na lyžích i velký kus kopce dolů.

Máme radost, že je celkem v pořádku. Jak známo, zchromit se člověk může i na menším kopci. Vendula, která letěla vrtulníkem z Mt. Shasta, a teď léčí koleno, to jistě potvrdí. Té přejeme brzké uzdravení.

SFMOMA

Mám rád San Francisco. Není to město, kde bych chtěl bydlet natrvalo. Je to město, kam se rád čas od času podívám. Připadá mi jedinečné a docela rozmanité. Je tam pár míst, kam se rád vracím a určitě taky spousta dalších míst, které jsou taky prima a kde jsem ještě nebyl. San Jose je proti němu jenom přerostlá vesnice, ve které mě zatím nic neupoutalo (Los Altos, kde bydlíme, se víc podobá San Jose než San Franciscu).

A protože jsem teď doma sám, jel jsem do city podívat se do SF MOMA - Museum of Modern Art. On je ten barák hezký sám o sobě, ale vevnitř je to lepší. Od mé předchozí návštěvy se expozice docela proměnily a tak bylo zase na co koukat. Pěkná byla expozice Patterns of speculation od H. Mayera. Zajímavá architektura. Mj. tam měl vlastní návrh nové pražské knihovny. Nevyhrál ovšem. Potom, co jsem to prošel, jsem si udělal procházku po Yerba Buena parku, došel na Union Square a dal si sushi k pozdnímu obědu. Oklikou pře Chinatown jsem se vrátil k autu a jel domů. Do parku, na pláž nebo další atrakce zase příště.

Notebook od Dellu

Tak mám zase co dělat. Pořídili jsme domů notebook a nějak to zas nefunguje, jak bych si představoval. Podařilo se dostatečně zmenšit partition, kterou zabírají Windows, abych mohl nainstalovat Linux. Jenomže Ubuntu8.10 nechodí uplně podle mých představ.

Nefunguje ani interní ani externí mikrofon. Fuj, Skype ve Windows si s tou potvorou poradí, ale například ani Google Talk si s tím neporadil. Co je platné, že video běží bez problému, když k telefonování chybí zvuk.

Druhá věc, která mi hodně vadí, je, že nejde změnit uživatele. Druhé XWindow se nepustí, jen pro jistotu zamrznou počítač. To se dá řešit přepnutím na open-source ovladače, jenže pak je to ukrutně pomalé.

Wi-fi karta funguje, akorát občas si dá pauzu třeba na 20 sekund. To může být taky routerem. A to už jsem podléhal iluzi, že se dá Linux používat bez problémů. A to nezmiňuju blbosti jako je nepodpora GPS-ek od Garminu (různé open source projekty to asi dokáží nahradit).

Doplnění: nainstaloval jsem Ubuntu9.04, které je už témeř hotové, a sláva, aspoň mikrofon začal fungovat. Sice se tváří, že je ztlumený, ale dělá co má. Přepínání uživatelů stále nefunguje ani s ovladači od ATI, které má zatím k dispozici jen Ubuntu tým. Taky jsem pustil test uspávání s potěšitelným výsledkem - vše běží hladce.

Lyžování

Jeden zapomenutý příspěvěk o tom, jak jsme byli lyžovat. Po návratu měl asi 3 dny rýmu Lukáš. Pak jsem ji dostal já, abych s ní bojoval dalších 14 dní.

Lyžování je další z věcí, které jsme tady chtěli podniknout, jen jsme se k ní dlouho nedostali. Konečně jsme minulý víkend zamluvili chatičku na South Lake Tahoe, zapůjčili lyže a vyrazili. Kolem jezera Tahoe je několik lyžarských areálů, ale my jsme přejeli za kopec do 30 mil vzdáleného Kirkwoodu, který je o něco výš a má levnější vleky.

Sobotní lyžování bylo docela prima a byli jsme spokojení. To jsme ještě nevědeli, že se vyplní předpověď a přes noc napadne dalších asi 30cm. Takže v neděli to bylo ještě lepší a Gabka s Lukášem se nakonec rozhodli zůstat s Vendulou a Martinem do pondělí, aby si to opravdu užili (zatímco někteří pracovali). Výlet se opravdu povedl, auto fungovalo a protože je to čtyřkolka, nemuseli jsme ani nikde nasazovat řetězy. Sice to občas klouzalo, ale projeli jsme. Lukáš s Gabkou teď lyžují o něco líp.

Lukášův Science Fair Project

 Jeden z velkých projektů, které Lukáš dělal do školy, vypadal takhle. Měřil, počítal, připravoval, na počítači psal co dělat a vyráběl grafy a pak lepil až byl výsledek hotov.

Dneska jsme se byli podívat ve škole, kde jsou vystavené všechny projekty. Páťáci a starší projekt dělat museli, mladší mohli. Spousta různých experimentů a bylo to pěkné. Je to jeden z těch viditelných rozdílů mezi českou školou a místní. Tady se dělá spousta věcí, které trvají třeba několik měsíců, a na konci se prezentují pro třídu a podívat se obvykle může celá škola i rodiče.

Bruslení

Víkend po dovolené bylo nutno trochu pohnout hlavně s Lukynovými školními povinostmi, jak českými tak americkými. Denně poctivě napíšeme diktát, uděláme slovní rozbor, vypočítáme pár příkladů nebo si povykládáme o české historii - přijímací zkoušky se rychle blíží.

Taky se Lukáškovi krátí doba, kterou má na vypracování školního projektu ze "science" (věda). Od páté třídy výš si každý student vybere "vědecký" problém, který musí "odzkoumat" a poté odprezentovat před spolužáky. Lukáš s Radimem vymysleli projekt, kdy bude L. zkoumat, jak daleko dojede na kole na různé převody na předem daný počet šlápnutí. A tak jsme v sobotu vyrazili na nedaleké parkoviště jednoho z místních kostelů, které v tu dobu bylo zcela prázdné, a Lukáš poctivě mnohokrát odšlapal a napočítal do 100.

V neděli se rapidně pokazilo počasí a od rána pršelo a lilo. A tak nám přišel fajn nápad Hrochů návštívit místní zimní stadión a zkusit, jak nám půjde bruslení. My s Radimem jsme sice kdysi na bruslích stáli, ale je už to celá řádka let, a pro Lukáše to byla premiéra. Taky byl ze začátku dost překvapený, že to nejde vůbec tak jednoduše, jak to na první pohled vypadá. Ale na to, že na bruslích stál dneska poprvé, tak po hodině a půl už mu to celkem hezky jelo. Nesměla jsem ho ale pochválit, to ho většinou rozhodilo tak, že sebou hezky mrskl. Jednou tak škaredě, že si bolestivě narazil koleno a ještě večer významně kulhal. Ale tvrdil, že to byla vydařená akce a že by ji rád zopakoval :-).

Zpátky z Havaje

Už jsme doma a máme konečně čas něco napsat a dát na web fotky. Na Hawaii sme se snažili dovolenou si co nejvíce užít a neměli jsme ani chvilku sedět u počítače. Týden je málo a bylo by mnohem lepší strávit tam víc času. Moc se nám líbilo, že jsme stihli spoustu různých věcí a není to dovolená jen o ležení na pláži.

Jeli jsme šnorchlovat na nedaleký ostrůvek Molokini, kde je na korálovém dně spousta ryb, a pak pokračovali o kus dál, abychom si prohlídli mořské želvy. Cesta byla pro Gabku a Lukáše obtížnější, ale snažily se nám ji zpříjemnit velryby, které sem v zimě připlují vyvádět mladé. Výlet na sopku jsem už popisoval a je to docela kontrast. Pak jsme jeli znovu očumovat rybičky, tentokrát z ponorky. A zase jsme cestou koukali na velryby kolem.

Celý čtvrtek nám zabrala cesta do Hana po severním pobřezí ostrova. Na téhle straně hodně prší a cesta je plná zatáček a uzounkých můstků. Odměnou jsou různé vodopády kolem cesty, výhledy a různé jiné věci, které jsme nestihli, protože jsme chtěli dojet za Hana do parku. Tam nám vyšel čas na procházku bambusovým lesem k vodopádu a dole prohlídku pěkné kaskády jezírek. Cestu zpět jsme zpestřili výletem k červené pláži z lávových kamínků. Černé pláže jsme museli vynechat a viděli jsme je jen z dálky. Zpátky jsme ty zatáčky kroutili za tmy (šlo to o něco rychleji, protože Lukáš spal a protijedoucí auty byla poznat podle světel).

V pátek jsme byli zase u vody - to jsme se učili surfovat. Hawaii je pro surfaře ráj a my jsme to museli taky zkusit. Zvládli jsme popojet na malé vlnce a Lukášovi se to tak líbilo, že jsme mu na sobotu naplánovali opakování. To už nejezdil ve skupince, ale sám. Strašně se mu to líbilo a taky z toho byl pořádně unavený. Mezitím ještě Luau - trocha místní tradice. Před odletem jsme stihli kouknout na Iao Valley v kopcích na východní straně ostrova a pak už domů. Víme, že jsou další věci, které by se daly podniknout (např. pamatník v Pearl Harbor, výlet na delfíny a vůbec další ostrovy). I tak jsme hrozně spokojení.

Haleakala

Dneska ráno jsme vstávali o půl čtvrté, abychom stihli východ slunce na nejvyšším místě ostrova. Bylo něco přes dvě hodiny cesty autem a vyjeli jsme do výšky 3055m.n.m., čímž jsme se dostali i nad mraky. Pak jsme chvíli stáli a čekali a zkoušeli foťák a poskakovali, abychom se zahřáli, a v 6:48 svítalo. Moc pěkné.

Pak jsme sjeli o kousek níž a po půlhodinovém odpočinku jsme vyrazili na procházku směrem do kráteru. Ta byla nakonec náročnější než jsme čekali. Sice jen málo přes 8km, ale šešli jsme o 400 metrů níž a pak se zase vraceli po cestě, která se jmenuje "Sliding Sands Trail". Nakonec jsme žízní nepadli, protože jsme měli pití tak akorát, a probrodili se tím pískem/popelem zpět. Tenhle kráter je jiný než Lassen a taky moc pěkný. Pak jsme sjížděli zase zpět spoustou serpentin dolu a koukali ja se krajina mění. Pod mraky už zase bylo zeleno a středem ostrova pofukoval vítr nad poli čehosi, co by mohla být cukrová třtina. Večer Lukáš nemohl být bez pláže a mistní obloha bez duhy a my teď chystáme dospat.

Maui, Hawaii

Včera jsme sem dorazili a celý dnešní den jsme se rozkoukávali. Maui je jeden z Havajských ostrovů a zatím se nám na něm moc líbi. Pro mě něco jako splněný sen. Vlastně těžko říct jestli to byl sen, když si člověk říkal, že by to bylo skvělé se sem podívat, ale přitom si myslel, že se takové věci nestávají. Když mi bylo tolik co je teď Lukášovi a četl jsem jak James Cook objevoval tyhle ostrovy, tak byl problém vycestovat do jakékoliv ciziny. Dnes je to jinak a z Kalifornie je to jen dalších pět hodin letu. Ve škole mají prázdniny a tak my jsme na dovolené.

Fotky budou později. Momentálně opět nestíháme a před námi je docela nabitý program.

Jsem nemehlo

Nastal čas doplnit inkoust do tiskárny. Minule se toho ujala Věrka a celá operace proběhla bez potíží. Tentokrát tu žádný dobrovolník nebyl a tak jsem se do toho musel pustit sám.

Jenomže jsem to zpackal a inkoust jsem rozlil. Pochopitelně černou náplň, které je nejvíc. V mžiku toho byl plný stůl, steklo mi to na kalhoty, na židli, rozprsklo se to na koberec. Prostě pěkné nadělení. Takže jsem uklízel a zachraňoval co se dalo a snažil to nadělení neroznést dál do kuchyně, na další části oděvu apod. To jsem zvědav, co uslyšíme, až se odsud budeme jednou stěhovat. Koberec sice nebyl nic moc už předtím, ale teď je to dílo. Je takový kropenatý. S barevnými lahvičkami jsme si dával mnohem větší pozor. Příště se z toho zkusím vyvlíknout nebo to snad půjdu dělat před barák. Holt je to hardwarový problém a vůbec jsem se neměl snažit to řešit.

Geocaching

Objevili jsme novou zábavu - geocaching. V podstatě je to povedená lest, díky které je s námi Lukáš ochotný jít na procházku. Před cestou najdeme na internetu a nahrajeme do GPS-ky souřadnice a ty pak po cestě hledáme. Když máme štěstí najdeme malou krabičku nebo ještě menší geocache. Pak se můžeme podepsat, máme radost, že jsme našli, a jdeme (hledat) dál.

V našem okolí jich mapa ukazuje spoustu. Ty, co jsou přímo v civilizaci, jsou obvykle menší, aby je nenašli ti, co je nehledají. Jindy jsou k vidění i větší, ve kterých pak jsou i drobnosti na výměnu. Nebo se dojde někam, kde je potřeba vyřešit nějakou hádanku, a teprve ta nás zavede k cíli. Lukáše ale stejně nejvíc baví hrát si s hodinkami a najít místo a potom dohledávat. Na začátku to bylo težké, protože jsme nevěděli, co přesně hledat. Teď už trochu tušíme. Snad se teda bude dařit čím dál líp.

Lukáš je zase o rok starší

Dneska je 21. ledna a tak jsem vzpomínala, jak jsme před 11 lety vyjížděli ráno do porodnice. Zdá se, jako by to bylo včera, když jsme si o týden později přivezli domů malý uzlíček. A už je to zatím velký kluk, který dneska oslavil jedenácté narozeniny.

V poslední době se s Lukáškem trochu zlobíme. I tak jsem nafoukla balónky, koupila dort a svíčky a zabalila alespoň pár drobností, protože tak hodný, aby dostal vysněné auto na dálkové ovládání, skutečně nebyl. Lukášek je vlastně dost skromný, z chybějícího auta si moc nedělal (tudíž výchovný efekt veškerý žádný) a opravdu se radoval z pár maličkostí, které dostal. Ale možná, když bude chvíli sekat dobrotu a jeho vysvědčení bude alespoň tak hezké jako v prvním trimestru, se auta ještě dočká.

Cyklistika podruhé

 Ještě jeden příspěvěk o kolech a už s tím dám na chvíli pokoj. Je víkend a tak jsme vyrazili všichni tři a přibalil jsem i foťák ať se můžeme pochlubit. Počasí jak stvořené, zkrátka paráda.

I v lednu na kolo

Jeden trochu jízlivý příspěvek.

O Vánocích jsem se flákal a nesportoval. Byli jsme holt na výletě. Potom jsem se flákal dál, protože jsem si z výletu dovezl rýmu. A když se mě nechtěla pustit, tak zavolal Tony, že opravil Hondu (trucovala a náhodně odmítala startovat). Tož jsem dál jezdil autem a testoval, jestli už opravdu funguje.

Jenže dneska bylo ráno zase na teploměru 10 stupňů (stále měříme v Celsiích, 10F bylo v posledních dnech v Česku) a předpověd byla kolem 20 přes den. Tohle klima je prostě paráda. A tak jsem to kolo vytáhl a hurá do práce. Před cestou jsem ale vynuloval počítač ať se zase kilometry počítají od nuly (i tady mám stále km, ačkoliv v autě jsme si zvykli na míle). Loni jsem nakonec najezdil jen asi 2600km, uvidíme jak to bude letos.

Už jsme zase doma

Unavení, ale spokojení. Od předchozího příspěvku jsme stihli avizovaný park Arches, který se nám moc líbil. Jeden den nám stačil na procházku k Landscape Arch (pravděpodobně největší brána), pěkný Windows trail a pak i Delicate Arch před západem slunce. Ta byla opravdu super a stihli jsme k ní vylézt, abychom jí viděli zblízka (Lukáš sebou dvakrát švihl na místy zledovatělé cestě) a pak jsme na ni znovu koukali zespoda, když už slunce zalízalo za horizont a nádherně ji nasvěcovalo.

Tohle nasytilo náš hlad po přírodních krásách a druhý den byl přesun do Las Vegas (asi 460 mil). Díky hodině navíc (Utah a Arizona jsou o hodinu napřed oproti Nevadě a Kalifornii) jsme měli čas a chuť vyrazit na prohlídku města, a tak napravit, co jsme zameškali před rokem. Prošli jsme kousek pruhu, který je lemován nejznámějšími podniky, a občas nakoukli dovnitř. Nic jsme nehráli, takže nejsme ani chudší ani bohatší, jen já si odtamtud vezu rýmu.

Dneska byl už jen přesun a úleva, že jsme doma. Dohromady přes 2400 mil (3900 km) a 39,5 hodiny v autě. Sedm nocí v šesti různých, ale přitom vlastně pořád stejných hotelech. Taky historka s Utažskými policisty v Moabu. To když jsme se vraceli z hospody a Gabka si rozmazala stěračem bláto na skle, což neušlo pozornosti kolemjedoucí patroly. Stejně pak ze samého strachu nic nenadýchala a tak všechno dobře dopadlo. Na zkrácený popis cesty pak stačí obrázek s magnetky, které nám přibyly na ledničce.