Ještě jednou jazyky

Lukáš napsal zajímavý dotaz k poslednímu příspěvku a připadá mi škoda jen tak to odbýt dvěmi větami. První otázka je jednoduchá - našemu dítěti je 10, tzn. že teď končil čtvrtou třídu.

Ta další část je zajímavější a po pravdě ne zcela aplikovatelná na naši situaci. Ano, i naše zkušenost ukazuje, že v deseti letech se dá jazyk vstřebávat velice rychle. Než jsme sem přijeli, Lukáš měl výuku angličtiny ve škole (dvě hodiny týdně po škole v družině v první a druhé třídě - po pravdě spíše vyhozené peníze) a pak totéž znovu ve třetí třídě. Tohle je ve skutečnosti tak málo intezivní, že pokroky v učení jsou opravdu postupné a moc toho neuměl. Abychom to zachránili, zajistili jsme Lukášovi v posledním měsíci před odjezdem aspoň několik lekcí s rodilým mluvčím. Chvíli to vypadalo jako drsná průprava a přitom netušil, co ho čeká tady. Naštěstí se už tenkrát ukázalo, jaký se dá udělat skok za relativně krátkou dobu. Minimálně mu to zvedlo sebevědomí, že to půjde zvládnout.

Podle mě uměl L., když jsme sem přijeli, asi 100-200 slov (včetně počítání do dvaceti, barev nebo zvířátek) a měl problém sestavit správně věty. Pak byl podivný měsíc, kdy nechodil do školy. Co bylo potom, jsme psali dříve v příspěvcích o škole. Momentálně to vypadá asi takhle:

• Lukáš se domluví ve většině situací a prakticky nevidí problém v tom, když má komunikovat. Naopak se zdá, že ho to baví.
  
• Stále mu chybí spousta slov, což ale rychle dohání. Přitom se nové věci učí nejčastěji podle kontextu (nosit sebou všude slovník moc nefunguje).
• Pár věcí z gramatiky, které mu pomáhaly zvládnout jazyk, uměl lépe než místní spolužáci, protože těm stačí mít všechno naposlouchané.
• Od začátku se k angličtině a vůbec místní škole stavěl pozitivně. To se mu asi vrátilo v tom, jak ho berou ve škole (známe i opačné příklady a to je pak opravdový problém).
  

A teď jak je to s češtinou. Doma se mluví jen česky, protože je to rodný jazyk nás všech. Dále je tu pár známých, ale žádní vrstevníci. Tzn. že té češtiny je relativně málo a to, co by se snadno naučil v Česku, tady vyžaduje mnohem více úsilí. Je to zkrátka cena za to, že bude umět dobře druhý jazyk. Ty jazyky jsou naštěstí natolik jiné, že se nepletou navzájem. To by bylo asi ještě horší. Výjimky, kdy nemluvíme česky jsou, když jsme s někým, kdo nerozumí (pochopitelně), když se zapomeneme či hůř nemáme po ruce adekvátní překlad (politováníhodné, ale zatím snad ne moc časté, např. nedávno appointment), když mluvíme o něčem, kde v zájmu zachování kontextu je lepší zůstat u angličtiny, když ekvivalentní anglická verze zní mnohem lépe (zejména Lukáš, který umí správně použít přízvuk). Tohle celé, co jsem napsal, možná za pár dní přehodnotíme, až budeme konfrontování s realitou v ČR.

Učíme se s Lukášem

Lukášovi už sice skončila škola v Kalifornii, ale to neznamená, že by měl klid. Spíše naopak. Teď se snažíme dohnat, co jsme zameškali během roku, a vylepšit jeho češtinu a znalosti z vlastivědy. Trénujeme doma, trénujeme na cestách autem a vůbec všude možně.

Čeština je hrůza. Neustále dokola problémy s vyjmenovanými slovy a s psaním -i a -y obecně. Těžko se tak dostáváme k dalším věcem jako jsou pády podstatných jmen (Lukáš s oblibou zaměňuje 2. a 4. pád). V zásadě jeho čeština upadá tak rychle, jak se zlepšuje jeho angličtina. Když jsme byli na stěně, tak se mu do českých vět dostávalo "rope", "cliff" a podobné výrazy. Dnes se měl pokoušel přesvědčit o jakémsi slovním spojení, které by znělo správně přeložené slovo od slova do angličtiny, ale česky to byl naprostý nesmysl.

Vlastivěda je další boj. Během roku jsme probrali historii českých zemí. Neděláme si ovšem iluze. Víme, že "gold rush" začala 1848 a o tom, jak se osidlovala Kalifornie podél řetězu misijí. Jenže Přemyslovci, Lucemburkové a Habsburci jsou jedna velká změť. (Dějiny, které trvají 300 let se učí snáz.)

Tento týden jsme s tím bojovali statečně. Dopoledne byl vždycky na táboře, kde se mu líbilo a ve zbytku dne s mamkou aspoň chvíli cvičili. Příští týden máme smůlu, protože Lukáš bude celou dobu na táboře. A tak příští víkend začneme zase nanovo. Snad se aspoň v každém kole uchytí.

Cesta do Česka

Cestu do Česka jsme zčásti měli naplánovanou už před odletem a zčásti nevíme doteď, jak to dopadne. Už máme aspoň obrysy. Poletíme 1. července, takže druhého jsme v Praze, a tam zůstaneme do pátku, protože na pátek má Lukáš domluvenou zkoušku ve škole na Barrandově. Ta doufejme proběhne dobře a měl by pak mít normálně uznaný 4. rok školy. Bydlet budeme do té doby doma v Praze, ale přitom se mineme s Davidem a Pavlou. Na víkend už vyrazíme za rodinami na Moravu a dál už to moc jasné není.

Gabka s Lukášem se budou vracet až 14. srpna a mají mnohem více času na to s někým se potkat anebo něco podniknout. Já poletím zpět 17. července z Krakowa a těch několik dní předtím plánuju dělat v tamějším Google. Jak bude vypadat týden mezitím ale vůbec nevíme. Já se budu snažit nevyplýtvat celou svou dovolenou, protože mám jen tři týdny na rok a určitě budeme chtít ještě někam vyrazit.

Podmínka je, že nám do odletu dojdou jakési papíry, které budeme potřebovat pro opětovný vstup do USA. Taky jsme dlouho váhali s letenkami, protože jsme chtěli koupit zpáteční, když jednosměrné jsou často stejně drahé nebo i dražší. Ty, než jsme se dočkali, až pujdou objednat na duben 2009, mezitím akorát podrahly. Já navíc vůbec netušil, kdy naplánovat další cestu, a tak jsem přece jen koupil let jen na jednu stranu.

Teď zbývá pomalu balit, vymyslet logistiku (jak se dostat na letiště a z něj, kde kdy budeme přebývat, jak být alespoň trochu mobilní), doladit program (stejně nestihneme všechno, co bychom chtěli) a taky se můžeme těšit. Po pravdě řečeno, těch více než osm měsíců uteklo docela rychle. Navíc mezitím se na podzimní výlet k nám začíná chystat dědeček, takže smutno snad nebude.

Praha podle Levi's

Dneska ráno při snídani se mluvilo taky o Praze. Liz vytáhla historku, že Prahu si pamatuje z nějaké dávné reklamy na Levi's. Tahle firma prý kdysi natočila spot, podle kterého je Praha v takové zemi, kde se pořádné rifle dají vyměnit i za auto. To bylo docela legrační, takže jsme to vyhledali na YouTube a skutečně. Praha je pěkně černobílá a auto je jen trabant. I tak to stojí za kouknutí.



Věřím, že místním to musí připadat ujeté. Rifle Levi's se tu prodávají zruba od $50-$60 dolarů a někdy i levněji. Na druhou stranu musím říct, že jsem si tu nedokázal vybrat. Velikosti napsané na štítku mi připadaly jako informativní čísílka a vůbec se na ně narozdíl od Česka nedalo spoléhat. A tak mi po chvílí došla trpělivost a vykašlal jsem se na to. Přesto je to jeden z příkladů, jak je v Evropě draho. Pořád nemůžu pochopit důvod, proč jsou spousty věcí v USA o tolik levnější (auta, kola, elektronika, boty, oblečení).

Chtěl jsem napsat jen o tom klipu a takhle se mi zvtrlo. Co se dá dělat? Snad budu příště pozitivnější.

Vodopády a Half Dome

Už dlouho jsme plánovali s Lenkou a Miškem, že někdy na přelomu jara a léta vyrazíme do Yosemite na velký výšlap na Half Dome. V tomhle termínu proto, že už sleze sníh a budou průjezdné silnice přes Sierra Nevadu, ale ještě bude hodně vody ve vodopádech.

V pátek odpoledne jsme vyzvedli Lenku a Miška a jedním autem jsme vyrazili směr východ - Yosemite. S jednou zastávkou na večeři jsme po čtyřech hodinách dorazili do Grovelandu, kde jsme měli zamluvený pokoj pro 6 lidí v Groveland Motel. Takhle na poslední chvíli je všechno v okruhu 100 mil od Yosemite úplně plné, a tak jsme se ani moc nedivili, že pokoje (dva propojené, s jednou koupelnou) nejsou zrovna moc luxusní a byli jsme rádi, že nemusíme spát někde ve stanu.

Budíček byl stanoven ráno na 4.30. Výšlap na Half Dome je "procházka" na 12 hodin a tak první půlka výpravy chtěla být na trase nejpozději v šest (ještě jsme měli před sebou hodinu jízdy na parkoviště v Yosemite Valley). Na parkovišti jsme rychle posnídali (Lenka měla přichystané pro všechny sendviče a já jsem napekla bábovku) a první část (Radim, Lenka a Miško) vyrazila k vrcholu. My dva s Lukáškem jsme si stanovili mety pro dnešní den o trochu níž, plánovali jsme vylézt "jen" na Top Nevada Fall (vrchní část vodopádu Nevada), kterýžto bod je v necelé polovině výšlapu na Half Dome.

Procházkovým tempem jsme zvolna postupovali vpřed, všichni nás předbíhali a kamarádili jsme jenom s jedním důchodcovským párem, který byl stejně pomalý jako my. Přes několikanásobnou a opakovanou touhu Lukáše se po prvním (a každém dalším) kopci vrátit zpět k autu, jsme prošli okolo prvního nádherného vodopádu Vernal, a po náročném výstupu se spoustou schodů i na vrchol druhého vodopádu Nevada. Okolo prvního Vernal jsme se dokonce rozhodli nasadit pláštěnky, protože voda v hustém dešti dopadala na pěšinku a někteří kolemjdoucí vypadali jako zmoklé slepice. Na kopci s nádherným výhledem na vršek vodopádu a pohledem do celého údolí jsme dali svačinku a pomalu jsme druhou stranou údolí začali sestupovat zpátky. Tahle cesta byla malinko delší, než ta nahoru, ale zase nebyla tak strmá, a tak jsme za družného vykládání a vymýšlení zlepšováků, jako skluzavky do velkého bazénu u spodního vodopádu nebo lanovky s občerstvením, scházeli níž a níž.

Poslední dva tři kilometry už mě tak příšerně bolely nohy, že jsem si gratulovala k uvážlivému rozhodnutí, že nemusím být úplně všude a nehnala jsem se na Half Dome, doteď mám obavu, že by mě tam museli někde nechat. Než jsme se sešli s druhou půlkou výpravy, ještě jsme stihli dát si zmrzlinu a koupit magnetek na ledničku. Všichni jsme si pochvalovali, jak jsme to dobře zvládli a už jsme se těšili, jak si v Grovelandu dáme dobrou večeři a pivko za odměnu. Bohužel náš Subík si na prvním kopci postavil hlavu a po dlouhých peripetiích jsme byli rádi, že jsme se všichni sešli na motelu o půl jedenácté, poslední dorazili kluci s odtahovou službou a Subíkem. Druhý den, místo pokračování v objevování krás Yosemite, jsme čekali na záchranu od kamaráda Hrocha. Jejich autobus nás všechny dovezl domů, ale našeho Subíka jsme museli nechat na místě a už jenom počítáme, kolik nás ta legrace zase bude stát.

Yosemite

Jsme zpátky z Yosemite Valley, bohužel ale ne po vlastní ose. V pátek jsme vyrazili s Miškem a Lenkou do motelu nedaleko parku a plán byl v sobotu brzo ráno popojet do parku a vyrazit ve třech vzhůru na Half Dome. Gabka s Lukášem udělali kratší výlet jen k vodopádům.

Tohle bylo super. Počasí vyšlo, moc se nám to líbilo a těšili jsme se, že druhý den koukneme na Glacier point a sekvoje. Jenže naše auto bylo opět jednou proti a při cestě z parku se přehřálo. Zkoušeli jsme, jestli se neuklidní, když vychladne a dolejeme vodu, ale nepomáhalo, tak jsme zavolali odtah, ať nás dovezou k motelu. druhý den dorazil svým autobusem Sid a dovezl Tonyho, který doufal, že auto umravní aspoň natolik, aby se s ním dalo nějak dojet k němu do servisu. Nepodařilo se, a tak auto stojí v Grovelandu. Tony teď bude řešit (1) jak dostat auto sem a (2) jak to spravit. Motor, co jsme vyměnili, by měl být v záruce, ale bude s tím spousta dalších potíží, takže uvidíme.

Fotky a popis, co jsme dělali, doplníme později. I když Gabka už něco dala na Picasa