Mount Diablo

Jak už tady bylo napsáno, tak Díkůvzdání je v USA hodně velký svátek, možná i tím, že je víc rodinný a míň komerční než Vánoce. Navíc mají děti týden prázdniny a tak jsme s českým babincem domluvily společný oběd u Ivany ve Walnut Creek (Ivana je původně z Ostravy a Walnut Creek je asi 80 km od Los Altos). Nakonec se nás sešlo 4 ženské a 6 dětí. Nejdříve jsme zkontrolovaly, jak Ivana bydlí (sice v pronajatém domečku, ale moc pěkném) a pak jsme všichni vyrazili na společný oběd do Fresh Choice (což je opět ta restaurace, kde se zaplatí jedno vstupné a pak si každý dá, na co má chuť v jakémkoliv množství - třeba Lukášek 9 kousků pizzy korunovaném velkou dvojitou zmrzlinou).

A když už bylo tak krásné počasí, rozhodly jsme se s Carol, že ještě uděláme výlet na Mount Diablo, asi nejvyšší horu v okolí, která je blízko právě Walnut Creek. Každopádně je to výlet i pro malé děti, protože se vyjede těch 20 km do vrchu autem na parkoviště tak cca 200 m pod vršek a pak se udělá krásná procházka okolo toho vršku, tak cca 3 km. Z každého místa je opravdu úžasný výhled do okolí, do všech údolí, na záliv - jak San Franciský tak deltu řek směrem k Sacramentu, na hory až na Sieru v Nevadě.

Problém nastal, když jsme vyrazili s Lukáškem na cestu zpátky. Výlet do Walnut Creek byl vlastně první větší test našeho nového Subíka, a Mount Diablo je opravdu velký kopec se spoustou serpentin. Jela jsem to dolů opravdu pomalu a pěkně na dvojku brzdila motorem. Tak ve třetině kopce si Lukášek všiml, že začínáme "vařit". Vypadalo to, že teplota oleje je už na vrchní hranici stupnice. Začínalo se stmívat, dolů do civilizace tak cca 15 km, Carol s autem nenávratně pryč a nikde nikdo. Zavolali jsme Radimovi, ten poradil počkat, zchladit a zkusit druhé kolo. Kopec jsme nakonec sjeli na 3x na neutrál, protože kdykoliv jsme zařadili rychlost, teplota okamžitě vyskakovala nahoru. Už za úplné tmy jsme dorazili k první civilizaci a zaparkovali u prvního domu. Pomalu jsem začínala panikařit (domů 70 km, bez mapy jsem pořádně nevěděla kde jsem a s mou angličtinou, jak si požádat o pomoc). Hodná paní z domu, u kterého jsme zůstali stát, namalovala na papír cestu k nejbližší benzinové pumpě a k dálnici. A než jsme dojeli k pumpě, tak jsme měli teplotu na normálu a nakonec jsme dojeli až domů bez další zastávky.

Radim na druhý den dolil vodu do chladiče a vypadá to, že to bude OK. Vystrašilo mě to důkladně, ale ukázalo se, že v nouzi se i domluvím, a že hodní lidé se najdou všude.

Díkůvzdání

Čtvrtý čtvrtek v listopadu je ve USA svátkem Díkůvzdání. Nebudu popisovat proč a jak dlouho se to zde slaví a zmíním jenom, co jsme dělali během týdne my. Gabka: já bych k tomu jenom řekla, že mě to přišlo jako pěkný svátek, protože téměř každý má přece nějaký důvod říct si "díky". My třeba, že se máme fajn, Radimovi se líbí v práci a Lukynovi ve škole a všichni jsme zdraví.

Především to znamenalo, že byly dva dny volna z práce. Pro Lukáše je luxus ještě vetší, protože jeho škola má volno celý týden. Zatímco já chodil do práce, zbytek rodiny byl doma nebo podnikal výlety po okolí. Středeční výlet na Mt. Diablo asi Gabka s Lukášem popíšou zvlášť. Moc se jim tam líbilo a vůbec to byl zážitek.

Na čtvrtek jsme byli pozvaní ke Carol a Sidovi. To bylo prima a aspoň jsme ten místní svátek úplně nevypustili. Navíc nejenomže jsme zbaštili kus krůty (a cranberries, kukuřice a sladké brambory), dokonce jsme udělali i výlet na nedaleký kopec - Almaden. Gabka: prostě takový dobrý důvod se sejít s přáteli, něco sníst a vypít a bezva povykládat. Domů jsme přijeli o půlnoci. Bylo mě líto Carol, kterou druhý den ráno vzbudila malá Líza prý už 6:47.

V pátek nám přibyly další kilometry na kole. Vyrazili jsme z domu směrem ke Stevens Creek Trail. To je pěkná cyklostezka vinoucí se podél dálnice č.85, která ovšem prakticky není vidět a šikovně nadjezdy nebo podjezdy překoná většinu cest včetně dálnice č.101, Central a vedle ní Caltrain a pod. Tím jsme se dostali až k Shoreline parku a jeli jsme pěkný kus podél pobřeží zálivu, kousek od mé práce, a jinou cestou jsme se pak vrátili domů akorát před setměním. Dohromady nám to vyšlo asi na 24km. Takový příjemný výlet v příjemném počasí. Tohle se nám tady v Kalifornii líbí, v listopadu se dá jít na výlet v triku a mikině. Hádám, že přes den bylo tak 18-20 stupňů, večer je potřeba se včas vrátit, setmí se tu rychle a ještě rychleji ochladí. Když si ale člověk dá bacha, tak je to pohoda.

Sobota měl být úplně celodenní výlet, ale nechtěli jsme nakonec auto zkoušet moc dlouhou cestou, a tak jsme vybrali Joseph D. Grant County Park, který je od nás tak 35 km. Udělali jsme si pěknou zhruba 10km procházku. První půlka nás vedla skoro pořád do kopce. Auto nás vyvezlo asi do 1500 stop nad mořem, ale my vyšlapali nakonec až do 2457 stop, a byli odměněni výhledem na San José a kus zátoky (velkou část Silicon Valey). Druhou půlku jsme si dali docela svižně, aby jsme stihli dorazit k autu tak akorát před setměním. A než jsme sjeli dolů do civilizace (cesta vede serpentýnama z kopce víc než 10 km), měli jsme úžasný výhled z auta na večerní svítící San José, které má přes 900 tisíc lidí a sousedí se spoustou menších měst v okolí.

Škola

Škola, to je v Americe opravdu téma na samostatný článek nebo raději několik. A to se týká nejenom samotné školy, do které Lukáš chodí, ale škol jako takových všeobecně.

Tak především Lukáš ztratil přesně měsíc, než začal v Americe vůbec do školy chodit. To i přesto, že hned druhý den jsme byli kouknout, jak místní školy vypadají a zeptat se, co budeme muset udělat, aby mohl nastoupit co nejdříve. V podstatě kamkoliv se přijde, vždy se člověk dozví podobné věci (a v podobném pořadí). Zaprvé je důležité bydliště, protože školy mají přesně vymezené své okrsky. První škola, kterou jsme navštívili, nás prostě poslala o kus dál, kam jsme měli podle momentálního bydliště patřit. Druhá věc, která školu zajímá, plyne z nařízení místních "school district". To bylo víceméně stejné v Santa Claře i v Los Altos - Lukáš musí mít povinná očkování a nesmí mít TB (tuberkulózu). Další jsou pak různé formality jako adresy, kontakty, minulá škola apod. Zajímavé je, že ani jednou po nás nikdo nechtěl vidět Lukášovo vysvědčení.

A teď se pomalu dostávám k tomu, jak se ty školy liší, a proč jsme nakonec čekali měsíc. Hodnocení škol je veřejně dostupné na internetu na serveru Greatschools.net. Z něj se dá vyčíst ledacos. Například, že škola Kathryn Hughes v Santa Clara má hodnocení 4 (z 10) a je plná převážně hispánských dětí. V praxi to pak znamenalo, že jsme se tam nebyli schopni domluvit, jak to udělat s Lukášovým TB testem. USA je jedna ze zemí, která neočkuje děti proti TBC. Dělají to proto, že některé výzkumy ukazují malou úspěšnost toho očkování. Proto jim přijde jednoduchší raději někoho otestovat. Bohužel ten test je několik vpichů, které u TB positivní osoby mají vyvolat reakci. Tou je svědící flek a navíc ani to píchání není nic, co by Lukáš měl rád. Navíc u něj by ta reakce měla nastat určitě, (po očkování z ČR má vytvořené protilátky a tudíž je pozitivní) a tak jsme se ji chtěli vyhnout. To by mělo jít a byli jsme připraveni akceptovat, že Lukáš půjde rovnou na rentgen plic, což je další krok, který vyloučí, že opravdu není nemocný. Jenže v Santa Claře byli neoblomní a tvářili se, že my jsme pitomí a prostě se to musí udělat, jak říkají oni. Další komplikací bylo, že jít za doktorem pro nás byl v tu chvíli problém, protože jsme ještě neměli vyřízené zdravotní pojištění. K tomu jsme potřebovali moje SSN, a k tomu zase jsem musel nahlásit, že jsem opravdu v USA, pak čekat 10 pracovních dní, požádat o SSN, čekat dalších několik dní a podobně.

A tak jsme to celé odložili a začali řešit školu až ve chvíli, kdy jsme už věděli, kde přesně budeme bydlet, aby jsme nemuseli po chvíli školu měnit. Bydlení jsme vybírali i podle toho, k jaké škole patří (Covington má hodnocení 10 :-) ). Při první náštěvě ve škole v Los Altos, (podle druhého bydlení) s námi mluvila paní, která jen zaskakovala. Nicméně nám dala spousty papíru k vyplnění a hlavní bylo, že Lukáš vypadal touto školou doslova nadšený. Druhý den jsme skutečně postoupili o kus dál. Dali jsme jim ofotit naše papíry o Lukášově očkování a s TB testem stačilo, že paní zavolala správným doktorům, kteří potvrdili, že stačí naše prohlášení, že ten test odmítáme a prostě nemá TB. Uf, to se nám ulevilo. Další zádrhel bylo bydliště. My se ještě nepřestěhovali a už vůbec jsme nemohli donést účet, který by potvrdil, že tam skutečně bydlíme (od elektřiny, vody nebo podobně). A tak paní opět vstřícně navhrla - OK, prostě požádejte o transfer z vašeho distriktu k nám. Zavolala na Los Altos Elementary School District, kde jí potvrdili, že takový přesun odkývnou, a pak už to bylo jen na nás zařídit to na Santa Clara Unified. Na okamžik se zdálo, že je nový problém, když nám sdělili, že to můžou schvalovat třeba 2 týdny. Pak se ale nechali přesvědčit, že to schválí a odfaxují na číslo, které jim seženeme. Závěr je jasný z předchozích příspěvků, Lukáš do školy chodí.

O tom, jak to ve škole samotné chodí, zase příště.

Naše Subaru

Tento týden začal pro Lukáška dnem volna, protože byl Den Veteránů a to je svátek, alespoň pro děti, Radim bohužel musel do práce. Dopoledne k nám přijela první návštěva - Carol s dětma a tak jsme konečně mohli někomu předvést, jak jsme se stihli zabydlet. A Carol nás vzala na oběd do Fresh Choice, což je velká restaurace, kde zaplatíte vstupné a pak můžete sníst, co zvládnete. Jde sice hlavně o saláty, těstoviny a sladkosti, ale oba s Lukášem jsme se přecpali k prasknutí a už se těšíme, že to teď ve středu zopakujem.

Úterý bylo ve znamení úspěšných zkoušek řízení a první obhlídky vyhlídnutého auta. Už dříve jsme se ustálili v názoru, že Subaru by nebylo špatné, když má ten pohon na 4 kola a téměř vždy je v kombi verzi (to už dopředu počítáme s potenciálními výlety do pouště a na kolech). Tohle Subaru je z roku 1998, je bílé a celkově nevypadalo špatně. Tak jsme domluvili s Tonym (automechanik Antonín Dvořák, se kterým nás seznámila Carol), že nám udělá všeobecnou prohlídku, jesti nekupujeme zajíce v pytli. Tony ve čtvrtek řekl, že auto vypadá s ohledem na ty roky a naježděné kilometry dobře a tak jsme se rozhodli to prubnout. Jelikož jde o platbu mezi dvěmi soukromými osobami, řeší se to tady tzv. Casheir Check (to je šek, který přímo vystaví banka na jméno prodávajícího a ručí za něj, u normálních šeků, které se tady běžně používají, není jistota, že ten kdo ho vystavil, skutečně má na svém účtě peníze na zaplacení). Radim ještě na internetu vybral a zaplatil pojištění, bez něj se tady nedá ujet ani kilometr, a už jsme si jeli pro našeho Subíka. Bohužel měl Radim v neděli "den blbec", asi vstanul levou nohou. V Subíku samozřejmě hladina benzínu byla povážlivě nízko a tak jsme jeli rovnou na pumpu. U ní Radim zjistil, že nemá bankovní kartu. Zpětnou analýzou jsme došli k názoru, že pravděpodobně zůstala v Sushi restauraci, kde platil za oběd. Jeli jsme rovnou tam, číšnice si nás pamatovala, smála se a hned kartu Ráďovi předala. Určitě se mu ulevilo. Ale po příjezdu domů jsme zase zjistili, že nám chybí část papírů, které jsme podepisovali a dostali k prodeji auta. Samozřejmě ty nejdůležitější. Opět rozbor kroků, co jsme kde dělali a kde mohly zůstat. Nakonec jsme došli k tomu, že možná po podpisu zůstali ležet na kapotě (málem jsme zapoměli předat šek na peníze, pak jsme se nemohli domluvit, kdo pojede Subíkem a kdo Cecilkou, prostě trochu zmatek). Radim hned volal bývalému majiteli, jestli je náhodou nemá, ale ten nebral telefon. Tak jsme nechali Lukáše sedět u počítače, sedli do Subíka a jeli zpátky (je to cca 12 km). Už byl večer a tady je navíc divný zvyk, že menší ulice nemají veřejné osvětlení. Ještě že Radima napadlo vzít s sebou baterky. No nebudu napínat, byly tam. Pěkně roztroušené po ulici, perforované, jak po nich přejelo několik aut, navlhlé, ale hlavně tam BYLY a Radimovi se podruhé během dne dost ulevilo. Zpátky už jsem řídila já :-).

Já jsem ještě během týdne absolvovala druhou večeři s čekým babincem. Holky jsou moc fajn a vždycky zjistím, jak moc mi chybí ten typický babský pokec "o ničem". Probrali jsme děti, manžely, jídlo, Vánoce, rodiny v česku.... a já jsem jela domů příjemně odreagovaná. Taky mě Radim pořád přemlouvá, abych už něco udělala se svou angličtinou a zjistil mi, že začínají zápisy na zimní kursy, které budou probíhat od ledna do března. A tak jsem se byla přihlásit na rozřazovací test a od 7.1. mi začne 5x týdně 3 hodiny angličtiny za den. Snad to k něčemu bude, protože na rozdíl od Lukáše nemám dojem, že bych za ty dva měsíce udělala nějaký pokrok. A když se Lukášek v neděli přihlásil do knihovny, fakt mě mrzelo, že nemá smysl si něco půjčovat a hrozně už bych chtěla číst (půjčila jsem si alespon Harryho Pottera, toho snad zvládnu).

V sobotu jsme stihli udělat znovu výlet do kopců, které oddělují oceán od údolí. Tentokrát na rozdíl od minulého týdne nám přálo počasí, sluníčko svítilo a byl úžasný výhled na celé údolí a záliv. Nad oceánem ale ležela krásná bílá neproniknutelná peřina a tak o ten výhled jsme byli ochuzeni. Od šesti do osmi hodin měl ke svému 135. výročí svítit maják Pigeon Point, tak jsme ještě z hor nejeli domů, ale sjeli ty serpentýny k oceánu a posledních 10 mil jsme jeli v husté mlze. Když už jsme to chtěli vzdát a otočit domů, že to stejně v té mlze nemáme šanci najít, dojeli jsme ke křižovatce s policií, co byla nasvícená jako fotbalové hřiště při mezinárodním zápase, u které stálo tisíc aut. Kupodivu všichni se chtěli podívat na svítící maják. Když se nám konečně podařilo zaparkovat (asi míli od křižovatky) a vylezli jsme z auta, chtěli jsem to vzdát podruhé. Na takovou zimu nejsme v Kalifornii zvyklí, ta vlezlá mlha a ještě od oceánu foukalo. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme to neudělali. Maják byl fakt moc pěkný a díky té mlze se světlo krásně neslo (loni prý mlha nebyla a vůbec to nebylo ono). Ze zkušenosti před půl rokem víme, že stojí za to ho vidět přes den (Radim se u něj byl podívat, když byl v Kalifornii na JavaOne na jaře), ale takhle večer to bylo super. O to víc, že ho chvíli nechali svítit celý. Obvykle totiž svítívá jen podle svého intervalu, tzn. několik málo sekund človek vidí jeden paprsek, který pak obvykle na trochu delší interval není vidět. Každý maják má tyhle intervaly jinak a tím se od sebe poznají.

Driving License

Máme za sebou jeden další krok. Zvládli jsme zkoušky z řízení auta a budeme teď čekat, až nám poštou dorazí naše řidičáky. V tu chvíli asi přesuneme pasy do šuplíku a vytáhneme je teprve až pojedeme na letiště.

Zkouškou jsme zabili celé dopoledne, protože jsem ji nejprve absolvoval já, pak byla pauza než přisla řada na Gabku, no a pak samozřejme jezdila Gabka. Pauza byla delší než by bylo potřeba, ale rychleji za sebou se mi to nepovedlo objednat. A oba najednou jsme ji dělat nemohli, protože máme jen jedno auto. Celkový dojem mám pozitivní. Nikdo nám nědelal žádné naschvály, všichni se chovali korektně a nakonec se nám to povedlo celé napoprvé. Test člověk dělá ve vlastním autě (v našem připadě bylo samozřejmě auto půjčené od Hrochů). To je prima. Komisař si ho před cestou obhlídne, zkontroluje, že svití a že zkoušený umí ovládat základní věci. Svědomitě zkontrolují taky povinnou pojistku a pak se jede. Pokud mě pamět neklame, tak zkouška byla delší a pečlivější než v ČR. Existují letáčky s popisem na co se má člověk připravit, které jsme taky prošli. Díky tomu jsme věděli, že máme koukat přes rameno při přejíždění z pruhu do pruhu, že nemáme dojíždět na křižovatku na neutrál (to mi paní raději zopakovala, i když připustila, že si není jístá proč) a pár dalších věcí. Celá story taky donutila Gabku přečíst nezanedbatelné množství anglického textu a to taky nebylo od věci.

Suma sumárum: máme to hotovo.

Zabydlování

Přežili jsme v Americe už měsíc a půl a dá se říct, že náš život tady pomalu získává normální řád. Tzn., že se méně často koukáme kolem sebe úplně vykuleně, a navíc si myslíme, že teď máme za sebou větší část starostí se zařizováním všeho možného. Teď už půjde hlavně o to, aby jsme dokázali využít vše, co nám pobyt tady nabízí. Pro Lukáše a mamku to znamená hlavně se dobře naučit jazyk. Taky pomalu začneme plánovat, co všechno v bližším i vzdálenějším okolí stojí za to vidět a navštívit.

Pokud se nám zadaří, tak tenhle týden budeme snad mít řidičáky. To tehdy, když oba v úterý zvládneme test schopností řídit v místním provozu. Pomalu se odhodláváme ke koupi auta, brousíme po inzerátech a zvažujeme, které auto by nám tak nejvíc vyhovovalo, aby nemělo moc velkou spotřebu, ale mohli jsme s ním vyjet i třeba do hor nebo do pouště. Byt už je obyvatelný, ale samozřejmě nám chybí spousta věcí a něco je jen dočasné, ale k fungování to stačí. Po přestěhování ze Santa Clara už opět jsme online (a jsem otrávený z neschopnosti COMCASTu, firmy, která tu připojuje internet a poskytuje kabelovou televizi). Lukáš ma za sebou dva celé týdny ve škole. Následující týden má jen 4 dny (12. je den veteránů) a pak má vůbec celý týden volno, protože bude svátek díkůvzdání, a to je tady jeden z nejdůležitějších svátků v roce. To mu ale jistě vadit nebude, přestože zatím má šklou v oblibě a baví ho to. Intenzivně se mu věnují a má týdně asi 4 hodiny ELL - English Language Learner (doučování). To mu má pomoct dostat jeho angličtinu na úroveň potřebnou k tomu, aby se mohl normálně učit s ostatními dětmi. Momentálně se zapojuje třeba v matematice, ale v jiných hodinách dostává občas jiný program a studuje angličtinu. A studium u výukového programu na počítači se Lukášovi líbi. Obzvlášť, když měl počítač zakázaný, protože se neuměl doma chovat. Taky už se Lukino seznámil s některými dětmi sousedů, i když vlastně nevíme, jak se domlouvají (např. Bao Bao taky chodí na ELL), ale jsou v pohodě.

Na víkend jsme žádný velký program neměli. Hledáme auto, tak jsme se byli kouknout na Volvo V40, abychom zjistili, že to je vlastně malé auto. Pak jsme v sobotu vyjeli serpentiny Page Mill nahoru na kopec (mezi údolím, kde byldíme a oceánem) a udělali si procházku. Původně jsme chtěli výhled na oceán, ae zastavili jsme kousek před hřebenem, který nás děli od oceánu. Nakonec se ovšem ukázalo, že naše trasa nás provedla poznávací pěšinkou kolem kousku San Andreaského zlomu (zlom je hodně dlouhý, poznávací pěšinka, kterou jsme prošli, se věnovala viditelným pozůstatkům a známkám zemětřesení z roku 1906). I to nám však stačilo. Tím spíš, že na konci procházky začalo pršet.

Neděle byla ještě o něco lepší. Vyrazili jsme do Exploratoria v San Francisku. To je takové muzeum se spoustou pokusů, které demonstrují různé přírodní jevy a lidské vnímání. Fyzika, elektřina, magnetismus a mechanika. Svělo, zvuk a zrak a sluch. Život v přírodě. Tři hodiny jsme procházeli asi dvěma sty expozic a všichni tři jsme si poměrně důkladně vyhráli, protože vše je uděláno tak, aby si to každý (ale hlavně děti) mohl vyzkoušet. Lukáškovi se nakonec nejvíc líbily bubny, kde mohl hrát do skutečné písničky. Naštěstí tyhle "pady" jsou elektronické a byly puštěné jen do sluchátek. Mamce se líbil velký magnet, kterým se daly vytvářet úžasné bodlinky z železných pilin a taťkovi mimo jiné velká hlásná trouba :-).

Po vymotání ven jsme zjistili, že pláž poblíž Exploratoria (s výhledem na Golden Gate) je zavřená. Bližším zkoumáním později na internetu jsem zjistil, že ve středu havaroval tanker (přibral jeden z mostních pilířů Golden Gate) a vyteklo z něj do zálivu spousta paliva.

Konečně v Los Altos

V neděli jsme hodili klíč od prvního bydlení do schránky a tím jsme se konečně definitivně přestěhovali do Los Altos. Především tím skončily každodenní jízdy 20 mil mezi Santa Clarou, kde jsme bydleli, a Lukáškovou školou v Los Altos.

Celý minulý týden jsme každé ráno vstali o půl sedmé ráno a všichni vyrazili z domu směr škola, práce a nový byt. Podařilo se nám (většinou na inzerát) koupit pěknou dvousedačku (říkají tomu sofa a loveseat, čímž myslí dvoukřeslo), konferenční stolek, vysavač, mikrovlnku, postele a stůl a židle do kuchyně. Některé koupě nám vyšly lépe než jiné, nicméně ve výsledku jsme spokojení a myslímě si, že jsme něco ušetřili na výdajích za zařizování. A už jsme jen netrpělivě čekali, až se ozvou, že proclili náš kontejner. Ve čtvrtek konečně Hurááá. Došlo sice k malému zádrhelu, když se zjistilo, že kluci s kontejnerem už sice stojí u domu, ale bohužel u toho prvního a tudíž špatného (20 mil daleko). Pak už to odsýpalo, my jsme jak v bingu odškrtali, že dorazily (a kluci vynosili) všechny 53 bedny, nábytek vybalili, zpátky otočili úchytky a zasadili police. Další zádhrel nastal ve chvíli, kdy měli poskládat Lukáškovu postel. V Praze mi to tak nepřišlo, ale musím říct, že ze zpětného pohledu mi ta pražská banda, která nás přišla sbalit, připadá úžasně šikovná. Když Radim viděl, jak se jeden z nich snaží smontovat k sobě dva kusy, které k sobě očividně vůbec nepasovaly a ještě by byly lišty na matraci na zemi, nevydržel to a kluky vyrazil, že zbytek už dodělá sám. Byli jsme rádi, že jsme se s nimi dohodli na tom, do které místnosti mají dát kterou krabici, a provedli několik jednoduchých operací s nábytkem. Vše ostatní bylo nad jejich možnosti, takže jsme jim podepsali papír, že nic nerozbili, a mohli vypadnout. Během pátku se mi už podařilo to tady dát dohromady natolik, že už z pátku na sobotu jsme se rozhodli spát v novém (hlavně L. se moc těšil na svou postel).

S kontejnerem dorazily taky naše kola a tak jsme v neděli vyrazili na náš první cyklovýlet po okolí. Pořád je krásné počasí babího léta (v neděli bylo určitě 25 stupňů). Na mně a Lukynovi bylo vidět, že jsme, na rozdíl od Radima, dva měsíce na kole neseděli, a tak jsme se nepouštěli do žádných velkých výletů. Chtěli jsme dojet do Palo Alta ke Standfordské Univerzitě, ale před ní jsme se zasekli na Farmers Market (farmářských trzích), kde jsme se kochali (a vydatně ochutnávali) výpěstky místních farmářů - jablka, jahody, hrozno, mandarinky. Nakupovat jsme moc nemohli, protože na kolech se toho v jednom batůžku moc odvézt nedá. Taky tam měli nádherné květiny, už vidím, jak se mi tady ta obrovská orchidej bude od příští neděle vyjímat. Celá fotogalerie z tohohle výletu je na Picasa webu.