Stýskání

Dneska to jsou 4 měsíce od našeho příletu a pořád nás to tu baví a je co dělat a objevovat a tak. Ale stějně na nás občas přijdou chvilky, kdy nám něco chybí.

Takže jsme onehdá koukali na smutného Lukáška, který si vzpomněl na to, že každé své narozineny slavil s dědou. Až letos to bylo poprvé jinak a jemu to bylo líto, protože tu děda nebyl. A tak, i když narozeniny byly prima, už se těšíme, až zase všechny uvidíme. Kromě jiného to znamená, že budeme muset sehnat a přeložit letenky a naplánovat cestu.

A jsou i jiné věci, po kterých se nám stýská. Mně konkrétně se třeba stýskalo po dobrém čaji. I když v práci je ledacos, tak čaje je jen velmi omezený výběr. Holt, něteré věci, jako třeba čajové sezení, jsme si v Praze zařídili dobře. Koukal jsem občas v obchodech (když už jsem byl zavlečen do krámu), jenže jsem nic neviděl. Dneska jsem si konečně dal pořádnou práci a hledal Pai Mu Tan. V Ranch 99, kde nakupuje spousta asiatů, přece takový čaj musí mít! Koukal jsem po regálech velmi pozorně, až mi nakonec docvaklo, že Bai Mudan je to správné jméno, které tu používají. Dodatečná kontrola na webu už byla jen formalita, protože už bylo uvařeno a vše vonělo a chutnalo jak má. Tím pádem jsme konvičku přece jen nevezli zbytečně.

Na fotce je Lukáš, který zrovna lezl něco opravdu jednoduchého. Není vidět, že ho jistím já. Teď už na to totiž mám v Planet Granit "bumážku" a když nás Hroši vytáhnou, tak nejsme uplně jen na obtíž (Gabka taky není navíc, protože hlídá děti). Lukina to baví a já to beru jako takovou prima aktivitu, třeba místo plavání, které mi taky chybí.

Lukáškovy narozeniny

Zase utekl rok jako voda a Lukáškovi se přiblížily už desáté narozeniny. Loni si přál narozeninovou oslavu s dětma a letos to odmítl, prý se mu ta loňská moc nelíbila. A to jsem si myslela, jak to bylo fajn. A tak jsme okopírovali nápad Hrochů, kteří pozvali kamarády na Tomovy narozeniny do akvárka, a vymysleli jsme výlet do San Franciské Zoo. Pozvali jsme všechny známé z okolí a nakonec se nás v Zoo sešlo 20.

Ještě v sobotu bylo nádherné počasí a my jsme si byli zaběhat na Standfordském okruhu. Ale na neděli se ochladilo, navíc Zoo je kousek od oceánu a od něj foukal nepříjemný vítr. Ještě že v "autobusu" u Hrochů se najde taková spousta potřebných věcí, a tak Lukášek dostal čepici Tomáška, Radim od Carol (se střapečkem), já čelenku, Ivana krásnou mikynu (asi o 4 čísla větší, dělala jí pod vestou krásnou sukýnku) a děti bundy a mikyny.

San Franciská Zoo není moc velká, ale všichni jsme si v ní našli to "své". Je udělaná tak, aby se líbila hlavně dětem. Výběhy a klece jsou hodně kontaktní, na zvířata je vidět pěkně zblízka, a tam, kde je potřeba velký výběh, se dá projít tunelem do jeho středu (třeba u žiraf). Vydrželi jsme koukat na zvířátka (a naše děti) 4,5 hodiny. Lukáškovi se nejvíc líbili tučňáci, Tomáškovi vlakový přejezd, roční Tiance plot u žiraf a Andrejce česat bílého kozla. Ovšem největší podívanou pro návštěvníky v Tropickém pavilonu byly kočičky Tomášek a Margo, jejichž vzájemné mňoukání přešlo nakonec v líbání (oběma jsou 4 roky). To se všichni odvraceli od nudné zelené anakondy, aby si tuhle zajímavost taky vyfotili, byli fakt roztomilí.

Ale nejspokojenější byl Lukyno, asi i proto, že dostal spoustu dárečků. Ale myslím, že spokojení jsme byli všichni. Děti byly vyběhané a unavené, ale přesto braly jako křivdu, když jsme zaveleli k odchodu. S Hrochy a Břehy jsme ještě zašli na oběd do Chef Chu, aby jsme si spravili chuť po hranolkách ze Zoo, a s velkým díky jsme odjeli odpočívat domů.

V pondělí byl svátek narození M.L.Kinga a tak jsme na Lukáškovy narozeniny byli všichni doma. Přes to nás Lukyno vzbudil už před sedmou, protože se nemohl dočkat, co pro něj máme ještě my. Hned ráno taky volal taťka s Věrkou a babičkou, aby Lukáškovi popřáli všchno nejlepší a povykládali novinky z Čech. Od rána lilo a lilo, a tak jsme za celý den nevytáhli paty z domu, hráli si s Lukáškovou novou stavebnicí, Carcassone a koukali v telce na Limonádového Joe.

23.1. - ještě bych dodala, že Lukášek byl nakonec smutný, že v Praze vždycky na narozeniny přijel Dědeček s Věrkou a byla velká oslava na Moravě. Pripadalo mu, že desáté nározeniny by chtěly pořádnou rodinnou oslavu (a hlavně spoustu dárečků). No jsme to prostě krkavčí rodiče, kteří odvezou dítko někam na konec světa...

Máme tady nový rok

Po krásném Vánočním výletě nás čekal návrat do běžného koloběhu, to znamená školy a práce. Popravdě jsem s tím největší problém měla já, i když mám nejmíň povinností, a nějak se mi z těch svátečních a pohodových dní vůbec nechtělo. Ale nakonec to bylo lepší, než jsem čekala. Po Vánočních svátcích se do školy dostavila jen polovina "studentů", takže hodiny byly uvolněnější, a já jsem měla dojem, že se moje angličtina přece jenom začala malinko hýbat dopředu. Ještě pořád paní učitelce nerozumím zdaleka všechno, ale už aspoň začínám mít ponění, o čem je vůbec řeč.

Taky Lukášek zaznamenal hned v prvním lednovém týdnu velké úspěchy ve škole. Donesl několik písemek se známkou A (v americe se známkuje písmenky a A znamená jedničku) a za písemku z matematiky, ze které dostal jako jediný ve třídě 100% bodů, dostal ocenění v pátek před celou školou. Každý týden v pátek má celá škola zhodnocení týdne a nejlepší úspěchy jsou oceněnány diplomy. Byl na to setsakramentsky hrdý a koneckonců my taky.

V pondělí přiletěli z Prahy kluci ze Sunu a Radim byl s nimi v úterý na pivo. Já jsem zase obnovila "své pivko" ve čtvrtek s Carol. Jinak teď po večerech míváme tichou domácnost. Ne z důvodu nějakých rodinných hádek, ale Lukáš dostal od Ježíška puzzle a skládal mu to většinou Radim. A tak jsem se rozhodla přidat Ráďovi opožděný dárek a koupila mu taky puzzle - 1000 kousků. Bohužel nejpěknější, co jsem objevila, byli tučňáci na ledu - trocha černé v samé modré :-).

Na začátku ledna do Kalifornie dorazilo období dešťů. Ale od pátku máme zase krásně modrou oblohu, a tak jsme se v sobotu rozhodli pro malý výlet na letadlovou loď Hornet, která kotví v Alamedě u Oaklandu. Na lodi je vytvořeno celé muzeum - jednak letadlových lodí a jednak lodí Hornet (tato letadlová je už sedmá tohoto jména, první byl křižník z roku 1775). Jelikož lodě jsou Radimova oblíbená parketa, měli jsme to s Lukáškem i s patřičným výkladem (i když jsme se zúčastnili i oficiální odborné prohlídky s průvodcem na kapitánském můstku). Loď jsme důkladně prolezli všude, kam nás pustili (je přece nutno vidět i kajuty, kuchyni, ošetřovnu, torpéda, sprchy, kotevní řetěz....). Opouštěli jsme Hornet mezi posledními návštěvníky, Lukášek navíc s malým suvenýrem, aby měl něco na památku. Pozn. Radim: ve skutečnosti jsme toho spoustu vynechali a spoustě míst jsme nevěnovali dostatečnou pozornost, protože jsme měli jen tři hodiny.

Defekt

Už jsem si myslel, že se mi defekty vyhybají. Není to pravda. Tuhle mě jeden potkal cestou z práce. Rána jako když bouchne galuska a zadní kolo bylo prázdné. No tak zastavím a koukám, co se děje. Upřímně řečeno, stačilo zevrubné ohledání, abych zjistil, že jsem velice zanedbal kontrolu, v jakém stavu se to moje kolo vlastně nachází. Jak je vidět, plášť je totálně sjetý a na některých místech i prodřený. Zkrátka jsem si o to koledoval dost dlouho a byla to je otázka času. Vlastně se divím, že to nepřišlo dřív.

Ani jsem nezkoušel měnit duši. To bych si jen koledoval o další díru (ta co bouchla má díru tvaru kříže asi 3x3mm). Teď už je na zadním kole Continental Ultra Sport 23 namísto předchozí Vitoria Roma 19, který jsem promptně zakoupil v nedalekém cykloshopu. Pro jistotu jsem tam nechal o něco víc peněz a přibral ještě sedlo. Pravděpodobně jsme si zase aspoň část téhle útraty mohli ušetřit, protože si myslím, že jeden nový plášť zústal čekat připravený v garáži na Barrandově.

Máme doma šipky

Překvapivě jsem letos dostal k Vánocům šipky. Nejprve ležely pár dní v krabici, zatímco my jsme se toulali po Státech. Tenhle víkend už se to ale zlomilo, krabici jsem vybalil a namontoval terč do ložnice.

Pro jistotu je terč podložený polystyrénem, který nám zbyl potom, co jsme koupili televizi. Přece jen, někdy šipka uletí (Lukášovi trochu častěji) a díry v místních dřevěných zdech nejsou nic moc. V onom koutě kam jsme atrakci namotovali taky už dříve ležely cenné krabičky - modem připojující nás k internetu a router pro naše krabičky. A tak jsme tyto přikryli jiným kusem krabice a doufáme, že to vydrží. Zatím nám to házení moc nejde a sousedi z nás musí mít úžasnou radost. Hádám, že se nárazy šipek pěkně nesou domem. Koneckonců my taky poznáme, když pod námi začnou běhat na svém nedávno pořízeném pásu.

Sportu zdar!

Zpátky z cest

Už jsme zase zpátky v našem momentálním doma. Tudíž jsme se neodmlčeli proto, že se nám něco stalo, my jsme prostě jen nestíhali přidávat příspěvky o tom, jak jsem se měli v Zionu. A nakonec jsme viděli i kousek Bryce Canyon.

Po pořádku: na Zion jsme nakonec měli dva dny. To je sakrametsky málo vzhledem k tomu, jak je ten park pěkný. Zjednodušeně je to kaňon kolem řeky Virgin River, jehož stěny tvoří mohutné pískovcové skály. Mohutné znamená, že dno údolí je zhruba 1200-1300 metrů nad mořem, zatímco skály kolem jsou obvykle přes 2000 m.n.m. (některé i více než 2400). A tak ten první den byl spíše oťukávací a vylezli jsme Canyon Overlook Trail. Tahle stezka začíná za tunelem, který vede vedlejším údolím směrem ven z parku, a vrací se zpět aby nabídla pohled na kus hlavního kaňonu.

Po tomhle výletě spolu s Hrochy jsme si přidali ještě jednu procházku kousek od Court of Patriarchs a před setměním dojeli k Temple of Sinehava. V tomhle místě široké údolí končí a skály tu vytváří skoro kruh na jedné straně přerušený úzkou brahou, kde přitéká řeka (touhle roklí vede stezka Narrows, o kterou jsme přišli - zima není na brodění se vodou vhodné období), a na druhé straně je pokračování údolí taky celkem skryté a tak je to místo docela působivé.

Nejlepší část našeho poznávání byla ovšem naplánována na druhý den, kdy jsme vyrazili na Angel's Landings. Výlet tam a zpět měří od parkoviště 5 mil, nicméně je v průvodcích obvykle ohodnocen na 4 hodiny. Cíl je totiž o necelých 1500 stop výš než startovní bod a poslední půl míle vede po hraně skály. Odměnou je potom výhled na velikou část údolí do všech stran. Dolů je to přitom slušná hloubka a skály kolem jsou pořád impozantní. A vůbec, nejlíp kouknout na fotky, a kdo má strach z výšek ať tam neleze. Zvládnout tuhle tůru byl "nej" zážitek pro Lukáše z celého tohohle cestování.

Pak nás čekalo rozhodování, jestli i další den věnovat Zionu, anebo jet asi 80 mil do Bryce Canyon National Park. Nakonec jsme vybrali Bryce, taky proto, že cesta zpátky domů vedla severně napříč Nevadou do Reno a odtud přes Sacramento domů, a tudíž to nebyla zas taková zajížďka. Na Bryce jsme ve finále měli hrozně málo času a to je nám líto i přesto, že tam už panoval slušný mrazík (-25C v noci a denní max. -4C, na dně kaňonu se maximum pochopitelně nevyskytuje). Počasí tu ovlivňuje mj. i vyšší poloha. Okraje parku jsou 2400-2700 m.n.m. a dolní části asi 2100. Celkově pak vypadají vápencové skalní útvary jinak a hlavně je jich tu strašné množství. V kontrastu se sněhem, který tam ležel a krásně modrou oblohou, to bylo skutečně moc pěkné.

Tím jsme strávili náš Silvestr v Bryce Canyon, protože zbytek dne už byl jen dalších několik hodin jízdy do Ely. Cestou jsme si dali burgery v podniku, který byl opravdu stylový. Nutno ovšem říct, že hovězí je v téhle oblasti opravdu výborné. Však zde krávy nechovají na mlíko, ale na maso. Ely samo o sobě nestojí moc za řeč. Městečko v pustině v místě, kde se kříží dvě cesty. Aspoň jsme měli kde přespat před zbývajícími 570 mílemi, které nás na Nový rok dovedly domů.