Na cestách II

Nemůžu říct, že bych po dnešní noci byla nějak zvláť odpočatá. V motelu jsme si objednali pokoj, kde jsou dvě "queen" postele (stejnou máme jako manželskou postel doma) a tím máme prostor pro 4 osoby. Vypadal na první pohled dobře vyřešený, ale brzo jsme zjistili, že z topení v hlavním pokoji nemá šanci teplo dojít kolem dvou rohů do koupelny, do které bohužel topení zavést nějak zapoměli. Ale nejvíc mě naštval budík ze sousedního pokoje, který nám začal těsně u hlavy vyzvánět ve 4.40. Prvních deset minut jsem nadávala na tvrdého spáče a pak na zapomětlivce, který si nastavil budík pravděpodobně den předtím a nikdo ho nevypnul. A tak jsme nakonec spali s hlavou do uličky a polštářem na uchu, aby jsme dospali do rána.

Hlavní lákadlo druhého dne našeho výletu byla hráz Hoover Dam na řece Colorado. Vyrazili jsme dopoledne a po dvacetiminutovém popojíždění v koloně (Hoover Dam je jednak velká turistická atrakce a navíc se právě staví most přes údolí a to ovlivňuje dopravu), jsme zaparkovali v garážích blízko hráze. Už garáže mě nadchly, je to veliká betonová kaskádovitá stavba, ale tak pěkně zasazená do průrvy ve skále a natřená do stejné barvy, že nepůsobí nijak nepatřičně. Hráz vypadá opravdu impozantně. Přesto, že Radim již dopředu věděl spoustu informací, jsme první zamířili do muzea, aby jsme věděli proč, jak, kdy a kdo stavěl a provozuje. Téměř dvě hodiny kluky nezajímalo nic jiného. Zkoukli jsme samozřejmě i hráz, jak vypadá ve skutečnosti a nevynechali jsme vyhlídku na Lake Mead - přehradu, která postavením hráze na řece Colorado vznikla. Podle cedulí jsme viděli jen 1/4 přehrady, která dále pokračuje daleko kaňonem řeky.

Po obědě jsme vyrazili na dlouhou cestu pouští z Las Vegas do Národního parku Zion v Utahu. Někomu může poušť připadat nudná, ale ono je pořád na co se dívat. Poušť kolem dálnice totiž lemují hory, kaňony a všude tam, kde je voda se najdou i vesničky. Voda je tady v poušti opravdu to nejdůležitější k životu, ale když už je, není problém ihned postavit třeba golfové hřiště :-). A tak jsme projeli Nevadou, kouskem Arizony a nádherným červeně zbarveným kaňonem do Utahu. Už se těšíme, že nás zítra nečekají žádné další kilometry za volantem, jenom pěší turistika po Zionu.

Na cestách

Ahoj všem. Jenom krátký příspěvek, protože máme nabitý program a na sezení u počítače není čas.

Vyrazili jsme na cesty poznávat Ameriku. Včera po obědě jsme opustili naše současné "doma" v Los Altos a směřovali na jihovýchod do Tehachapi (témeř 300 mil), kde byla první zastávka na cestě do Zionu v Utahu.

Tehachapi má zvláštní turistickou atrakci - železniční smyčku, díky které vlaky překonávají veliké převýšení na trati. Další zajímavost jsou lesy větrných elektráren v sedle mezi Tehachapi a Mojave. Obojí jsme stihli dopoledne a byli jsme rádi za teplé oblečení, které jsme si vzali sebou. Je to výš a teplota kolem nuly není nic moc. Pak jsme pokračovali pouštní krajinou směrem na Las Vegas a Boulder City.

Jako zvídaví turisti jsme projeli aspoň kus centra Las Vegas, které vypadá opravdu impozantně. Žádná Stodolní :-) Tady musí podniky vypadat skutečně přitažlivě a pokud možno megalomansky. No a teď jsme v motelu v Boulder City a tešíme se na zítřek (přehrada Hoover Dam a cesta mezi skalami do Zionu).

Kalifornské Vánoce

V Kalifornii se slaví ten pravý Christmas day až 25.12., dárky nosí Santa krbem, v televizi běží normální (tedy příšerné a nesváteční) seriály, pod okny kvetou kytky a na stromech už rostou nové listy, tedy těžká práce se správně vánočně naladit na Štědrý den.

Ale s Lukáškem jsme ukončili pro letošní rok školní docházku a Radim pracovní povinnosti a tak si užíváme Vánočních prázdnin. Trochu jsme z letošních Vánoc měli obavy, protože to jsou úplně jiné svátky, než předchozí roky. Ten největší rozdíl je v tom, že jsme sami a daleko od všech, se kterými jsme byli zvyklí ve sváteční čas být. Pravidelně jsme trávili Štědrý večer u dědečka v Havířově a další dny jsme věnovali cestování po ostatní rodině. Letos byl zkrátka první Štědrý večer jenom ve třech. A tak jsme na dálku přáli všem těm, na které jsme byli zvyklí, všechno nejlepší (díkybohu a technice za počítače a skype).

A tak jsme ráno na Štědrý den vstávali a mluvili s dědečkem, Věrkou, babičkou a Tomášem v Havířově. Právě se chystali na sváteční večeři. Potom jsem šla udělat bramborový salát a zase jsme mluvili s Havířovem, který právě čekal na Ježíška. A po procházce na poštu jsme znovu zkonzultovali s Havířovem, jak byli s Ježíškem spokojeni. A my jsme si odpoledne pustili Tři oříšky pro Popelku, abychom si připadali víc jako o svátcích.

Naše Štědrovečerní večeře byla klasicky evropská, jenom kapra jsme vyměnili za sumce a tilapii, které jsme upekli v troubě. Byli jsme asi víc svátečně než vánočně naladěni (i když jsme se snažili i s výzdobou). Myslím, že i Lukášek si uvědomoval, že to není úplně ono, ale pro něj bylo nejdůležitější těšení na dárečky a nakonec byl nejspokojenější, protože dostal Playstation 2 a celý večer si vyhrál. A aby nám nebylo líto, že tady nemáme žádnou rodinu, kterou by jsme v dalších dnech mohli navštívit, pozvali jsme kamarády Hrochy, aby s náma strávili První svátek Vánoční a společně na druhý den vyrazíme na velký výlet do Utahu.

Všem přejeme pěkné svátky a ať se máte co nejlíp i v novém roce.

Rýma

Nedávno se Lukáš nachladil a dostal ošklivou rýmu, to jsme si užili. Normálně je to celkem banální záležitost. Jenže teď jsme v cizí zemi a to můžou nastat situace, kdy angličtinou nevládneme ani zdaleka tak, jak bychom chtěli. Jednou z nich je návštěva doktora.

Lukáš přišel v pondělí ze školy a vypadalo to, že se o něj pokouší rýma. Jako obvykle jsme se to pokusili ignorovat a poslali ho do školy i v úterý. Večer už ale bylo jasné, že potřebuje zůstat doma a v posteli. A tak ve středu zalehl a my kombinovali můj pozdější odchod do práce a Gabčinu zkrácenou školu tak, ať tu není moc dlouho sám. Samozřejmě jsme doufali, že to není nic vážného a jeden dva dny doma budou stačit. Jenže naše dítě špatně prožívá jakoukoliv nemoc a tak si občas stěžoval na bolení hlavy nebo škrábání v krku. A to pak nevíme, na čem jsme. A než opožděně léčit záněty dutin antibiotiky (jako zhruba před rokem), raději s ním zajdeme k doktorovi.

V USA je poměrně složitý a drahý systém zravotního pojištění. Dobrá zpráva pro nás je, že my máme zdravotní pojištění, které navíc platí Google, a díky mému příspěvku se vztahuje na nás všechny tři. Horší bylo, že jsme tu s doktory neměli žádnou zkušenost a vůbec jsme netušili, co nás může čekat. Tož jsme uvážili, že bude líp zajít k doktorovi už ve všední den, než letět na pohotovost o víkendu. Však taky každá návštěva stojí penízky. Ta normální $10, pohotovost $50 a to už je znatelný rozdíl. Stejně se tu většina lidí snaží návštěvě doktorů vyhnout a prakticky každý větší obchod ma sekci "Pharmacy", kde se prodávají léky. Tady jsou holt vesměs všichni samoléčitelé. A tak jsem část dne strávil zjišťováním, kam jít (chodíme na středisko, které patří k Palo Alto Medical Foundation a je někde mezi mojí prací a naším bydlením), registrací (registrace u pojišťovany a u doktora je různá věc), ke komu jít a jak se objednat. Nakonec jsme se objednali hned na odpoledne.

Během procesu zjišťování jsem se ještě pokusil Lukáše přehlásit k doktorce Šepetkové, která je ze Slovenska, a tak bychom si s ní mohli snáz povídat. Ona ale zrovna neordinovala a tak nás objednali k jinému doktorovi. Někde jsme ztvrdli v zácpě a dorazili pozdě, doktor Brown už nas nemohl (nebo nechtěl) vzít a bylo nám řečeno, že se nás ujme doktor s japonským jménem (standartně se o nás dospělé má pro změnu starat zřejmě číňanka). Podepsali jsme pár papíru a pak nás poslali dál, přišla sestřička Lukáše změřit a zvážit, poměřit teplotu (jednorázové teploměry jsou zřejmě hygieničtější) a poptala se na pár věcí. Pak bylo znovu trochu čekání a přisla mladá, drobná paní doktorka Jamamoto a začala se ptát. Já chtěl nechat trochu mluvit Lukáše a doktorka dostala strach, že s námi nebude řeč a když od Lukáše zjistila, že jsme z Česka, zareagovala tím, že sehnala doktorku Šepetkovou. A tak jsme absolvovali kus prohlídky s použitím češtiny, slovenštiny a angličtiny. Ve finále se ukázalo, že Lukáš by se měl v pohodě vylízat a nic vážného mu není a mohli jsme jít.

Během pátku a soboty už taky byl skoro zdravý. Ale máme zase o zkušenost navíc. A ať je jasno - dneska přišel účet a tak víme, že návštěva stála $200. Pojišťovna z toho zaplatí $190 a zbytek my. A proč s tím vlastně otravuju? To mě tak občas štvou některé kecy o bezplatném čekém zdravotnictví. V Česku ani tady není bezplatné. Když ale ten systém funguje prakticky jako daně, tzn. že platby platíme srážkou přímo z platu, tak na to mnozí zapomínají. Tady je víc vidět, jak je celý ten systém drahý, a lidi, co pojištění nemají, mají fakt problém (a že jich bohužel je fakt spousta, kteří na to prostě nemají). A i ti, co pojištění mají, si rozmyslí, kdy a jestli k tomu doktorovi jít. V Česku já platím státu bůhvíkolik, protože to není na výplatní pásce moc vidět. Stát pak platí zvláštním způsobem zdr. pojišťovny a ty pak sponzorují doktory. Tyhle dvě poslední skupiny spolu s farmaceutickými koncerny mají zájem na tom, ať se v systému točí víc peněz a vyjednávat se státem se vždycky dá (třeba stávkou). Ale to jsem už odbočil.

Vánoční cukroví

Doteď se mi dařilo s vařením nějak vyjít. Jídla, na která jsem v obchodě nenašla víc jak polovinu surovin, jsem prostě nevařila, zbytek jsem se snažila u chybějících věcí improvizovat, a někdy jsem si nechala poradit na "Šťastných ženách" (www stránka pro baby, kde máme diskusi "maminky v USA a Kanadě"). Např. v případě, že jsem v Safeway narazila na krásné mleté vepřové a k tomu mám z Cotsca kilo strouhaného sýra, takže Huráá - budou holandské karbenátky. Dorazím domů, připravím karbenátky a zjistím, že je vlastně nemám v čem obalit, a tak kuk na "Šťastné ženy", napíšu dotaz a v mžiku jsem chytřejší, že mám v regálu hledat "bread crumbs" (naší strouhance se to ale nevyrovná).

Ale teď došlo k důležitému bodu - Vánoční cukroví. Mám v sešitu receptů pár oblíbených kousků, které prostě mají přesný seznam surovin a postup přípravy a to přece nelze nijak ošidit. A tak jsem si sepsala, co všechno mám v obchodě zkusit najít, některé věci zkonzultovala se "Šťastnými ženami" a vyrazila. Mouka, cukr, máslo - to jsou základní suroviny, které používám i jinak, tak u těch nebyl problém, u mouky nakonec musím říct, že se mi z ní peklo snad líp, než v česku, prostě tady je mouka na pečení buchet a ne na knedlíky. Větší problém nastal např. u vanilkového cukru. Oběhla jsem 4 různé obchody a všude je jenom vanilková tekutá esence, kterou těžko přimíchám do cukru, abych v tom mohla obalit vanilkové rohlíčky. Loni bych si nedovedla představit, jakou radost mi udělá sáček vanilkového cukru od Dr. Oetkera, i když za 6 kousků dám 2,5 dolaru. A koření do perníku jsem nesehnala vůbec a tak jsem po týdnu rezignovala a vzala dle rady jedné internetové kamarádky koření na typický americký "dýňový koláč" (ve výsledku to nebylo vůbec poznat, perníčky krásně voní a já si nadávám za spoustu proježděného benzínu).

Tak jsem měla konečně většinu surovin pod střechou, bylo načase přistoupit k samotnému pečení. Vytáhla jsem si podložku na vyvalování z Tupeware, mouku na podsypávání a s hrůzou zjistila, že válek jsem v Praze při balení nepovažovala za dost důležitý. Takže hup do auta. Za 10 minut jsem byla zpátky a pokračovala. Vyválela první placku, vykrájela první tvary (vykrajovátka jsem naštěstí sbalila) a zjistila, že na mi chybí pečící papír. Takže podruhé hup do auta. Naštěstí mi už nic jiného nechybělo a tak jsme s Lukáškem napekli první druh - perníčky. A hned druhý den přidali linecká kolečka a já jsem smutně vzpomínala na těch spostu skleniček domácí rybízové marmelády, které jsem musela nechat v Praze. Marmeládu na slepování jsem trefila až na potřetí (fakt nevím, kdo tu přeslazenou směs bude jíst, ještě že aspoň Radim si to občas namíchá do jogurtu).

Náhodou jsem v obchodě natrefila na poměrně levné lískové oříšky a tak jsem zakoupila pytlík, že přece jenom ty vanilkové rohlíčky upeču (to jsem ještě nevěděla, jaké bude martyrium s van. cukrem). Radim mi je poměrně ochotně vyloupal a já jsem zjistila, že mlýnek taky zůstal v Praze. A tak jsem oříšky pěkně jeden po druhém nastrouhala na stuhadle, udělala si pěknou modřinu na ukazováčku a uvažovala, jestli mi to stojí za to. Aspoň odměnou mi bylo vyvalování rohlíčků, ještě nikdy se mi neválely tak dobře. A pak jsem přistoupila ke zlatému hřebu pečení - marokánkám. Oříšky, rozinky i suš. ovoce jsem "jenom" nasekala, šlehačka je stejná jako doma, cukr a máslo není problém. Sice se mi trochu roztekly, ale chutnaly jako jindy, tak jsem byla spokojená. Ale ta poleva - nenašla jsem čokoládu na vaření, o 100% tuku, který na polevu používám, ani nemluvím. Pokusila jsem se v hrníčku v horké vodě rozpustit čokoládové kousky, ale jenom se to rozplizlo, ale hladká tekutá poleva - o tom jsem si mohla nechat zdát. Nakonec jsem přidala trochu mléka a másla, mazala jsem to na marokánky nožem a jenom doufala, že to v mrazu zmrzne. Každopádně jsem měla naplánované ještě aspoň dva druhy, ale po tomhle už jsem rezignovala. Teď jdu sbírat síly a inspiraci na Štědrovečerní večeři a Božíhodový oběd, na který jsme pozvali kamarády Hrochy. Salát bude oříšek, ale při troše improvizace to asi zvládnu, ale jak se peče "ham - šunka" k obědu, to jsem fakt ještě nezjistila (natož co vlastně mám v tom obchodě hledat a koupit).

Vánoční strome(če)k

Máme vánoční smrček! Absolvovali jsme už poněkolikáté klikatou cestu od nás nahoru na kopec mezi údolím a oceánem, a tentokrát byl náš cíl ranč, na kterém mají lesní školku plnou stromečků (Gabka: tu cestu s Lukáškem vždycky skoro odstonáme, protože je to 15 km serpentýnama, převýšení je asi 800m). Člověk přijede, u vjezdu vyfasuje pilku a poučení, že stromečky se řežou nad druhými větvemi, popojede na místo, které se mu zdá pěkné, vyleze z auta a jde hledat vhodný stromeček. Po chvilce hledání si ten "pravý" uřízne a naloží, cestou ven odezdá pilku a $50 a domů si přiveze Christmas tree podle svých představ. Stromky se řežou nad dolními větvemi proto, aby z pařezu opět mohl vyrůst nový kmen. Někdy je pak docela poznat, že některé kořeny už živily stromků několik.

Samozřejmě je možné si koupit strom vedle místní sámošky. Nám se ale líbil nápad strávit kus odpoledne výletem do lesa a navíc se ukázalo, že při vybírání se užije spousta legrace. Ono zvolit správně mezi stovkami stromů není tak snadné, zvlášť, když se musí shodnout několik lidí. A tak občas jsme kandidáty vyřadili, protože byli moc vysocí, jindy moc malí, některé stromy rostly křivě, jiné zas byly málo husté. V obtížné konkureci nemůže bodovat nepravidelně rostlá dřevina. A jak má vlastně člověk vědět, co přesně chce? Nakonec jsme se přece jenom shodli. Jakkoliv se Gabce zdál veliký, do auta se vešel a cestou zpět jsme dokoupili v obchodě stojan, do kterého se i nalije voda, nějaké baňky (pro neznalé: v Čechách používají výraz "koule") a pár dalších vánočních ozdob.

Ještě nikdy jsme neměli vánoční stromek tak brzy. Tady jsme tuhle výpravu podnikli i proto, aby se nám ty vánoce trochu přiblížily, když už tady není sníh ani mráz. Během týdne si ho ozdobíme a budeme se těšit na Ježíška. A ke zdobení použijeme i perníčky, které Gabka upekla s vydatnou pomocí Lukáška.

Pořád je co dělat

Příspěvky do blogu poslední dobou přibývají trochu pomaleji než dřív. Ty opravdu veliké změny a novinky jsou z větší části za námi a my už se zvolna usazujeme. Proto teď možná přemýšlíme, jestli popisovat všechny výlety, nebo spíš jen občas napsat o něčem, co nám připadalo zajímavé. Rozhodně se nedá říct, že se teď nudíme.

Minulý týden se tady mimo jiné objevilo pár kamarádů ze Sunu z Prahy a to je samozřejmě dobrý důvod zajít někam na večeři a na kus řeči. Prostřednictvím této návštěvy se k nám dostala naše pošta z ČR. Díky všem, kdo se této rozsáhlé akce zúčastnili! Rozhodně to nebylo jednoduché a nejsem si jistý, jestli to budeme chtít opakovat. O víkendu jsme pak s Martinem a Martinem podnikli společný výlet na Mt. Tamalpais (Gabka: Hora na sever od San Franciska. My jsme ji zdolali odspodu z prvního parkoviště a výhled na celé údolí, San Francisko a Oakland byl za odměnu. Bohužel stejnou odměnu mají i všichni ti pohodlní turisti, kteří si udělají výlet z parkoviště 200m pod vrškem). Gabka pro změnu stihla během týdne výlet do San Francisca. (Gabka: Chtěla jsem si udělat samostatný výlet hlavně do obchodů, kdy mě nebude mužská polovina naší rodiny omezovat v tom, kam můžu jít a kam ne. Bohužel jsem si dovezla jeden důležitý poznatek, San Francisco je krásné, ale nakupování je lepší tady u nás).Výlet byl právě včas, protože se dozvěděla, že by vlastně měla začít chodit do školy. (Gabka: Dělala jsem test v místním středisku pro výuku dospělých do kursu ESL - English as a second language / angličtina jako druhý jazyk, který měl začít od ledna. Nakonec vyšlo najevo, že kurs běží od září a pokud se chci zapojit, musím hned. A tak jsem v pondělí dorazila do třídy téměř 30 lidí, převážně číňanů, korejců, mexičanů, důchodců a Hujerů. Ale paní učitelka, ač je jí určitě přes 60, nevede hodinu špatně a jelikož je kurs zadarmo, tak určitě aspoň chvíli vydržím. V lednu zhodnotím přínosy a uvidím, jestli budu pokračovat, nebo zkusím najít něco lepšího).

Tento týden zahájil Lukáš tím, že si v pondělí přinesl ze školy pěknou rýmu. A tak od středy zůstal doma a ve čtvrtek jsme s ním pro jistotu zašli k doktorce. To je na článek samo o sobě. Pro nás je dobré vědět, že to snad bylo jen nachlazení a že návštěvu doktora zvládneme. Důsledkem byla i omezená účast Gabky ve škole a koneckonců ani já jsem se nepřepracoval při svých pozdních příchodech a časnějších odchodech.

Další významná akce byla oprava auta, které snad nyní bude v pohodě fungovat. Na chvíli máme k dispozici auta dvě a až na jaře Cecilku vrátíme Hrochům, budeme se snažit vystačit si s jedním. Snad by to mohlo jít. Koneckonců i teď se dá jezdit do práce na kole a tak auto má většinou k dispozici Gabka, která jezdí do školy a na nákupy. Sice už i mi přišel řidičák (Gabka: nevím, kde se toulal, mě přišel už před 14 dny, i když jsme ho dělali společně), ale vlastně většinu km (tady spíše mil) najezdí Gabka.

Americká škola podruhé

Tohle je pokračování povídání o školách, jak jsme je poznali tady v Kalifornii. Tentokrát už o tom, co se dělo a děje teď, když už Lukáš normálně chodí do školy.

Samozřejmě jsme měli obavy jak si Lukáš povede, z nich největší asi byla angličtina. Musíme ale říct, že škola i Lukáš se snaží. V Kalifornii je povinnost stanovená zákonem, že škola musí pomoct sudentům, kteří neumí anglicky, dostat jejich jazykové schopnosti na úroveň, která jim umožní se plně zapojit do práce ve třídě. Prakticky to vypadá tak, že Lukáš má momentálně 4-krát týdně výuku ve skupince tří dětí s učitelkou, která s nimi probírá angličtinu. Všichni tři jsou přibližně stejně staří a postupují pěkně vpřed. Ve třídě pak Lukáš chytá co se dá. Občas, když probírají něco příliš složitého, si sedne k počítači, kde má výukové programy a zase studuje jazyk. A zase je třeba říct, že je super, že Lukyna angličtina baví a skutečně je vidět, že by se ji chtěl naučit co nejdřív.

Jak už jsem dříve psal, Lukáš se rychle zorientoval v matematice. Násobení čísel a malování čáreček podle souřadnic zvádl v pohodě. Taky se mu moc líbilo, že mají computer lab. Nás překvapilo, že se tam už takhle malé děti učí psát na klávesnici "všemi deseti". Druhá jeho oblíbená hodina pak je science (věda). Zapojování elektrického obvodu na jehož konci bylo rozsvícení žárovky ho opravdu bavilo. Proto ho moc mrzelo, že jeho kurzy angličtiny kolidovaly právě s těmito předměty. To se mělo změnit po Thanksgiving (díkůvzdání), ale přišly nové děti, které neumí anglicky skoro nic, a tak se to zase různě mění podle potřeby.

V podstatě každý týden je ve škole nějaká mimořádná akce. Čtvrté třídy mají "v osnovách" probrat historii Kalifornie, a nedávno měli soutež v tom, co kdo o Kalifornii ví. I Lukáš měl za úkol naučit se kousek textu ze své kartičky o tom, co to je stát. Soutež podle něj byla prima - docela rozuměl tomu, co se tam povídalo a navíc jejich skupina vyhrála.

A ještě pár postřehů o školách vůbec v náhodném pořadí jak jsme si vzpomněli:

• Škola nám připadá mnohem uvolněnější než v česku. Tím nechci říct, že by učitelky neměly autoritu, ale že mi víc připadá, že se řídí pravidlem našeho Komenského "škola hrou" a že sem nějak ty děti chodí s větší chutí (nebo minimálně menší nechutí).
  
• Taky škola už od pohledu vypadá úplně jinak, ale to je dáno i místním podnebím a skutečností, že tady se opravdu drtivá vetěina budov staví ze dřeva a nízká. Škola, to není jedna velká budova, ale více menších přízemních budov, které mají vchody do tříd přímo z cestiček. Ke škole patří několik velkých hřišť (s prolézačkama), kde si všechny děti chodí hrát o přestávkách a taky stoly a lavice pod slunečníky na obědy. Ke škole patří taky obrovské parkoviště, protože jenom malá část dětí (a učitelů) chodí do školy pěšky.
• Na tělocvik se děti nepřevlíkají, prostě si jdou hrát ven. (Se šišatým míčem na americký fotbal měl Lukáš problém.)
• Třídní schůzky v našem pojetí se neprovozují. Místo toho mají "rodičovské konference". Paní učitelka mluví s rodiči každého dítěte zvlášt, má na to dva dny v příštím týdnu (děti mají volno), a rodiče si v nich domluví 20 minut, kdy budou řešit svoje dítě. Kromě toho Lukáš každý týden nosí složku se vzkazy ze školy a vším co za poslední týden udělal.
• Obědy neprovozuje škola, ale jakési sdružení rodičů. Je domluveno s místními podniky, že jim podle 14 denního rozvrhu budou dodávat obědy pro děti. A tak má Lukáš pravidelně pizzu, sandwich, čínu, burrito, hamburger a pod. Pochopitelně jsme za to zaplatili normální peníze srovnatelné s tím, jako by jídlo bylo koupené v té či oné restauraci, která ho dodala (s ohledem na to, že jde obvykle o dětskou porci).
  
• School guard, který/á hlídá dopoledne přechody pro děti je mimořádně důležitá osoba (skoro stejně jako třeba člověk, kterému přezdíváme manažer fronty na letišti). U naší školy tuto funkci vykonává starší paní. Vypadá přitom vždy strašně důležitě a navíc nosí ukrutné oblečky (kloboučky, rukavičky, nejčastěji vypadá jako z nepovedeného filmu z anglického venkova v roce 1900). Pokaždé, když ji vidíme, tak nás přivádí do vývrtky.
• Velikou část dětí rodiče stejně vozí autem. Ráno proto je před školou provoz podobný tomu, co jsem zažil na letišti. Kolona aut popojíždí a zastavuje, aby vysadila děti. A samozřejmě na to musí dohlížet nějací lidé s funkcí.
• Škola začíná v 8:30 a končí ve 2:40 a den je rozdělený do tří bloků. Jak děti udrží pozornost téměř dvě hodiny, nevíme.
  

Kolo

Jeden malý důvod k oslavě tady v Americe se objevil před nedávnem. Prolomil jsem hranici 2000km na kole v tomto roce. To, co bylo běžné, když jsem studoval na gymplu a možná ještě na začátku matfyzu, se v dalších letech stalo nemyslitelné. Důvody byly pochopitelně spousta práce a Lukáš, který nám oběma doma výrazně omezil množství volného času. Tohle se postupně zlepšovalo a letos jsem se zase trochu více věnoval sportování.

Tak se mi povedlo nasbírat především díky první půlce roku něco přes 1500km do odjezdu do Kalifornie a byl jsem zvědavý, co bude dál. Jak je vidět, momentální stav je pohoda. Do práce je to něco přes 7km a snažím se jezdit pravidelně. S výjimkou několika výletů s Gabkou a Lukášem, které taky nebývají moc dlouhé, je to zatím jediná má cyklistická aktivita, i to ale stačilo na více než 500km za poslední dva měsíce.

Důsledek pravidelného ježdění je pak častá návštěva místních sportovních obchodů. Co mám taky dělat, když auto teď pravidelně užívá Gabka. A tak jsem kupoval pumpu (v OffRamp, protože kolo dorazilo letadlem bez všech doplňků), světlo (v REI ze stejného důvodu, když končil letní čas) a teď především kalhoty do deště a do chladna v Performance Bikes. Hádam, že dojde ještě na návleky na boty a podobné věci, protože už nám tady začíná vlhké počasí. Zatím se jezdit dá, jak by taky ne, když ráno bývá mezi 5-12 stupni a večer se vracím a je obvykle 12-18. Navíc mě utěšuje prozatím fungující kolo. Doufám, že přežije zimu, a na jaře se asi začnu ohlížet po novém.

Několik pozorování o tom, jak se tady jezdí:

• je to tu země zaslíbená, spousta cest má pruh pro kola a na silničce je to tu paráda
• normální ulice tu má 2+2 pruhy a více, takže člověk musí počítat s tím, že pojede po větší cestě, občas se takhle dostane i na freeway, kde už to kolem docela frčí
• alternativa jsou cyklostezky jako Stevens Creek Trail, který jsme popisovali nedávno, tady ale hrozí že podjezdy budou zavřené až začne pořádně pršet
• cyklistů je tu spousta a řidiči jsou k nim obvykle ohleduplnější (to souvisí s tím, že se tu celkově jezdí klidněji)
• hodně cest je neosvětlených a to i takové, kde jezdí docela dost aut, např. ta, po které jezdím asi třetinu své cesty
• až budu chtít jezdit na horáku, stačí vyrazit do spousty parků tady v okolí
• ... anebo jednoduše od baráku vyšplhat nahoru ke Skyline Blvd, to je fakt pěkný kopeček
• a vůbec na skutečnou cyklistiku je tu třeba vyjet mimo zabydlené území, jinak to často bývá od semaforu k semaforu (a většina semaforů tu má sensory, které cyklistu občas přehlídnou, to je pak pěkná pakárna)
• jsou tu k vidění kola všech možných druhů od úplně obyčejných až po moc pěkné speciály
  

Mount Diablo

Jak už tady bylo napsáno, tak Díkůvzdání je v USA hodně velký svátek, možná i tím, že je víc rodinný a míň komerční než Vánoce. Navíc mají děti týden prázdniny a tak jsme s českým babincem domluvily společný oběd u Ivany ve Walnut Creek (Ivana je původně z Ostravy a Walnut Creek je asi 80 km od Los Altos). Nakonec se nás sešlo 4 ženské a 6 dětí. Nejdříve jsme zkontrolovaly, jak Ivana bydlí (sice v pronajatém domečku, ale moc pěkném) a pak jsme všichni vyrazili na společný oběd do Fresh Choice (což je opět ta restaurace, kde se zaplatí jedno vstupné a pak si každý dá, na co má chuť v jakémkoliv množství - třeba Lukášek 9 kousků pizzy korunovaném velkou dvojitou zmrzlinou).

A když už bylo tak krásné počasí, rozhodly jsme se s Carol, že ještě uděláme výlet na Mount Diablo, asi nejvyšší horu v okolí, která je blízko právě Walnut Creek. Každopádně je to výlet i pro malé děti, protože se vyjede těch 20 km do vrchu autem na parkoviště tak cca 200 m pod vršek a pak se udělá krásná procházka okolo toho vršku, tak cca 3 km. Z každého místa je opravdu úžasný výhled do okolí, do všech údolí, na záliv - jak San Franciský tak deltu řek směrem k Sacramentu, na hory až na Sieru v Nevadě.

Problém nastal, když jsme vyrazili s Lukáškem na cestu zpátky. Výlet do Walnut Creek byl vlastně první větší test našeho nového Subíka, a Mount Diablo je opravdu velký kopec se spoustou serpentin. Jela jsem to dolů opravdu pomalu a pěkně na dvojku brzdila motorem. Tak ve třetině kopce si Lukášek všiml, že začínáme "vařit". Vypadalo to, že teplota oleje je už na vrchní hranici stupnice. Začínalo se stmívat, dolů do civilizace tak cca 15 km, Carol s autem nenávratně pryč a nikde nikdo. Zavolali jsme Radimovi, ten poradil počkat, zchladit a zkusit druhé kolo. Kopec jsme nakonec sjeli na 3x na neutrál, protože kdykoliv jsme zařadili rychlost, teplota okamžitě vyskakovala nahoru. Už za úplné tmy jsme dorazili k první civilizaci a zaparkovali u prvního domu. Pomalu jsem začínala panikařit (domů 70 km, bez mapy jsem pořádně nevěděla kde jsem a s mou angličtinou, jak si požádat o pomoc). Hodná paní z domu, u kterého jsme zůstali stát, namalovala na papír cestu k nejbližší benzinové pumpě a k dálnici. A než jsme dojeli k pumpě, tak jsme měli teplotu na normálu a nakonec jsme dojeli až domů bez další zastávky.

Radim na druhý den dolil vodu do chladiče a vypadá to, že to bude OK. Vystrašilo mě to důkladně, ale ukázalo se, že v nouzi se i domluvím, a že hodní lidé se najdou všude.

Díkůvzdání

Čtvrtý čtvrtek v listopadu je ve USA svátkem Díkůvzdání. Nebudu popisovat proč a jak dlouho se to zde slaví a zmíním jenom, co jsme dělali během týdne my. Gabka: já bych k tomu jenom řekla, že mě to přišlo jako pěkný svátek, protože téměř každý má přece nějaký důvod říct si "díky". My třeba, že se máme fajn, Radimovi se líbí v práci a Lukynovi ve škole a všichni jsme zdraví.

Především to znamenalo, že byly dva dny volna z práce. Pro Lukáše je luxus ještě vetší, protože jeho škola má volno celý týden. Zatímco já chodil do práce, zbytek rodiny byl doma nebo podnikal výlety po okolí. Středeční výlet na Mt. Diablo asi Gabka s Lukášem popíšou zvlášť. Moc se jim tam líbilo a vůbec to byl zážitek.

Na čtvrtek jsme byli pozvaní ke Carol a Sidovi. To bylo prima a aspoň jsme ten místní svátek úplně nevypustili. Navíc nejenomže jsme zbaštili kus krůty (a cranberries, kukuřice a sladké brambory), dokonce jsme udělali i výlet na nedaleký kopec - Almaden. Gabka: prostě takový dobrý důvod se sejít s přáteli, něco sníst a vypít a bezva povykládat. Domů jsme přijeli o půlnoci. Bylo mě líto Carol, kterou druhý den ráno vzbudila malá Líza prý už 6:47.

V pátek nám přibyly další kilometry na kole. Vyrazili jsme z domu směrem ke Stevens Creek Trail. To je pěkná cyklostezka vinoucí se podél dálnice č.85, která ovšem prakticky není vidět a šikovně nadjezdy nebo podjezdy překoná většinu cest včetně dálnice č.101, Central a vedle ní Caltrain a pod. Tím jsme se dostali až k Shoreline parku a jeli jsme pěkný kus podél pobřeží zálivu, kousek od mé práce, a jinou cestou jsme se pak vrátili domů akorát před setměním. Dohromady nám to vyšlo asi na 24km. Takový příjemný výlet v příjemném počasí. Tohle se nám tady v Kalifornii líbí, v listopadu se dá jít na výlet v triku a mikině. Hádám, že přes den bylo tak 18-20 stupňů, večer je potřeba se včas vrátit, setmí se tu rychle a ještě rychleji ochladí. Když si ale člověk dá bacha, tak je to pohoda.

Sobota měl být úplně celodenní výlet, ale nechtěli jsme nakonec auto zkoušet moc dlouhou cestou, a tak jsme vybrali Joseph D. Grant County Park, který je od nás tak 35 km. Udělali jsme si pěknou zhruba 10km procházku. První půlka nás vedla skoro pořád do kopce. Auto nás vyvezlo asi do 1500 stop nad mořem, ale my vyšlapali nakonec až do 2457 stop, a byli odměněni výhledem na San José a kus zátoky (velkou část Silicon Valey). Druhou půlku jsme si dali docela svižně, aby jsme stihli dorazit k autu tak akorát před setměním. A než jsme sjeli dolů do civilizace (cesta vede serpentýnama z kopce víc než 10 km), měli jsme úžasný výhled z auta na večerní svítící San José, které má přes 900 tisíc lidí a sousedí se spoustou menších měst v okolí.

Škola

Škola, to je v Americe opravdu téma na samostatný článek nebo raději několik. A to se týká nejenom samotné školy, do které Lukáš chodí, ale škol jako takových všeobecně.

Tak především Lukáš ztratil přesně měsíc, než začal v Americe vůbec do školy chodit. To i přesto, že hned druhý den jsme byli kouknout, jak místní školy vypadají a zeptat se, co budeme muset udělat, aby mohl nastoupit co nejdříve. V podstatě kamkoliv se přijde, vždy se člověk dozví podobné věci (a v podobném pořadí). Zaprvé je důležité bydliště, protože školy mají přesně vymezené své okrsky. První škola, kterou jsme navštívili, nás prostě poslala o kus dál, kam jsme měli podle momentálního bydliště patřit. Druhá věc, která školu zajímá, plyne z nařízení místních "school district". To bylo víceméně stejné v Santa Claře i v Los Altos - Lukáš musí mít povinná očkování a nesmí mít TB (tuberkulózu). Další jsou pak různé formality jako adresy, kontakty, minulá škola apod. Zajímavé je, že ani jednou po nás nikdo nechtěl vidět Lukášovo vysvědčení.

A teď se pomalu dostávám k tomu, jak se ty školy liší, a proč jsme nakonec čekali měsíc. Hodnocení škol je veřejně dostupné na internetu na serveru Greatschools.net. Z něj se dá vyčíst ledacos. Například, že škola Kathryn Hughes v Santa Clara má hodnocení 4 (z 10) a je plná převážně hispánských dětí. V praxi to pak znamenalo, že jsme se tam nebyli schopni domluvit, jak to udělat s Lukášovým TB testem. USA je jedna ze zemí, která neočkuje děti proti TBC. Dělají to proto, že některé výzkumy ukazují malou úspěšnost toho očkování. Proto jim přijde jednoduchší raději někoho otestovat. Bohužel ten test je několik vpichů, které u TB positivní osoby mají vyvolat reakci. Tou je svědící flek a navíc ani to píchání není nic, co by Lukáš měl rád. Navíc u něj by ta reakce měla nastat určitě, (po očkování z ČR má vytvořené protilátky a tudíž je pozitivní) a tak jsme se ji chtěli vyhnout. To by mělo jít a byli jsme připraveni akceptovat, že Lukáš půjde rovnou na rentgen plic, což je další krok, který vyloučí, že opravdu není nemocný. Jenže v Santa Claře byli neoblomní a tvářili se, že my jsme pitomí a prostě se to musí udělat, jak říkají oni. Další komplikací bylo, že jít za doktorem pro nás byl v tu chvíli problém, protože jsme ještě neměli vyřízené zdravotní pojištění. K tomu jsme potřebovali moje SSN, a k tomu zase jsem musel nahlásit, že jsem opravdu v USA, pak čekat 10 pracovních dní, požádat o SSN, čekat dalších několik dní a podobně.

A tak jsme to celé odložili a začali řešit školu až ve chvíli, kdy jsme už věděli, kde přesně budeme bydlet, aby jsme nemuseli po chvíli školu měnit. Bydlení jsme vybírali i podle toho, k jaké škole patří (Covington má hodnocení 10 :-) ). Při první náštěvě ve škole v Los Altos, (podle druhého bydlení) s námi mluvila paní, která jen zaskakovala. Nicméně nám dala spousty papíru k vyplnění a hlavní bylo, že Lukáš vypadal touto školou doslova nadšený. Druhý den jsme skutečně postoupili o kus dál. Dali jsme jim ofotit naše papíry o Lukášově očkování a s TB testem stačilo, že paní zavolala správným doktorům, kteří potvrdili, že stačí naše prohlášení, že ten test odmítáme a prostě nemá TB. Uf, to se nám ulevilo. Další zádrhel bylo bydliště. My se ještě nepřestěhovali a už vůbec jsme nemohli donést účet, který by potvrdil, že tam skutečně bydlíme (od elektřiny, vody nebo podobně). A tak paní opět vstřícně navhrla - OK, prostě požádejte o transfer z vašeho distriktu k nám. Zavolala na Los Altos Elementary School District, kde jí potvrdili, že takový přesun odkývnou, a pak už to bylo jen na nás zařídit to na Santa Clara Unified. Na okamžik se zdálo, že je nový problém, když nám sdělili, že to můžou schvalovat třeba 2 týdny. Pak se ale nechali přesvědčit, že to schválí a odfaxují na číslo, které jim seženeme. Závěr je jasný z předchozích příspěvků, Lukáš do školy chodí.

O tom, jak to ve škole samotné chodí, zase příště.

Naše Subaru

Tento týden začal pro Lukáška dnem volna, protože byl Den Veteránů a to je svátek, alespoň pro děti, Radim bohužel musel do práce. Dopoledne k nám přijela první návštěva - Carol s dětma a tak jsme konečně mohli někomu předvést, jak jsme se stihli zabydlet. A Carol nás vzala na oběd do Fresh Choice, což je velká restaurace, kde zaplatíte vstupné a pak můžete sníst, co zvládnete. Jde sice hlavně o saláty, těstoviny a sladkosti, ale oba s Lukášem jsme se přecpali k prasknutí a už se těšíme, že to teď ve středu zopakujem.

Úterý bylo ve znamení úspěšných zkoušek řízení a první obhlídky vyhlídnutého auta. Už dříve jsme se ustálili v názoru, že Subaru by nebylo špatné, když má ten pohon na 4 kola a téměř vždy je v kombi verzi (to už dopředu počítáme s potenciálními výlety do pouště a na kolech). Tohle Subaru je z roku 1998, je bílé a celkově nevypadalo špatně. Tak jsme domluvili s Tonym (automechanik Antonín Dvořák, se kterým nás seznámila Carol), že nám udělá všeobecnou prohlídku, jesti nekupujeme zajíce v pytli. Tony ve čtvrtek řekl, že auto vypadá s ohledem na ty roky a naježděné kilometry dobře a tak jsme se rozhodli to prubnout. Jelikož jde o platbu mezi dvěmi soukromými osobami, řeší se to tady tzv. Casheir Check (to je šek, který přímo vystaví banka na jméno prodávajícího a ručí za něj, u normálních šeků, které se tady běžně používají, není jistota, že ten kdo ho vystavil, skutečně má na svém účtě peníze na zaplacení). Radim ještě na internetu vybral a zaplatil pojištění, bez něj se tady nedá ujet ani kilometr, a už jsme si jeli pro našeho Subíka. Bohužel měl Radim v neděli "den blbec", asi vstanul levou nohou. V Subíku samozřejmě hladina benzínu byla povážlivě nízko a tak jsme jeli rovnou na pumpu. U ní Radim zjistil, že nemá bankovní kartu. Zpětnou analýzou jsme došli k názoru, že pravděpodobně zůstala v Sushi restauraci, kde platil za oběd. Jeli jsme rovnou tam, číšnice si nás pamatovala, smála se a hned kartu Ráďovi předala. Určitě se mu ulevilo. Ale po příjezdu domů jsme zase zjistili, že nám chybí část papírů, které jsme podepisovali a dostali k prodeji auta. Samozřejmě ty nejdůležitější. Opět rozbor kroků, co jsme kde dělali a kde mohly zůstat. Nakonec jsme došli k tomu, že možná po podpisu zůstali ležet na kapotě (málem jsme zapoměli předat šek na peníze, pak jsme se nemohli domluvit, kdo pojede Subíkem a kdo Cecilkou, prostě trochu zmatek). Radim hned volal bývalému majiteli, jestli je náhodou nemá, ale ten nebral telefon. Tak jsme nechali Lukáše sedět u počítače, sedli do Subíka a jeli zpátky (je to cca 12 km). Už byl večer a tady je navíc divný zvyk, že menší ulice nemají veřejné osvětlení. Ještě že Radima napadlo vzít s sebou baterky. No nebudu napínat, byly tam. Pěkně roztroušené po ulici, perforované, jak po nich přejelo několik aut, navlhlé, ale hlavně tam BYLY a Radimovi se podruhé během dne dost ulevilo. Zpátky už jsem řídila já :-).

Já jsem ještě během týdne absolvovala druhou večeři s čekým babincem. Holky jsou moc fajn a vždycky zjistím, jak moc mi chybí ten typický babský pokec "o ničem". Probrali jsme děti, manžely, jídlo, Vánoce, rodiny v česku.... a já jsem jela domů příjemně odreagovaná. Taky mě Radim pořád přemlouvá, abych už něco udělala se svou angličtinou a zjistil mi, že začínají zápisy na zimní kursy, které budou probíhat od ledna do března. A tak jsem se byla přihlásit na rozřazovací test a od 7.1. mi začne 5x týdně 3 hodiny angličtiny za den. Snad to k něčemu bude, protože na rozdíl od Lukáše nemám dojem, že bych za ty dva měsíce udělala nějaký pokrok. A když se Lukášek v neděli přihlásil do knihovny, fakt mě mrzelo, že nemá smysl si něco půjčovat a hrozně už bych chtěla číst (půjčila jsem si alespon Harryho Pottera, toho snad zvládnu).

V sobotu jsme stihli udělat znovu výlet do kopců, které oddělují oceán od údolí. Tentokrát na rozdíl od minulého týdne nám přálo počasí, sluníčko svítilo a byl úžasný výhled na celé údolí a záliv. Nad oceánem ale ležela krásná bílá neproniknutelná peřina a tak o ten výhled jsme byli ochuzeni. Od šesti do osmi hodin měl ke svému 135. výročí svítit maják Pigeon Point, tak jsme ještě z hor nejeli domů, ale sjeli ty serpentýny k oceánu a posledních 10 mil jsme jeli v husté mlze. Když už jsme to chtěli vzdát a otočit domů, že to stejně v té mlze nemáme šanci najít, dojeli jsme ke křižovatce s policií, co byla nasvícená jako fotbalové hřiště při mezinárodním zápase, u které stálo tisíc aut. Kupodivu všichni se chtěli podívat na svítící maják. Když se nám konečně podařilo zaparkovat (asi míli od křižovatky) a vylezli jsme z auta, chtěli jsem to vzdát podruhé. Na takovou zimu nejsme v Kalifornii zvyklí, ta vlezlá mlha a ještě od oceánu foukalo. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme to neudělali. Maják byl fakt moc pěkný a díky té mlze se světlo krásně neslo (loni prý mlha nebyla a vůbec to nebylo ono). Ze zkušenosti před půl rokem víme, že stojí za to ho vidět přes den (Radim se u něj byl podívat, když byl v Kalifornii na JavaOne na jaře), ale takhle večer to bylo super. O to víc, že ho chvíli nechali svítit celý. Obvykle totiž svítívá jen podle svého intervalu, tzn. několik málo sekund človek vidí jeden paprsek, který pak obvykle na trochu delší interval není vidět. Každý maják má tyhle intervaly jinak a tím se od sebe poznají.

Driving License

Máme za sebou jeden další krok. Zvládli jsme zkoušky z řízení auta a budeme teď čekat, až nám poštou dorazí naše řidičáky. V tu chvíli asi přesuneme pasy do šuplíku a vytáhneme je teprve až pojedeme na letiště.

Zkouškou jsme zabili celé dopoledne, protože jsem ji nejprve absolvoval já, pak byla pauza než přisla řada na Gabku, no a pak samozřejme jezdila Gabka. Pauza byla delší než by bylo potřeba, ale rychleji za sebou se mi to nepovedlo objednat. A oba najednou jsme ji dělat nemohli, protože máme jen jedno auto. Celkový dojem mám pozitivní. Nikdo nám nědelal žádné naschvály, všichni se chovali korektně a nakonec se nám to povedlo celé napoprvé. Test člověk dělá ve vlastním autě (v našem připadě bylo samozřejmě auto půjčené od Hrochů). To je prima. Komisař si ho před cestou obhlídne, zkontroluje, že svití a že zkoušený umí ovládat základní věci. Svědomitě zkontrolují taky povinnou pojistku a pak se jede. Pokud mě pamět neklame, tak zkouška byla delší a pečlivější než v ČR. Existují letáčky s popisem na co se má člověk připravit, které jsme taky prošli. Díky tomu jsme věděli, že máme koukat přes rameno při přejíždění z pruhu do pruhu, že nemáme dojíždět na křižovatku na neutrál (to mi paní raději zopakovala, i když připustila, že si není jístá proč) a pár dalších věcí. Celá story taky donutila Gabku přečíst nezanedbatelné množství anglického textu a to taky nebylo od věci.

Suma sumárum: máme to hotovo.

Zabydlování

Přežili jsme v Americe už měsíc a půl a dá se říct, že náš život tady pomalu získává normální řád. Tzn., že se méně často koukáme kolem sebe úplně vykuleně, a navíc si myslíme, že teď máme za sebou větší část starostí se zařizováním všeho možného. Teď už půjde hlavně o to, aby jsme dokázali využít vše, co nám pobyt tady nabízí. Pro Lukáše a mamku to znamená hlavně se dobře naučit jazyk. Taky pomalu začneme plánovat, co všechno v bližším i vzdálenějším okolí stojí za to vidět a navštívit.

Pokud se nám zadaří, tak tenhle týden budeme snad mít řidičáky. To tehdy, když oba v úterý zvládneme test schopností řídit v místním provozu. Pomalu se odhodláváme ke koupi auta, brousíme po inzerátech a zvažujeme, které auto by nám tak nejvíc vyhovovalo, aby nemělo moc velkou spotřebu, ale mohli jsme s ním vyjet i třeba do hor nebo do pouště. Byt už je obyvatelný, ale samozřejmě nám chybí spousta věcí a něco je jen dočasné, ale k fungování to stačí. Po přestěhování ze Santa Clara už opět jsme online (a jsem otrávený z neschopnosti COMCASTu, firmy, která tu připojuje internet a poskytuje kabelovou televizi). Lukáš ma za sebou dva celé týdny ve škole. Následující týden má jen 4 dny (12. je den veteránů) a pak má vůbec celý týden volno, protože bude svátek díkůvzdání, a to je tady jeden z nejdůležitějších svátků v roce. To mu ale jistě vadit nebude, přestože zatím má šklou v oblibě a baví ho to. Intenzivně se mu věnují a má týdně asi 4 hodiny ELL - English Language Learner (doučování). To mu má pomoct dostat jeho angličtinu na úroveň potřebnou k tomu, aby se mohl normálně učit s ostatními dětmi. Momentálně se zapojuje třeba v matematice, ale v jiných hodinách dostává občas jiný program a studuje angličtinu. A studium u výukového programu na počítači se Lukášovi líbi. Obzvlášť, když měl počítač zakázaný, protože se neuměl doma chovat. Taky už se Lukino seznámil s některými dětmi sousedů, i když vlastně nevíme, jak se domlouvají (např. Bao Bao taky chodí na ELL), ale jsou v pohodě.

Na víkend jsme žádný velký program neměli. Hledáme auto, tak jsme se byli kouknout na Volvo V40, abychom zjistili, že to je vlastně malé auto. Pak jsme v sobotu vyjeli serpentiny Page Mill nahoru na kopec (mezi údolím, kde byldíme a oceánem) a udělali si procházku. Původně jsme chtěli výhled na oceán, ae zastavili jsme kousek před hřebenem, který nás děli od oceánu. Nakonec se ovšem ukázalo, že naše trasa nás provedla poznávací pěšinkou kolem kousku San Andreaského zlomu (zlom je hodně dlouhý, poznávací pěšinka, kterou jsme prošli, se věnovala viditelným pozůstatkům a známkám zemětřesení z roku 1906). I to nám však stačilo. Tím spíš, že na konci procházky začalo pršet.

Neděle byla ještě o něco lepší. Vyrazili jsme do Exploratoria v San Francisku. To je takové muzeum se spoustou pokusů, které demonstrují různé přírodní jevy a lidské vnímání. Fyzika, elektřina, magnetismus a mechanika. Svělo, zvuk a zrak a sluch. Život v přírodě. Tři hodiny jsme procházeli asi dvěma sty expozic a všichni tři jsme si poměrně důkladně vyhráli, protože vše je uděláno tak, aby si to každý (ale hlavně děti) mohl vyzkoušet. Lukáškovi se nakonec nejvíc líbily bubny, kde mohl hrát do skutečné písničky. Naštěstí tyhle "pady" jsou elektronické a byly puštěné jen do sluchátek. Mamce se líbil velký magnet, kterým se daly vytvářet úžasné bodlinky z železných pilin a taťkovi mimo jiné velká hlásná trouba :-).

Po vymotání ven jsme zjistili, že pláž poblíž Exploratoria (s výhledem na Golden Gate) je zavřená. Bližším zkoumáním později na internetu jsem zjistil, že ve středu havaroval tanker (přibral jeden z mostních pilířů Golden Gate) a vyteklo z něj do zálivu spousta paliva.

Konečně v Los Altos

V neděli jsme hodili klíč od prvního bydlení do schránky a tím jsme se konečně definitivně přestěhovali do Los Altos. Především tím skončily každodenní jízdy 20 mil mezi Santa Clarou, kde jsme bydleli, a Lukáškovou školou v Los Altos.

Celý minulý týden jsme každé ráno vstali o půl sedmé ráno a všichni vyrazili z domu směr škola, práce a nový byt. Podařilo se nám (většinou na inzerát) koupit pěknou dvousedačku (říkají tomu sofa a loveseat, čímž myslí dvoukřeslo), konferenční stolek, vysavač, mikrovlnku, postele a stůl a židle do kuchyně. Některé koupě nám vyšly lépe než jiné, nicméně ve výsledku jsme spokojení a myslímě si, že jsme něco ušetřili na výdajích za zařizování. A už jsme jen netrpělivě čekali, až se ozvou, že proclili náš kontejner. Ve čtvrtek konečně Hurááá. Došlo sice k malému zádrhelu, když se zjistilo, že kluci s kontejnerem už sice stojí u domu, ale bohužel u toho prvního a tudíž špatného (20 mil daleko). Pak už to odsýpalo, my jsme jak v bingu odškrtali, že dorazily (a kluci vynosili) všechny 53 bedny, nábytek vybalili, zpátky otočili úchytky a zasadili police. Další zádhrel nastal ve chvíli, kdy měli poskládat Lukáškovu postel. V Praze mi to tak nepřišlo, ale musím říct, že ze zpětného pohledu mi ta pražská banda, která nás přišla sbalit, připadá úžasně šikovná. Když Radim viděl, jak se jeden z nich snaží smontovat k sobě dva kusy, které k sobě očividně vůbec nepasovaly a ještě by byly lišty na matraci na zemi, nevydržel to a kluky vyrazil, že zbytek už dodělá sám. Byli jsme rádi, že jsme se s nimi dohodli na tom, do které místnosti mají dát kterou krabici, a provedli několik jednoduchých operací s nábytkem. Vše ostatní bylo nad jejich možnosti, takže jsme jim podepsali papír, že nic nerozbili, a mohli vypadnout. Během pátku se mi už podařilo to tady dát dohromady natolik, že už z pátku na sobotu jsme se rozhodli spát v novém (hlavně L. se moc těšil na svou postel).

S kontejnerem dorazily taky naše kola a tak jsme v neděli vyrazili na náš první cyklovýlet po okolí. Pořád je krásné počasí babího léta (v neděli bylo určitě 25 stupňů). Na mně a Lukynovi bylo vidět, že jsme, na rozdíl od Radima, dva měsíce na kole neseděli, a tak jsme se nepouštěli do žádných velkých výletů. Chtěli jsme dojet do Palo Alta ke Standfordské Univerzitě, ale před ní jsme se zasekli na Farmers Market (farmářských trzích), kde jsme se kochali (a vydatně ochutnávali) výpěstky místních farmářů - jablka, jahody, hrozno, mandarinky. Nakupovat jsme moc nemohli, protože na kolech se toho v jednom batůžku moc odvézt nedá. Taky tam měli nádherné květiny, už vidím, jak se mi tady ta obrovská orchidej bude od příští neděle vyjímat. Celá fotogalerie z tohohle výletu je na Picasa webu.

Zemětřesení

Dneska večer jsme zažili zemetřesení o síle 5,6 stupňů. Sedíme si tak všichni u stolu u počítače a věcí do školy a najednou se všechno začalo třást. Prvních několik sekund jsme mysleli, že na nás klepou sousedi, ale to nedávalo smysl (jako minulý týden, kdy Lukáš skákal v obýváku, a oni pak bušili do stropu). Trvalo to asi 20 sekund. To víme ze zpráv, protože jsme nebyli schopni nic dělat. Prostě se všechno třáslo a venku se rozhoukalo pár aut. Asi jako když je dřevěná maringotka hodně blízko kolejí a přejede pořádný vlak. Plus ta naše maringotka má tři podlaží.

Epicentrum bylo relativně blízko (15 mil na severovýchod od San José) a tak jsme si to asi mohli vychutnat. Známí na jihu San José prý nepozorovali nic. Následné otřesy byly do 2,1 a to už jsme vůbec nepoznali. Všechno funguje jak má, nikomu se nic nestalo a my jsme o zkušenost bohatší. Jen nevíme, kdo se polekal nejvíc. Zpětně jsme rádi, že už tu zkušenost máme za sebou a každopádně nám jedna úplně stačila na celou dobu pobytu.

Lukáš v Americe

Pár postřehů o tom, jak se Lukášovi některé věci v Americe líbí a jiné zase ne.

Jídlo. Jsou některá jídla, která se tu Lukášovi líbí. Občas i takové, že bych to nečekal. Až se naučí jíst vajíčka, tak pro něj bude typická snídaně úplná pohoda. Vajíčka, slanina, párek a k tomu tousty. Pancake politý sirupem (např. javorovým) nebo potřený džemem, mu taky nevadí. V čínské restauraci se už taky dokáže najíst, zvládli jsme už i vietnamskou. S čímkoliv pálivým nebo ostřejším má problém, tzn. že mexická strava většinou narazí. Se sushi u něj taky nepochodíme, ale možná je to tím, že zatím nemáme odvahu to zkusit, protože ryby jí bez problémů. Má trochu problém se sladkými jídly, protože i když vždy měl sladké rád, tady je všechno tak přeslazené, že ani místní marmeláda nám nikomu "neleze". A to nemluvím o jogurtech, ty se tady asi odnaučíme jíst všichni. Ale Nutella je osvědčená, snad proto, že chutná stejně, jako ta naše.

Ponorka doma s mamkou (a taťkou) už je pomalu znát. Všichni se těšíme, až půjde do školy. Zdá se, že přesto, že stále ještě nemá žádný významný přímý kontakt s angličtinou, se už zlepšuje. Ptá se na různá slova, kouká po nápisech v obchodech, na úřadech, po značkách kolem cesty. Líp rozumí základním větám, na které se ho lidi ptají. Je ochotný jít se v obchodě zeptat kolik stojí nějaká věc. Hlavně je super, že se nebojí a nemá stud mamky, že než to říct špatně, tak raději neříct. Klidně tu větu zkomolí a zopakuje 3x a nestydí se. Počítáme, že příchodem do školy by to měl být rychlý skok kupředu, navíc bude mít pravidelné "doučování" pro děti, které nemají rodný jazyk angličtinu.

Tak konečně se nám podařilo vyřídit všechny potřebné doklady a přišel nám mail, že Lukášek může v pátek 26.10. nastoupit do školy. Byli jsme všichni nadšení, ale určitě se nejvíc těšil Lukáš. Ale vzápětí jsme všichni znervózněli, protože tohle bude důležitý a celkem zásadní krok, a hodně na tom bude záležet, jak se bude Lukášovi v Americe líbit. Ještě pořád bydlíme v Santa Claře, takže zatím budeme Lukáše každé ráno do školy vozit. Škola se jmenuje Covington Elemetary School a je v Los Altos, kde už snad brzy budeme bydlet, což je od našeho současného bydlení vzdáleno cca 20 km. V pátek jsme vstávali dřív, než obvykle, už jsme zapoměli, co všechno je třeba před odchodem L. do školy připravit, nachystali svačinu (protože ještě dnes L. nemá oběd), a vyrazili. Kupodivu nejklidnější vypadal Lukáš, nejnérvoznější asi mamka, asi se příliš vžívala do jeho kůže. Lukáš vypadal, že si problémy s cizími dětmi, prostředím a jazykem vůbec nepřipouští. Paní asistentce pak přiznal, že přece jenom trochu nervózní je. Přišla paní učitelka a od první chvíle se nám zdála sympatická. Všechny nás pozvala, aby jsme se šli podívat, jak to ve škole vypadá, kde je třída a jak to tam vůbec všechno chodí. Celá škola vypadá úplně jinak, než jak jsme zvyklí z Česka. Je to spíš otevřená soustava malých nízkých budov. To zaujalo i Lukáše natolik, že se rozhodl říct paní učitelce, že jeho škola je jedna veliká budova. Na oplátku jsme se dozvěděli, že v Kalifornii jsou školy prostě takhle otevřené. Vypadá to, že výuka probíhá z poloviny venku, všechny přestávky děti můžou trávit na hřišti, které je vybavené spoustou prolézaček, na svačiny a obědy jsou lavičky a slunečníky. Navíc jsme měli štěstí, hned ráno měla škola slavnostní představení k Halloweenu (Radim: já bych řekl, že to bylo z nějakého jiného důvodu). Odpoledne jsem pro něj po vyučování přijela a vypadal úplně spokojeně. Prý má pocit, že i rozuměl, v matematice se chytl a zbytek se snaží spíš poslouchat. A spolužáci vypadají v pohodě. Co víc si přát? Jen aby se v angličtině rychle chytl a našel si nějaké kamarády.

America vs. my I

Tady bych chtěla popsat pár mých postřehů o věcech, které mi připadají v Americe divné, nesmyslné nebo úplně proti zdravému rozumu, nebo naopak zajímavé a příjemné, z čeho by jsme se v česku mohli třeba poučit :-).

První skupina je samozřejmě jídlo. Že přidávají cukr úplně do všeho a na druhou stranu musí mít všechno "fat free" (bez tuku), mě udivuje vlastně od prvního dne. Někdy bych uvítala raději normálně tučný, ale nepřeslazený jogurt. Radim tvrdí, že jim ještě nikdo neřekl, že i cukr se v těle přeměňuje na tuk. Lednička je 2x tak velká, než u nás, ale kdyby nebyla, asi bych se tam nevešla, i když doma jsme mívali poloprázdno. Ale sýru Philadelphia máme "kyblíček" 1,3 kg, mléka a džusu galon (cca 4 litry), šunky kilový balík a všechno, co má menší balení, než půl kila, je aspoň v osmi kusech. Jako všude ve světě, je pro čecha největší problém chleba. Bohužel jsme zmlsaní našim úžasným chlebem a chleba tady se tomu nemůže ani přiblížit. Je to možná tím, že pro ně je hlavní mouka na pečení pšeničká, kdeždo my chleba děláme napul s žitnou. A tak hledáme a hledáme, a pokud najdeme nějaký, kde žitnou mouku přidávají, většinou už se to dá alespoň chlebem nazvat. Zbytek jsou spíš buchty.

Bydlení = Byty v Americe jsou většinou velké a prostorné a poměrně dobře vyřešené, co se týká např. úložného prostoru. V žádném bytě, na který jsme se byli dívat, nechyběla šatna, nebo aspoň několik vestavěných skříní ke každé ložnici. Ale pohled na jejich postele mě přivádí do úžasu, člověk menší než 1,8 m musí na postel vyskakovat (připadám si vždycky jako ve skoku do výšky), pokud je někdo menší než 1,5 m, už musí na postel doslova vylézt. Systém otevírání oken je známý z různých amerických filmů, ale stejně pro mně, člověka zvyklého na normální kličku, otevření okna jeho vytažením nahoru je něco divného.

Taky v koupelně při sprchování jenom kroutíme hlavou - nechápeme, proč jim není známá normální sprcha, tím myslíme sprchovací hlavici na hadici, tady mají sprchy jako v posilovně a proud se tím vůbec nedá ovládat ... Funguje to tak, že sprcha stříká z hlavice, která je pevně upevněná nahoře a ovládá se pouze poměr studené a teplé. To má ten výborný efekt, že se nedá šetřit vodou, a k tomu navíc, když si člověk vodu na chvíli zastaví, tak jí pak musí znovu pustit otočením, které nejprve pustí proud studené, načež se obvykle hledá ta šikovná poloha, ve které to teklo tak akorát.

Televize je děsná. V našem momentálním doma máme na televizi přes sedmdesát programů, které jsou jeden horší než druhý. Některé jsou španělsky, občas čínsky. Zajímavých je pro Lukáše pár, kde dávají pořady pro děti, my jsme si našli jeden, kde bývá MASH (proložený samozřejmě spoustou reklam). Sport tu moc není, a když dávají fotbal, tak to je vetšinou španělsky. A jedna stanice dává lokální zprávy včetně počasí. Reklam je všude hromada. Filmy jsou hrozné. A to je konec mých pozorování o TV.

Restaurace: Ve všech restauracích, které jsme zatím navštívili, byli ochotní a milí. Většinou se zeptají, jak se dneska máte a jestli máte pěkný den. Při přijímání objednávky čísník vždy celou objednávku zopakuje, asi aby si nikdo pak nestěžoval, že si objednal něco jiného. K pití se dá objednat voda, která je zdarma, nebo jakákoliv jejich přeslazená limonáda, kterou většinou můžete kdykoliv již zdarma doplnit. Pak se chodí pravidelně ptát, jestli vám chutná, jestli máte ještě nějaké přání a jestli už vám můžou donést účet. Což mě teda celkem rozčílilo, když jsem byla v půlce jídla, a už chtěli nést účet. Ale asi je to normální. Taky je pravidlem, že při placení je nutnost dát 15%-20% dýško, mají na to na účtech samostatnou kolonku. Navíc si tip (spropitné) občas rovnou započtou sami. Typicky to dělají při placení větší skupiny lidí, obzvlášť později večer. Je sice teoreticky možné to odmítnout, ale to už by člověk měl mít opravdu dobrý důvod.

Peníze: všechny ceny jsou v obchodech uváděny bez daně. Ta je v Kalifornii asi 8,25%. Pro představu porovnání v českých korunách se současným kurzem koruny se přepočítává dobře. Vynásobit něco 20 není těžké a protože je kurz ve skutečnosti nižší, tak stačí připočíst už jen málo, aby se dorovnala daň. Tip pro počítání "tipu" je vynásobit spočítanou daň dvěmi, příp. něco přidat nahoru.

Toalety - teď myslím ty veřejné. Že najdu čistou toaletu v pěkné restauraci, mě už nepřekvapí, ale když v městském parku najdete na záchodcích i mýdlo a papírové ručníky, tak je to celkem příjemné.

Doprava, tedy především ta automobilová. Musím říct, že řídí se tady dobře, a když se člověk vyhne zácpě (ráno a večer do práce), tak i velmi pohodová. Není to ale úplně jednoduché, protože zácpy jsou denně všude možně. Na české poměry jsou tady dost nízké rychlostní limity, ale když tak jedou všichni okolo vás, tak vám to vlastně ani nepřijde. Celkově je ježdění tady méně stresující. V dopravě je pár pravidel, které mi přijdou dobré a sympatické. Např. na křižovatce, i když vám svítí červená, můžete odbočit doprava, když před tím zastavíte. Zelená naskakuje hned po červené, mezikrok, kdy svítí najednou červená a oranžová, nikdo nepotřebuje. Když končí zelená, naskočí oranžová. Stačí podělit místní max. rychlost 10 a člověk ví, jak dlouho bude ta oranžová svítit.

Nové bydlení

Už máme klíče od našeho bytu a už jsme se tam byli znovu podívat. Moc se tam těšíme a tak teď netrpělivě čekáme, až dorazí náš kontejner, a budeme se moci přestěhovat.

Byt je čestvě vymalovaný, koberce jsou vyčištěné. Celý byt je cítit tím úklidem. Prázdný nám připadá větší než dřív. Však ho za chvíli zaplníme. Navíc jsme si říkali, že bude dobře, když se vejdeme, až přijede nějaká návštěva. Budeme teď premýšlet, jak ho zařídit, a postupně pracovat na zabydlování. Pozitivní je, že vodovodní baterie, ačkoliv vypadají americky, fungují jako naše jednopákovky. Proč, to vysvětlíme jinde. Gabku trochu trápí kuchyně, kde chce nějak upravit poličky, protože se jí zdají ulepené, a jsou tam dvě trouby, ale chybí mikrovlnka. Lednička, myčka, dřez jsou OK. Praní je v komplexu. Celkově má ten blok asi 19 bytů. Máme k dispozi parkování, na které by se mohly vejít i dvě auta za sebe. Náš byt je v patře a máme pro sebe i kus balkónu. Zkusím někde vytvořit 3D model, ať si můžete udělat představu, ale hlavně doufám, že nám ten model pomůže plánovat zařizování.

Pro přehled, tady je naše adresa na Googlemaps. Bydlíme v bloku vpravo nahoře, tj. na severovýchod, od křižovatky (uprostřed je bazén). Kousek za El Monte směrem na jihovýchod je vidět škola, kam bude chodit Lukáš. Já to budu mít necelých 5 mil do práce (teď to mám něco přes 10, na kole přes 11).

Je spousta věcí, které jsme záměrně nechali v Česku, a teď je budeme muset tady koupit. O některých si teď myslíme, že jsme je přece jen mohli zabalit. A to vůbec netušíme, jak to uděláme, až se budeme vracet. Například nevíme, jakou si koupit matraci a postel na spaní. Budeme se jí za dva roky zbavovat, nebo jí povezeme domů? Totéž platí i pro veškerý další nábytek. S elektrospotřebiči je to jednodušší, ty jsou na 110V a doma by nám byly k ničemu. Výjimky jsou obvykle dražší, takže budeme zařizovat vše jen jako dočasné. Teď budeme pořizovat, jak už jsme zmínili, mikrovlnku, zřejmě i TV, nějaké audio, ale mezi prvními světla, protože ta v bytě chybí všude kromě kuchyně (bohužel ani na stropě není kabel, tak to budeme muset vyřešit velkými stojacími světly a možná nějakou lampičkou).

Další týden

Pomalu končí druhý říjnový (a tedy i můj pracovní) týden. Podařilo se mi během něj dvakrát jet do práce na kole. Podruhé jsem to vzal zpět přes obchod se sportovním zbožím, kde jsem v rychlosti popadl přední světlo. To je nutnost, protože tma je teď už chvíli před sedmou. Naštěstí kolo mezitím nikdo neukradl. Stejně mi chybí např. zámek (cestuje lodí). Chybějící pumpičku jsem vyřešil v sobotu. Během vybírání si v Off Ramp Lukáš stihl vyměnit několik vět s prodavačem.

V pátek pršelo a tak jsem konečně vyrazil vláčkem a od vlaku autobusem, který zdarma vozí zaměstnance Googlu a Alzy. Vlak je pomalý a rychle bude nudný, tomu jak hlásili jména stanic jsem spíš nerozuměl (v CALTRAINu byli lepší). Autobus jsem našel a nic zvláštního se o něm říct nedá (já tvrdím, že vypadá jako autobus pohřební služby, protože je celý černý - Gabka; tenhle byl zrovna bílý, ale je pravda, že některé jezdí černé - Radim). Ve výsledku to funguje. Jen musí mít člověk drobáky na lístek (automat říká: žádné bankovky) a cesta dlouho trvá (víc než hodinu).

V práci se náš tým přestěhoval do jiné budovy. Stěhování je prý oblíbená kratochvíle, a proto se koná často. OK, firma rychle roste, a proto se týmy často přesunují, aby se vešly. Díky tomu jsme se s Gabkou nemohli najít, když pro mě v pátek odpoledne přijela. Hned v sobotu jsme zareagovali a koupili místní předplacené karty do mobilního telefonu, ať jsme příště na drátě. Celkově jsme v sobotu nic moc nepodnikali. Dopoledne bylo pěkně, Gabka vařila a my s Lukáškem jsme šli ven běhat. A odpoledne, když jsme zařídili karty v AT&T a pumpičku na kolo, jsme si byli prohlédnout v Santa Claře městský park a Lukášek si pohrál na dětském hřišti.

Gabka: Neděle je o něco zajímavější. Tentokrát autem jsme vyrazili na sever a přes San Francisco jsme projeli na druhou stranu Golden Gate, a protože ne všichni jsme ho zatím viděli zblízka, zastavili jsme a vrátili se pěšky na procházku. Bohužel skoro celý most tonul v husté mlze a od oceánu dost foukalo, a tak nedošel Radim s Lukáškem ani do třetiny. Já jsem se probojovala (s cílem získání lepší fotky) přesně do poloviny, ale ten den mi počasí prostě nepřálo.

Další cíl byl maják Point Bonita a nedaleké opevnění. To se Lukášovi líbilo. (Asi nejzajímavější byla mapa s hloupkou vody pod Golden Gate a zobrazením všech ztroskotaných lodí). Cestou zpět jsme udělali malé občerstvení (opravdu bylo jen malé, měli jsme pak brzo znova hlad) a projeli jsme kolem Golden Gate Park k moři. Tam jsme se chvíli poflakovali po pláži, okoukli Dutch Windmill (větrný mlýn) a pak vyrazili domů. Cestou zpátky Lukyno jako obvykle usnul a doma jsme odečetli 120 mil (cca 190 km) natočených při celkem malém výletě.

Pár novinek posledního týdne: teď už máme platební karty. Gabka svou aktivovala, já ne, protože tam mám zkomolené jméno (KUBACHI) a budu je muset popohnat, ať to vystaví pořádně. V bance se tvářili, že když na tom trvám, tak to udělají, ale jinak by to normálně fungovalo. Převedli jsme nějaké peníze z Čech (trochu se nám ulevilo, když fakt dorazily a my je na své stránce Bank of Amerika opravdu viděli připsané), ať máme jak zaplatit za byt. Peníze v USA se vypláceji obvykle dvakrát do měsíce nebo každých 14 dní, ale i tak teď potřebujeme nějaké peníze z Čech. Budeme investovat do zařízení (postele, sedačka, stůl a židle, mikrovlnka a televize atd), kupovat auto, platit nájem, elektřinu, plyn a další výdaje.

Příští týden bych měl získat social security number. To nám umožní domluvit zdravotní pojištění a následně budeme muset získat u doktora TB test pro Lukáše, bez kterého ho nepustí do školy. Tady se proti TB totiž neočkuje, protože se domnívají, že většina vakcín nemá dostatečnou účinnost. A tak se naopak testuje a pro jistotu se zřejmě nevěří ani vakcínám očkovaným například v ČR. Taky domluvíme termín zkoušek na DMV (místní dopravní inspektorát). Místní řidičák tu funguje jako občanka. Kdo jej nemá, musí pořád ukazovat pas a to je otrava. Zkouška se dělá podobně jako v ČR v autoškole - test otázek s výběrem odpovědi a,b,c,d a jízda (ve vlastním autě). (Gabka - mám z toho dost strach, i když si teď v tom zákonu snažím slabikovat, pochybuju, že pochopím zadání a při jízdě v autě se mnou nesmí být nikdo jiný než zkušební komisař, jak mu teda budu rozumět, co po mně chce udělat, to fakt netuším :-) ).

Druhý výlet do San Francisca

Zatímco Radim trénoval své sportovní cyklistické dovednosti, my s Lukáškem jsme si udělali druhý výlet do San Franciska. Ze soboty nám zůstaly jízdy na předplacence na Caltrain a už jsem získala dojem, že i bez té angličtiny se nemůžeme ztratit. Výlet skončil málem dřív než začal, protože se zdálo, že v Sunnyvale u zastávky Caltrain prostě nemůžeme zaparkovat a pak nám chyběly drobné na parkovné. Nakonec jsme všechno zvládli a celou cestu do San Francisca jsme se učili pády podstatných jmen.
U konečné coltrainu v SF začíná trolejbus, ktetý podle mapy jel hodně blízko ke Goden Gate, což byl náš dnešní největší cíl. Podařilo se nám nastoupit až do druhého, protože řidič prvního nám tvrdil, že ke Goden Gate nejede (samozřejmě jel stejně, ale asi ty zbývající 3 km pro něj nebylo ke GG). Lukášek si chvíli pohrál pod Golden Gate na pláži v písku (pod GG je pořád ty 3 km daleko, jak je vidět i na fotkách, blíž se nám moc nechtělo, bylo to na opačnou stranu). V tom se vybily baterky ve foťáku a náhradní nemáme, protože tady jsme zatím nerozchodili dobíječku.

V nejbližším Safeway jsme koupili baterky a pokračovali směrem k Lombard Street, našemu dnešnímu druhému cíli. Lombard street je určitě nejklikatější ulička na světě a velký turistický cíl v San Franciscu. Moc se nám líbila, i když je ještě mnohem pěknější na fotkách z léta, kde kvetou všechny ty kytky.
Na zpáteční cestě jsme ještě stačili zkontrolovat, jak se otáčí cable car na konečné (to naběhne parta hispánců, dotlačí tu tramvajku na dřevěný kruh a na něm to ručně otočí a vytlačí zpátky na koleje) a pak už jsme se dost utrmácení snažili přiblížit k trolejbusu. Po cestě jsme se ještě seznámili s českou studentkou, která nám poradila, kde najdeme českou hospodu a kavárnu, ale to už jsme si nechali na příště. Za velkého protestu Lukyna jsem ještě nakoupila ovoce a kousek masa na tržišti v čínské čtvrti (chinatownu) a se spoustou číňanů se svezli k našemu vláčku (caltrainu). Podařilo se nám chytit rychlík, který skoro nikde nestál a tak jsme zpátky u naší vypůjčené Cecilky v Sannyvale na parkovišti byli rycheji a doma dřív než Radim, který chtěl být zpátky ještě za světla.

Na kole do práce

Jedna prima novinka: dneska už jsem konečně vytáhl kolo a nejel do práce autem. To znamená, že auto měli k dispozici Gabka s Lukášem a já jsem se pěkně projel.

Původně jsem zamýšlel jet jen kousek k místnímu vláčku, s tím se svézt blíže k práci, a zbytek dojet. Ráno jsem plán změnil a jel prostě celou cestu. Dohromady to bylo něco přes 18km. Částečně proto, že jsem jel trochu větší oblouk než jsem plánoval. Je to ale skoro celé po asfaltu buď po cestě nebo po stezkách, takže to na silničním kole jde celkem dobře. Pravda, trochu jsem zlenivěl a jel jsem to třičtvrtě hodiny. Holt bude potřeba zase potrénovat. Pro zájemce je tu link na gmap-pedometer s cestou.

No a odpoledne jsem jel zpátky. Nakonec to byla skoro stejná vzdálenost a trvalo to o něco déle. Možná je tam více semaforů a častěji jsem koukal do mapy, jestli jedu dobře. Ráno to byl dlouhý kus po Central Expressway a ten byl jednoduchý. Navíc bylo dneska narozdíl od jiných dní zataženo, skoro to vypadalo, že začne pršet. Dobrých 36km po měsíční pauze.

Různé drobnosti

Budu se teď snažit doplnit některé události, co se nám nevešly do předchozích příspěvků.

Tuším, že chybí první neděle s výletem do Salinas na leteckou show, jejímž vrcholem byli Blue Angels. Jeli jsme s Carol, Sidem a jejich dětmi. Cesta do Salinas ze San Jose je asi na hodinu, stihli jsme i oběd ve městě a pak už hurá na letiště. Lukáš si nakonec odvezl malé letadlo Blue Angel a celkově to bylo zřejmě poprvé, co jsme program přizpůsobili hlavně jemu. Předchozí dny pro něj moc zábavné nebyly. Asi největší zážitek má z prohlídky bombardéru B-25. Mohli jsme si vlézt do zadní části včetně obsluhu kanónu, pak jsme viděli bombovnici a k tomu jsme si vlezli i dopředu, kde sedí piloti a taky místo předního střelce. Samotné vystoupení Blue Angels je pak pěkné, jen je to hrozný rachot a Lukáš si pořád zacpával uši.



V týdnu jsme řešili problém, jak to udělat s autem. V pondělí mě Gabka ráno vezla a stihli jsme i zajet natankovat, protože se dopoledne chystala opět za Carol a po výletu do Salinas už benzínu citelně ubylo. K tankování je pak potřeba najít pumpu, a tu může člověk snadno přehlížet docela dlouho, pokud ji nepotřebuje, až pak zjistí, že by nějakou měl navštívit, jen neví, kde se může nějaká vhodná nacházet. Tankování se obvykle platí kartou. Automat se často ptá na ZIP code (takové PSČ) anebo nebere českou kartu z jiného důvodu. Pak se to dá pořád vyřešit kartou vevnitř u obsluhy. A nebo se nakonec platí hotově. No a my nechtěli, ať tohle řeší Gabka sama.

Nakonec mě Gabka vozila až do středy a večer pro mě vždy s Lukášem přijeli. Ve čtvrtek ráno se rozhodla, že auto nepotřebují, a už jsem jezdil sám. Akorát pak nebyli mobilní. Teď se budu snažit popojet na kole k vláčku, jet půl hodiny místním courákem, a pak zas dojet na kole do práce. Poprvé k tomu budu muset vzít na záda plno věcí (boty a něco na oblečení plus notebook). Možná budu uvažovat o jiném notebooku, hodil by se nejaký lehčí a menší. Širokoúhlý displej na Thinkpadu je sice krásný, ale na kolo do batohu malinko nepraktický.

Taky je potřeba popsat náš první výlet do San Francisca. Začlo to tím, že už jsme pozdě vstávali, a k tomu jsme se rozhodli použít CALTRAIN. To je takový vláček, který jezdí mezi San Jose (no spíše už z Gilroy) přes celý poloostrov (peninsula) až do San Francisca. Tzn. že jsme autem dojeli do Sunnyvale, čímž jsme se dostali do zóny bližší našemu cíli (a malinko levnější), zaparkovali jsme (za 2$ na den) a koupili 10-ride ticket. Bohužel jsme platili hotově, protože automat se zrovna nemohl dohodnout s naší kartou. Taky jsme v prvním kole nějak přehlídli, že tu jizdenku na 10 jízd je třeba označit před cestou ve značkovači (který vypadá asi jako značkovač v tramvaji), a tak jsme první cestu do San Fr. jeli vlastně zadarmo. Cesta vlakem trvala přes 80 minut a dojeli jsme už poněkud vyhládlí asi půl míle od Moscone center, kde se konají mj. JanaONE konference.

Vyrazili jsme pěšky tím směrem prohlídnout si Yerba Buena Garden, pokračovali k Market street, dál k Powell station, kde se nám nepoštěstilo vidět otáčení místních tramvají, na Union square jsme chvíli koukali na čínskou show (podání amerických hitovek čínskými přestárlými umělci bylo dost komické) a oběd jsme si dali v Chinatown. Vlastní hloupostí jsme objednali asi dvakrát tolik jídla, než jsme dokázali sníst. Během oběda jsme pak slyšeli burácet nad hlavou Blue Angels, ale ani nás moc nemrzelo, že jsme o jejich vystoupení přišli. Po obědě a potom, co jsme se dorazili na konec čínské čtvrti, jsme zamířili k vodě, odkud už se valily davy po skončení letecké show. Lodi USS Navy jsme viděli jen z dálky (ty připluly jen na parádu), vyřazenou ponorku o chvíli později trochu více zblízka (ta je tam pořád). Měli jsme pořád dost sil, a tak jsme si to prodloužili na Fisherman's Wharf kouknout na lvouny či jak se ta zvířata jmenují a dál k té ponorce. Pak už byla otočka na cestu zpět. Autobus byl prima zážitek. Jeli jsme zdarma, protože kasa nefungovala. Jeli jsme dlouho, protože všude bylo plno aut. Jeli jsme plným busem, zastavovali jsme raději mimo zastávky, jen ať lidi vystoupí, protože jinak se tam cpali další cestující (řidič byl poměrně v pohodě, hordy lidí na zastávkách ho nechávali úplně v klidu). Přijeli jsme akorát na vlak, i když jsme doufali, že stihneme ještě nákup v obchodě. A pak cesta zpět CALTRAINem plnějším, než ten co nás vezl ráno. Dohromady to byl celkem povedený výlet snad pro všechny tři.

Proti tomu neděle je mnohem klidnější. Já jsem po dlouho době seděl na kole, abych tady objel pár bloků a zjistil odkud se dá vláčkem jezdit směrem k práci. Pak jsme s Lukášem šli k bazénu, zatímco Gabka vařila oběd. Odpoledne jsme popojeli do nedalekého Alvisa, které svůj boom prožilo a skončilo už velmi dávno. Je to místní část, kde kdysi byl celkem rušný přístav, ale s rozvojem vlaků a aut ztratil svůj smysl. Teď je to takový místní zapadákov. My to měli jako procházku kolem místních mokřin a slaných rybníků. Kupodivu je tam spousta ptáků a veverek (těch je tady spousta všude). No a večer jsme si jeli vyzvednout auto od Carol a Sida, kteří nám půjčili jejich Hondu Civic zvanou Cecilka.

Zařizování

Tentokrát trochu přeskočím různé věci a zkusím popsat co potřebujeme zařídit, co už jsme stihli a jak plánujeme zbytek.

Začal jsem chodit do práce a to momentálně funguje tak, že Gabka mě ráno doveze do práce a potom se vrací. Lukáš mezitím obvykle vstane a snídá a pak mají dopoledne čas se věnovat škole a dělat něco doma. Odpoledne se obvykle najde něco, co je potřeba zařídit. Nákupy zvládá Gabka sama nebo s Carol a ostatní věci řešíme společně.

Především jsme se nejprve věnovali bydlení. Našli jsme 2bd/2bt, tzn. byt se dvěmi ložnicemi a dvěmi koupelnami v Los Altos. Je drahší než jsme původně předpokládali, ale utáhnout to asi půjde. Líbilo se nám, že je ve slušném místě,a že jsou tam dobře hodnocené školy. Celé je to relativně malý komplex asi 12 bytů a Lukáš by tam měl mít několik vrstevníků. Dokonce se nám povedlo i zkrátit termín a prozatím uzavřeme smlouvu na 6 měsíců místo původně navrhnutých 12. Stačilo se jen zeptat. Asi jsme na paní agentku působili celkem dobře. Prahu znala, protože žila několik let v Berlíně. Máme tedy složený deposit a 18. si můžeme vyzvednout klíče a od 20. by měl byt být volný. Současné bydlení máme do 26. a budeme tak schopní postupně převozit různé věci, které už si tady začínáme křečkovat. Stejně asi bude díra než dorazí věci poslané kontejnerem.

Jak jsme z té realitní kanceláře vypadli a rozhodli se jet založit účet, tak jsme zazmatkovali, Gabka jela doleva ale z pruhu co byl rovně a už skoro na červenou a hned za námi blikalo světlo. Tak jsme slušně zaparkovali, auto s majáčkem (nebylo to typické policejní auto, možná nějací místní policisté) za námi, policista zatelefonoval co dělá a šel nás zkontrolovat. Byla v nás malá dušička a přitom se to nakonec vyřešilo domluvou a ani jsme nemuseli ukazovat řidičák. Prostě pohoda. Pan policista měl babičku, která přišla z Čech. Co k tomu dodat? Pak nám to dalo ještě nějakou práci se správně trefit na Middlefield Rd. a nakonec jsme dorazili do Bank of America.

BoA je jednou z bank, která je ochotná otevřít člověku účet, i když nemá social security number - čísílko, bez kterého se tady jinak velmi špatně žije. My SSN vyřídíme zhruba za týden nebo dva. Po nějakém čekání se nám věnoval jeden černoch, v klidu jsme vyřídili a hotovi jsme byli dvacet minut po zavíračče. Za pět až sedm pracovních dní mají dorazit platební karty.

Další zařizování bude zdravotní pojištění a následně vše, co je třeba, aby Lukáš mohl začít chodit do školy. Zároveň s tím se začneme rozhlížet po autě a taky nějakém nábytku a zařízení do bytu.

První dny

Pokračování o tom, jak se nám vedlo první dny v novém světě.

Program na čtvrtek nebyl složitý. Výlet do Shoreline Park a přitom se podívat, kde to vlastně budu pracovat. Oběd někde. Nákupy různých drobností. Současně s tím, se stalo to, že Gabka si zkusila, jak se jezdí po amerických cestách s automatem, a už mě vůbec nepouští k volantu. Na výletě jsme to střihli přes golfové hřiště, ze kterého nás místní správce chtěl nejprve vyhnat, ale potom co viděl jak se bezradně snažíme vrátit odkud jsme vyšli, tak nám řekl ať to vezmeme přes trávník a ukázal směr. Oběd na Castro street v jakémsi vietnamském bufetu či restauraci byl OK a cosi snědl i Lukino. My si dali nějaké jídlo a Lukáš dostal polívku Pho. Obvykle v takových případech nakonec jí něco z našeho talíře a tohle nebyla výjimka. Večerní program nebyl, protože jsme jednoduše odpadli.

Na pátek nám vycházela projíždka po okolí s Rickem, který nás měl provést a trochu nás dostal do obrazu kam se to stěhujeme, kam se tu dá vyrazit, kde asi bychom chtěli bydlet a kdo ví, co ještě. Bylo to od desíti asi na čtyři hodiny včetně zastávky způsobené Lukášovou nevolností. Naše trasa zahrnovala Santa Clara, Sunnyvale, San Jose, Campbell, Las Gatos, Saratoga, Cupertino, Los Altos, Palo Alto, Mountain View. Sám v tom mám trochu zmatek a Gabka s Lukášem určitě mnohem větší. Cestou jsme se dozvěděli, kam pak půjdeme pořešit místní řidičák, SSN, o tom, že si máme pořídit účet.

Večer jsme pak vyrazili do San Jose k Hrochovi a Carol. Carol nás i s dětmi protáhla do Costco kde nám navíc dělala průvodce. Lukáš měl radost, že slyší mluvit česky někoho jiného než nás, Tomáš myslím byl rád, že si s ním může hrát a Líza vypadala, že Lukáš nakonec je OK. Hra na honěnou v obchoďáku je dobrá zábava a hotovo. Domů jsme dorazili o půl dvanácté.

Sobota, to je house hunting trip, při kterém jsme viděli spoustu míst, kde bychom mohli bydlet. Ke správnému rozhodnutí pak stačí jen zvážit místo (doprava do práce, patro/přízemí, okolí), školy, velikost, uspořádání, vybavení, cenu, parkování, samozřejmě celkový dojem a možná i několik dalších věcí. Únavné, ale důležité. A nejhorší je nakonec to rozhodování. I proto, že jsme okupkovali asi 10 bytů. Začli jsme v Palo Alto jedním relativně malým. Hroch se později vyjádřil, že místo nebylo dobré. Pak bydlení u kus dál v domě s dalšími třemi rodinami, ale kolem domu skoro nic (mělo to ovšem místo v garáži). Pěkný byt v patře v komplexu v japonském stylu kde se nál nezdála blízkost El Camino Real (jedna z frekventovaných cest). Další prohlídka odpadla cestou, protože byt byl už pryč. A tak se jelo do Los Altos a první tip byl na rohu San Antonio a Cueste Dr. Docela jednoznačně jsme se shodli, že tohle za ty peníze nechceme a asi to nebylo jen tím, že jsme dorazili do ještě nedouklízeného bytu. Křižovatka pod okny je vidět na obrázku. Pak měl následovat další o kus dál v ulic, ale nikdo na nás nečekal a tak jsme zařadili oběd. Pizza Lukášovi trochu zvedla náladu. Samozřejmě ne na dlouho. Vrátili jsme se zpět a viděli jsme několik pěkných, nikoliv úplně levných bytů. Los Altos má navíc být čtvrt s dobrými školami. Další program vedl do Mountain View, což je sice kousek do práce, ale o poznání horší school district. Po dvou ukázkách jsme se dohodli, že další už tam vidět nechceme a přejeli jsme do Sunnyvale. Tamějčí část směrem k ulici Fremont by měla být OK a našli jsme tam i něco zajímavého se slušnou cenou. Komplex o kus dál nic zajímavého nenabízel a do toho prvního jsme se taky dostali až napodruhé. Lukáš si tam mezitím chvíli pohrál na hřišti s mobilem. Další veliký komplex bytů Rick odmítl s prohlášením, že asi nechceme bydlet někde, kde nám pán řekl ať čekáme 50 minut než se nám bude moct věnovat. V závěru jsme zkoukli Redwoods v Santa Claře. To je jistě Rickův favorit a umístil tam už pěkných pár klientů. Však ho taky už dobře znali. My jim za odměnu polili kus kuchyně horkou čokoládou a teď už i víme, že místní škola podle greatschools.net není nic moc.

Příští pokračování bude neděle a výlet do Salinas na air festival a možná i kousek z nového, teď už pracovního, týdne. Kromě toho se těšíme, až k nám v úterý dorazí část našich věcí, která letěla.

První dojmy

Tenhle přípěvek bude dlouhý a má pokrýt to, jak jsme se sbalili, jak jsme cestovali a taky naše první dojmy a co jsme tady prováděli.

Balení jsme dokončili jakž takž v klidu. Samozřejmě jsme potřebovali 5 kufrů a ne 4 jak jsme si chvíli naivně mysleli. Taky jsme skončili pozdě večer a uklidňovali se tím, že nám to pomůže se připravit na časový posun. Blbost. To že si člověk v letadle neodpočine, ale jen se tam kroutí převáží.

Cesta samotná nebyla nejhorší. Taxi. Odbavení v klidu i když něktará zavazadla asi byla přes limit. Zavřené trafiky na letišti (však to Gabka říkala). Více 45 minut postávání ve frontě na bezpečnostní kontrolu ve Frankfurtu je asi ta nejhorší část. Zčásti na zaplněných schodech a zčásti v davu jsme ztratili možnost dát si tam slušnou svačinu nebo snídani. Pak Gabka témeř ztratila mobil, ale stihla se pro něj do správného stánku vrátit odběhnutím z fronty, která se šinula už na palubu. Série turbulencí před Grónskem nás přesvědčila, že Lukáš má dostat Kinedryl, a tím taky aspoň na pár hodin usnul. Nevím jak to, ale Gabce ta noha, na které spal, neodumřela.

Paní na imigračním i celníci byli naprosto v klidu a my si mohli jít pro auto. Půjčili jsme docela veliký Ford Taurus (za cenu mid-sized). Vešly se nám tak v pohodě kufry, ale asi je to docela žravé. Bydlení jsme našli normálně a moc se nám líbí. Taky proto, že jsme si byli hned zaplavat v bazénu. Teda hned potom, co jsme našli správný klíč, kterým jsme prošli do části komplexu, kde je bazén. Prima je i to, že je pořád pěkné počasí. Až tak pěkné, že Gabka stále hlásí, že se pořád někde připaluje, jak to sluníčko svítí. Vůbec přesun, letiště a cesta do nového bydlení proběhly hladce. Tady se projevilo to, že už jsem tu přece jen párkrát byl. Jakmile ale narážíme na další věci týkající se běžného života, začíná se ukazovat, že 14-denní pobyt je něco jiného než tohle stěhování.

Večer jsme ještě vyrazili do obchodu koupit něco k jídlu a před sedmou jsme odpadli. Obchod je blízko. A je pro nás těžké se orientovat v tom, co nakoupit. Něco neznáme vůbec (to můžeme vynechat), něco známe, ale je to jiné (např. slané máslo), něco přehlídneme (sýr jsme nechtěli s ananasovou příchutí). Nakupovat množství, které by se nám zamlouvalo, je ve zdejších končinách ekonomický nesmysl. Chybí nám karta do místního obchodu a proto platíme tak o 15% víc (můj letmý odhad).

Druhý den popíšu a první fotky přidám později.