Doteď se mi dařilo s vařením nějak vyjít. Jídla, na která jsem v obchodě nenašla víc jak polovinu surovin, jsem prostě nevařila, zbytek jsem se snažila u chybějících věcí improvizovat, a někdy jsem si nechala poradit na "Šťastných ženách" (www stránka pro baby, kde máme diskusi "maminky v USA a Kanadě"). Např. v případě, že jsem v Safeway narazila na krásné mleté vepřové a k tomu mám z Cotsca kilo strouhaného sýra, takže Huráá - budou holandské karbenátky. Dorazím domů, připravím karbenátky a zjistím, že je vlastně nemám v čem obalit, a tak kuk na "Šťastné ženy", napíšu dotaz a v mžiku jsem chytřejší, že mám v regálu hledat "bread crumbs" (naší strouhance se to ale nevyrovná).
Ale teď došlo k důležitému bodu - Vánoční cukroví. Mám v sešitu receptů pár oblíbených kousků, které prostě mají přesný seznam surovin a postup přípravy a to přece nelze nijak ošidit. A tak jsem si sepsala, co všechno mám v obchodě zkusit najít, některé věci zkonzultovala se "Šťastnými ženami" a vyrazila. Mouka, cukr, máslo - to jsou základní suroviny, které používám i jinak, tak u těch nebyl problém, u mouky nakonec musím říct, že se mi z ní peklo snad líp, než v česku, prostě tady je mouka na pečení buchet a ne na knedlíky. Větší problém nastal např. u vanilkového cukru. Oběhla jsem 4 různé obchody a všude je jenom vanilková tekutá esence, kterou těžko přimíchám do cukru, abych v tom mohla obalit vanilkové rohlíčky. Loni bych si nedovedla představit, jakou radost mi udělá sáček vanilkového cukru od Dr. Oetkera, i když za 6 kousků dám 2,5 dolaru. A koření do perníku jsem nesehnala vůbec a tak jsem po týdnu rezignovala a vzala dle rady jedné internetové kamarádky koření na typický americký "dýňový koláč" (ve výsledku to nebylo vůbec poznat, perníčky krásně voní a já si nadávám za spoustu proježděného benzínu).
Tak jsem měla konečně většinu surovin pod střechou, bylo načase přistoupit k samotnému pečení. Vytáhla jsem si podložku na vyvalování z Tupeware, mouku na podsypávání a s hrůzou zjistila, že válek jsem v Praze při balení nepovažovala za dost důležitý. Takže hup do auta. Za 10 minut jsem byla zpátky a pokračovala. Vyválela první placku, vykrájela první tvary (vykrajovátka jsem naštěstí sbalila) a zjistila, že na mi chybí pečící papír. Takže podruhé hup do auta. Naštěstí mi už nic jiného nechybělo a tak jsme s Lukáškem napekli první druh - perníčky. A hned druhý den přidali linecká kolečka a já jsem smutně vzpomínala na těch spostu skleniček domácí rybízové marmelády, které jsem musela nechat v Praze. Marmeládu na slepování jsem trefila až na potřetí (fakt nevím, kdo tu přeslazenou směs bude jíst, ještě že aspoň Radim si to občas namíchá do jogurtu).
Náhodou jsem v obchodě natrefila na poměrně levné lískové oříšky a tak jsem zakoupila pytlík, že přece jenom ty vanilkové rohlíčky upeču (to jsem ještě nevěděla, jaké bude martyrium s van. cukrem). Radim mi je poměrně ochotně vyloupal a já jsem zjistila, že mlýnek taky zůstal v Praze. A tak jsem oříšky pěkně jeden po druhém nastrouhala na stuhadle, udělala si pěknou modřinu na ukazováčku a uvažovala, jestli mi to stojí za to. Aspoň odměnou mi bylo vyvalování rohlíčků, ještě nikdy se mi neválely tak dobře. A pak jsem přistoupila ke zlatému hřebu pečení - marokánkám. Oříšky, rozinky i suš. ovoce jsem "jenom" nasekala, šlehačka je stejná jako doma, cukr a máslo není problém. Sice se mi trochu roztekly, ale chutnaly jako jindy, tak jsem byla spokojená. Ale ta poleva - nenašla jsem čokoládu na vaření, o 100% tuku, který na polevu používám, ani nemluvím. Pokusila jsem se v hrníčku v horké vodě rozpustit čokoládové kousky, ale jenom se to rozplizlo, ale hladká tekutá poleva - o tom jsem si mohla nechat zdát. Nakonec jsem přidala trochu mléka a másla, mazala jsem to na marokánky nožem a jenom doufala, že to v mrazu zmrzne. Každopádně jsem měla naplánované ještě aspoň dva druhy, ale po tomhle už jsem rezignovala. Teď jdu sbírat síly a inspiraci na Štědrovečerní večeři a Božíhodový oběd, na který jsme pozvali kamarády Hrochy. Salát bude oříšek, ale při troše improvizace to asi zvládnu, ale jak se peče "ham - šunka" k obědu, to jsem fakt ještě nezjistila (natož co vlastně mám v tom obchodě hledat a koupit).
Hlavní lákadlo druhého dne našeho výletu byla hráz Hoover Dam na řece Colorado. Vyrazili jsme dopoledne a po dvacetiminutovém popojíždění v koloně (Hoover Dam je jednak velká turistická atrakce a navíc se právě staví most přes údolí a to ovlivňuje dopravu), jsme zaparkovali v garážích blízko hráze. Už garáže mě nadchly, je to veliká betonová kaskádovitá stavba, ale tak pěkně zasazená do průrvy ve skále a natřená do stejné barvy, že nepůsobí nijak nepatřičně. Hráz vypadá opravdu impozantně. Přesto, že Radim již dopředu věděl spoustu informací, jsme první zamířili do muzea, aby jsme věděli proč, jak, kdy a kdo stavěl a provozuje. Téměř dvě hodiny kluky nezajímalo nic jiného. Zkoukli jsme samozřejmě i hráz, jak vypadá ve skutečnosti a nevynechali jsme vyhlídku na Lake Mead - přehradu, která postavením hráze na řece Colorado vznikla. Podle cedulí jsme viděli jen 1/4 přehrady, která dále pokračuje daleko kaňonem řeky.
Po obědě jsme vyrazili na dlouhou cestu pouští z Las Vegas do Národního parku Zion v Utahu. Někomu může poušť připadat nudná, ale ono je pořád na co se dívat. Poušť kolem dálnice totiž lemují hory, kaňony a všude tam, kde je voda se najdou i vesničky. Voda je tady v poušti opravdu to nejdůležitější k životu, ale když už je, není problém ihned postavit třeba golfové hřiště :-). A tak jsme projeli Nevadou, kouskem Arizony a nádherným červeně zbarveným kaňonem do Utahu. Už se těšíme, že nás zítra nečekají žádné další kilometry za volantem, jenom pěší turistika po Zionu.
