Dneska večer jsme zažili zemetřesení o síle 5,6 stupňů. Sedíme si tak všichni u stolu u počítače a věcí do školy a najednou se všechno začalo třást. Prvních několik sekund jsme mysleli, že na nás klepou sousedi, ale to nedávalo smysl (jako minulý týden, kdy Lukáš skákal v obýváku, a oni pak bušili do stropu). Trvalo to asi 20 sekund. To víme ze zpráv, protože jsme nebyli schopni nic dělat. Prostě se všechno třáslo a venku se rozhoukalo pár aut. Asi jako když je dřevěná maringotka hodně blízko kolejí a přejede pořádný vlak. Plus ta naše maringotka má tři podlaží.
Epicentrum bylo relativně blízko (15 mil na severovýchod od San José) a tak jsme si to asi mohli vychutnat. Známí na jihu San José prý nepozorovali nic. Následné otřesy byly do 2,1 a to už jsme vůbec nepoznali. Všechno funguje jak má, nikomu se nic nestalo a my jsme o zkušenost bohatší. Jen nevíme, kdo se polekal nejvíc. Zpětně jsme rádi, že už tu zkušenost máme za sebou a každopádně nám jedna úplně stačila na celou dobu pobytu.
středa 31. října 2007
neděle 28. října 2007
Lukáš v Americe
Pár postřehů o tom, jak se Lukášovi některé věci v Americe líbí a jiné zase ne.
Jídlo. Jsou některá jídla, která se tu Lukášovi líbí. Občas i takové, že bych to nečekal. Až se naučí jíst vajíčka, tak pro něj bude typická snídaně úplná pohoda. Vajíčka, slanina, párek a k tomu tousty. Pancake politý sirupem (např. javorovým) nebo potřený džemem, mu taky nevadí. V čínské restauraci se už taky dokáže najíst, zvládli jsme už i vietnamskou. S čímkoliv pálivým nebo ostřejším má problém, tzn. že mexická strava většinou narazí. Se sushi u něj taky nepochodíme, ale možná je to tím, že zatím nemáme odvahu to zkusit, protože ryby jí bez problémů. Má trochu problém se sladkými jídly, protože i když vždy měl sladké rád, tady je všechno tak přeslazené, že ani místní marmeláda nám nikomu "neleze". A to nemluvím o jogurtech, ty se tady asi odnaučíme jíst všichni. Ale Nutella je osvědčená, snad proto, že chutná stejně, jako ta naše.
Ponorka doma s mamkou (a taťkou) už je pomalu znát. Všichni se těšíme, až půjde do školy. Zdá se, že přesto, že stále ještě nemá žádný významný přímý kontakt s angličtinou, se už zlepšuje. Ptá se na různá slova, kouká po nápisech v obchodech, na úřadech, po značkách kolem cesty. Líp rozumí základním větám, na které se ho lidi ptají. Je ochotný jít se v obchodě zeptat kolik stojí nějaká věc. Hlavně je super, že se nebojí a nemá stud mamky, že než to říct špatně, tak raději neříct. Klidně tu větu zkomolí a zopakuje 3x a nestydí se. Počítáme, že příchodem do školy by to měl být rychlý skok kupředu, navíc bude mít pravidelné "doučování" pro děti, které nemají rodný jazyk angličtinu.
Tak konečně se nám podařilo vyřídit všechny potřebné doklady a přišel nám mail, že Lukášek může v pátek 26.10. nastoupit do školy. Byli jsme všichni nadšení, ale určitě se nejvíc těšil Lukáš. Ale vzápětí jsme všichni znervózněli, protože tohle bude důležitý a celkem zásadní krok, a hodně na tom bude záležet, jak se bude Lukášovi v Americe líbit. Ještě pořád bydlíme v Santa Claře, takže zatím budeme Lukáše každé ráno do školy vozit. Škola se jmenuje Covington Elemetary School a je v Los Altos, kde už snad brzy budeme bydlet, což je od našeho současného bydlení vzdáleno cca 20 km. V pátek jsme vstávali dřív, než obvykle, už jsme zapoměli, co všechno je třeba před odchodem L. do školy připravit, nachystali svačinu (protože ještě dnes L. nemá oběd), a vyrazili. Kupodivu nejklidnější vypadal Lukáš, nejnérvoznější asi mamka, asi se příliš vžívala do jeho kůže. Lukáš vypadal, že si problémy s cizími dětmi, prostředím a jazykem vůbec nepřipouští. Paní asistentce pak přiznal, že přece jenom trochu nervózní je. Přišla paní učitelka a od první chvíle se nám zdála sympatická. Všechny nás pozvala, aby jsme se šli podívat, jak to ve škole vypadá, kde je třída a jak to tam vůbec všechno chodí. Celá škola vypadá úplně jinak, než jak jsme zvyklí z Česka. Je to spíš otevřená soustava malých nízkých budov. To zaujalo i Lukáše natolik, že se rozhodl říct paní učitelce, že jeho škola je jedna veliká budova. Na oplátku jsme se dozvěděli, že v Kalifornii jsou školy prostě takhle otevřené. Vypadá to, že výuka probíhá z poloviny venku, všechny přestávky děti můžou trávit na hřišti, které je vybavené spoustou prolézaček, na svačiny a obědy jsou lavičky a slunečníky. Navíc jsme měli štěstí, hned ráno měla škola slavnostní představení k Halloweenu (Radim: já bych řekl, že to bylo z nějakého jiného důvodu). Odpoledne jsem pro něj po vyučování přijela a vypadal úplně spokojeně. Prý má pocit, že i rozuměl, v matematice se chytl a zbytek se snaží spíš poslouchat. A spolužáci vypadají v pohodě. Co víc si přát? Jen aby se v angličtině rychle chytl a našel si nějaké kamarády.
Jídlo. Jsou některá jídla, která se tu Lukášovi líbí. Občas i takové, že bych to nečekal. Až se naučí jíst vajíčka, tak pro něj bude typická snídaně úplná pohoda. Vajíčka, slanina, párek a k tomu tousty. Pancake politý sirupem (např. javorovým) nebo potřený džemem, mu taky nevadí. V čínské restauraci se už taky dokáže najíst, zvládli jsme už i vietnamskou. S čímkoliv pálivým nebo ostřejším má problém, tzn. že mexická strava většinou narazí. Se sushi u něj taky nepochodíme, ale možná je to tím, že zatím nemáme odvahu to zkusit, protože ryby jí bez problémů. Má trochu problém se sladkými jídly, protože i když vždy měl sladké rád, tady je všechno tak přeslazené, že ani místní marmeláda nám nikomu "neleze". A to nemluvím o jogurtech, ty se tady asi odnaučíme jíst všichni. Ale Nutella je osvědčená, snad proto, že chutná stejně, jako ta naše.Ponorka doma s mamkou (a taťkou) už je pomalu znát. Všichni se těšíme, až půjde do školy. Zdá se, že přesto, že stále ještě nemá žádný významný přímý kontakt s angličtinou, se už zlepšuje. Ptá se na různá slova, kouká po nápisech v obchodech, na úřadech, po značkách kolem cesty. Líp rozumí základním větám, na které se ho lidi ptají. Je ochotný jít se v obchodě zeptat kolik stojí nějaká věc. Hlavně je super, že se nebojí a nemá stud mamky, že než to říct špatně, tak raději neříct. Klidně tu větu zkomolí a zopakuje 3x a nestydí se. Počítáme, že příchodem do školy by to měl být rychlý skok kupředu, navíc bude mít pravidelné "doučování" pro děti, které nemají rodný jazyk angličtinu.
Tak konečně se nám podařilo vyřídit všechny potřebné doklady a přišel nám mail, že Lukášek může v pátek 26.10. nastoupit do školy. Byli jsme všichni nadšení, ale určitě se nejvíc těšil Lukáš. Ale vzápětí jsme všichni znervózněli, protože tohle bude důležitý a celkem zásadní krok, a hodně na tom bude záležet, jak se bude Lukášovi v Americe líbit. Ještě pořád bydlíme v Santa Claře, takže zatím budeme Lukáše každé ráno do školy vozit. Škola se jmenuje Covington Elemetary School a je v Los Altos, kde už snad brzy budeme bydlet, což je od našeho současného bydlení vzdáleno cca 20 km. V pátek jsme vstávali dřív, než obvykle, už jsme zapoměli, co všechno je třeba před odchodem L. do školy připravit, nachystali svačinu (protože ještě dnes L. nemá oběd), a vyrazili. Kupodivu nejklidnější vypadal Lukáš, nejnérvoznější asi mamka, asi se příliš vžívala do jeho kůže. Lukáš vypadal, že si problémy s cizími dětmi, prostředím a jazykem vůbec nepřipouští. Paní asistentce pak přiznal, že přece jenom trochu nervózní je. Přišla paní učitelka a od první chvíle se nám zdála sympatická. Všechny nás pozvala, aby jsme se šli podívat, jak to ve škole vypadá, kde je třída a jak to tam vůbec všechno chodí. Celá škola vypadá úplně jinak, než jak jsme zvyklí z Česka. Je to spíš otevřená soustava malých nízkých budov. To zaujalo i Lukáše natolik, že se rozhodl říct paní učitelce, že jeho škola je jedna veliká budova. Na oplátku jsme se dozvěděli, že v Kalifornii jsou školy prostě takhle otevřené. Vypadá to, že výuka probíhá z poloviny venku, všechny přestávky děti můžou trávit na hřišti, které je vybavené spoustou prolézaček, na svačiny a obědy jsou lavičky a slunečníky. Navíc jsme měli štěstí, hned ráno měla škola slavnostní představení k Halloweenu (Radim: já bych řekl, že to bylo z nějakého jiného důvodu). Odpoledne jsem pro něj po vyučování přijela a vypadal úplně spokojeně. Prý má pocit, že i rozuměl, v matematice se chytl a zbytek se snaží spíš poslouchat. A spolužáci vypadají v pohodě. Co víc si přát? Jen aby se v angličtině rychle chytl a našel si nějaké kamarády.
čtvrtek 25. října 2007
America vs. my I
Tady bych chtěla popsat pár mých postřehů o věcech, které mi připadají v Americe divné, nesmyslné nebo úplně proti zdravému rozumu, nebo naopak zajímavé a příjemné, z čeho by jsme se v česku mohli třeba poučit :-).
První skupina je samozřejmě jídlo. Že přidávají cukr úplně do všeho a na druhou stranu musí mít všechno "fat free" (bez tuku), mě udivuje vlastně od prvního dne. Někdy bych uvítala raději normálně tučný, ale nepřeslazený jogurt. Radim tvrdí, že jim ještě nikdo neřekl, že i cukr se v těle přeměňuje na tuk. Lednička je 2x tak velká, než u nás, ale kdyby nebyla, asi bych se tam nevešla, i když doma jsme mívali poloprázdno. Ale sýru Philadelphia máme "kyblíček" 1,3 kg, mléka a džusu galon (cca 4 litry), šunky kilový balík a všechno, co má menší balení, než půl kila, je aspoň v osmi kusech. Jako všude ve světě, je pro čecha největší problém chleba. Bohužel jsme zmlsaní našim úžasným chlebem a chleba tady se tomu nemůže ani přiblížit. Je to možná tím, že pro ně je hlavní mouka na pečení pšeničká, kdeždo my chleba děláme napul s žitnou. A tak hledáme a hledáme, a pokud najdeme nějaký, kde žitnou mouku přidávají, většinou už se to dá alespoň chlebem nazvat. Zbytek jsou spíš buchty.
Bydlení = Byty v Americe jsou většinou velké a prostorné a poměrně dobře vyřešené, co se týká např. úložného prostoru. V žádném bytě, na který jsme se byli dívat, nechyběla šatna, nebo aspoň několik vestavěných skříní ke každé ložnici. Ale pohled na jejich postele mě přivádí do úžasu, člověk menší než 1,8 m musí na postel vyskakovat (připadám si vždycky jako ve skoku do výšky), pokud je někdo menší než 1,5 m, už musí na postel doslova vylézt. Systém otevírání oken je známý z různých amerických filmů, ale stejně pro mně, člověka zvyklého na normální kličku, otevření okna jeho vytažením nahoru je něco divného.
Taky v koupelně při sprchování jenom kroutíme hlavou - nechápeme, proč jim není známá normální sprcha, tím myslíme sprchovací hlavici na hadici, tady mají sprchy jako v posilovně a proud se tím vůbec nedá ovládat ... Funguje to tak, že sprcha stříká z hlavice, která je pevně upevněná nahoře a ovládá se pouze poměr studené a teplé. To má ten výborný efekt, že se nedá šetřit vodou, a k tomu navíc, když si člověk vodu na chvíli zastaví, tak jí pak musí znovu pustit otočením, které nejprve pustí proud studené, načež se obvykle hledá ta šikovná poloha, ve které to teklo tak akorát.
Televize je děsná. V našem momentálním doma máme na televizi přes sedmdesát programů, které jsou jeden horší než druhý. Některé jsou španělsky, občas čínsky. Zajímavých je pro Lukáše pár, kde dávají pořady pro děti, my jsme si našli jeden, kde bývá MASH (proložený samozřejmě spoustou reklam). Sport tu moc není, a když dávají fotbal, tak to je vetšinou španělsky. A jedna stanice dává lokální zprávy včetně počasí. Reklam je všude hromada. Filmy jsou hrozné. A to je konec mých pozorování o TV.
Restaurace: Ve všech restauracích, které jsme zatím navštívili, byli ochotní a milí. Většinou se zeptají, jak se dneska máte a jestli máte pěkný den. Při přijímání objednávky čísník vždy celou objednávku zopakuje, asi aby si nikdo pak nestěžoval, že si objednal něco jiného. K pití se dá objednat voda, která je zdarma, nebo jakákoliv jejich přeslazená limonáda, kterou většinou můžete kdykoliv již zdarma doplnit. Pak se chodí pravidelně ptát, jestli vám chutná, jestli máte ještě nějaké přání a jestli už vám můžou donést účet. Což mě teda celkem rozčílilo, když jsem byla v půlce jídla, a už chtěli nést účet. Ale asi je to normální. Taky je pravidlem, že při placení je nutnost dát 15%-20% dýško, mají na to na účtech samostatnou kolonku. Navíc si tip (spropitné) občas rovnou započtou sami. Typicky to dělají při placení větší skupiny lidí, obzvlášť později večer. Je sice teoreticky možné to odmítnout, ale to už by člověk měl mít opravdu dobrý důvod.
Peníze: všechny ceny jsou v obchodech uváděny bez daně. Ta je v Kalifornii asi 8,25%. Pro představu porovnání v českých korunách se současným kurzem koruny se přepočítává dobře. Vynásobit něco 20 není těžké a protože je kurz ve skutečnosti nižší, tak stačí připočíst už jen málo, aby se dorovnala daň. Tip pro počítání "tipu" je vynásobit spočítanou daň dvěmi, příp. něco přidat nahoru.
Toalety - teď myslím ty veřejné. Že najdu čistou toaletu v pěkné restauraci, mě už nepřekvapí, ale když v městském parku najdete na záchodcích i mýdlo a papírové ručníky, tak je to celkem příjemné.
Doprava, tedy především ta automobilová. Musím říct, že řídí se tady dobře, a když se člověk vyhne zácpě (ráno a večer do práce), tak i velmi pohodová. Není to ale úplně jednoduché, protože zácpy jsou denně všude možně. Na české poměry jsou tady dost nízké rychlostní limity, ale když tak jedou všichni okolo vás, tak vám to vlastně ani nepřijde. Celkově je ježdění tady méně stresující. V dopravě je pár pravidel, které mi přijdou dobré a sympatické. Např. na křižovatce, i když vám svítí červená, můžete odbočit doprava, když před tím zastavíte. Zelená naskakuje hned po červené, mezikrok, kdy svítí najednou červená a oranžová, nikdo nepotřebuje. Když končí zelená, naskočí oranžová. Stačí podělit místní max. rychlost 10 a člověk ví, jak dlouho bude ta oranžová svítit.
První skupina je samozřejmě jídlo. Že přidávají cukr úplně do všeho a na druhou stranu musí mít všechno "fat free" (bez tuku), mě udivuje vlastně od prvního dne. Někdy bych uvítala raději normálně tučný, ale nepřeslazený jogurt. Radim tvrdí, že jim ještě nikdo neřekl, že i cukr se v těle přeměňuje na tuk. Lednička je 2x tak velká, než u nás, ale kdyby nebyla, asi bych se tam nevešla, i když doma jsme mívali poloprázdno. Ale sýru Philadelphia máme "kyblíček" 1,3 kg, mléka a džusu galon (cca 4 litry), šunky kilový balík a všechno, co má menší balení, než půl kila, je aspoň v osmi kusech. Jako všude ve světě, je pro čecha největší problém chleba. Bohužel jsme zmlsaní našim úžasným chlebem a chleba tady se tomu nemůže ani přiblížit. Je to možná tím, že pro ně je hlavní mouka na pečení pšeničká, kdeždo my chleba děláme napul s žitnou. A tak hledáme a hledáme, a pokud najdeme nějaký, kde žitnou mouku přidávají, většinou už se to dá alespoň chlebem nazvat. Zbytek jsou spíš buchty.
Bydlení = Byty v Americe jsou většinou velké a prostorné a poměrně dobře vyřešené, co se týká např. úložného prostoru. V žádném bytě, na který jsme se byli dívat, nechyběla šatna, nebo aspoň několik vestavěných skříní ke každé ložnici. Ale pohled na jejich postele mě přivádí do úžasu, člověk menší než 1,8 m musí na postel vyskakovat (připadám si vždycky jako ve skoku do výšky), pokud je někdo menší než 1,5 m, už musí na postel doslova vylézt. Systém otevírání oken je známý z různých amerických filmů, ale stejně pro mně, člověka zvyklého na normální kličku, otevření okna jeho vytažením nahoru je něco divného.
Taky v koupelně při sprchování jenom kroutíme hlavou - nechápeme, proč jim není známá normální sprcha, tím myslíme sprchovací hlavici na hadici, tady mají sprchy jako v posilovně a proud se tím vůbec nedá ovládat ... Funguje to tak, že sprcha stříká z hlavice, která je pevně upevněná nahoře a ovládá se pouze poměr studené a teplé. To má ten výborný efekt, že se nedá šetřit vodou, a k tomu navíc, když si člověk vodu na chvíli zastaví, tak jí pak musí znovu pustit otočením, které nejprve pustí proud studené, načež se obvykle hledá ta šikovná poloha, ve které to teklo tak akorát.
Televize je děsná. V našem momentálním doma máme na televizi přes sedmdesát programů, které jsou jeden horší než druhý. Některé jsou španělsky, občas čínsky. Zajímavých je pro Lukáše pár, kde dávají pořady pro děti, my jsme si našli jeden, kde bývá MASH (proložený samozřejmě spoustou reklam). Sport tu moc není, a když dávají fotbal, tak to je vetšinou španělsky. A jedna stanice dává lokální zprávy včetně počasí. Reklam je všude hromada. Filmy jsou hrozné. A to je konec mých pozorování o TV.
Restaurace: Ve všech restauracích, které jsme zatím navštívili, byli ochotní a milí. Většinou se zeptají, jak se dneska máte a jestli máte pěkný den. Při přijímání objednávky čísník vždy celou objednávku zopakuje, asi aby si nikdo pak nestěžoval, že si objednal něco jiného. K pití se dá objednat voda, která je zdarma, nebo jakákoliv jejich přeslazená limonáda, kterou většinou můžete kdykoliv již zdarma doplnit. Pak se chodí pravidelně ptát, jestli vám chutná, jestli máte ještě nějaké přání a jestli už vám můžou donést účet. Což mě teda celkem rozčílilo, když jsem byla v půlce jídla, a už chtěli nést účet. Ale asi je to normální. Taky je pravidlem, že při placení je nutnost dát 15%-20% dýško, mají na to na účtech samostatnou kolonku. Navíc si tip (spropitné) občas rovnou započtou sami. Typicky to dělají při placení větší skupiny lidí, obzvlášť později večer. Je sice teoreticky možné to odmítnout, ale to už by člověk měl mít opravdu dobrý důvod.
Peníze: všechny ceny jsou v obchodech uváděny bez daně. Ta je v Kalifornii asi 8,25%. Pro představu porovnání v českých korunách se současným kurzem koruny se přepočítává dobře. Vynásobit něco 20 není těžké a protože je kurz ve skutečnosti nižší, tak stačí připočíst už jen málo, aby se dorovnala daň. Tip pro počítání "tipu" je vynásobit spočítanou daň dvěmi, příp. něco přidat nahoru.
Toalety - teď myslím ty veřejné. Že najdu čistou toaletu v pěkné restauraci, mě už nepřekvapí, ale když v městském parku najdete na záchodcích i mýdlo a papírové ručníky, tak je to celkem příjemné.
Doprava, tedy především ta automobilová. Musím říct, že řídí se tady dobře, a když se člověk vyhne zácpě (ráno a večer do práce), tak i velmi pohodová. Není to ale úplně jednoduché, protože zácpy jsou denně všude možně. Na české poměry jsou tady dost nízké rychlostní limity, ale když tak jedou všichni okolo vás, tak vám to vlastně ani nepřijde. Celkově je ježdění tady méně stresující. V dopravě je pár pravidel, které mi přijdou dobré a sympatické. Např. na křižovatce, i když vám svítí červená, můžete odbočit doprava, když před tím zastavíte. Zelená naskakuje hned po červené, mezikrok, kdy svítí najednou červená a oranžová, nikdo nepotřebuje. Když končí zelená, naskočí oranžová. Stačí podělit místní max. rychlost 10 a člověk ví, jak dlouho bude ta oranžová svítit.
neděle 21. října 2007
Nové bydlení
Už máme klíče od našeho bytu a už jsme se tam byli znovu podívat. Moc se tam těšíme a tak teď netrpělivě čekáme, až dorazí náš kontejner, a budeme se moci přestěhovat.
Byt je čestvě vymalovaný, koberce jsou vyčištěné. Celý byt je cítit tím úklidem. Prázdný nám připadá větší než dřív. Však ho za chvíli zaplníme. Navíc jsme si říkali, že bude dobře, když se vejdeme, až přijede nějaká návštěva. Budeme teď premýšlet, jak ho zařídit, a postupně pracovat na zabydlování. Pozitivní je, že vodovodní baterie, ačkoliv vypadají americky, fungují jako naše jednopákovky. Proč, to vysvětlíme jinde. Gabku trochu trápí kuchyně, kde chce nějak upravit poličky, protože se jí zdají ulepené, a jsou tam dvě trouby, ale chybí mikrovlnka. Lednička, myčka, dřez jsou OK. Praní je v komplexu. Celkově má ten blok asi 19 bytů. Máme k dispozi parkování, na které by se mohly vejít i dvě auta za sebe. Náš byt je v patře a máme pro sebe i kus balkónu. Zkusím někde vytvořit 3D model, ať si můžete udělat představu, ale hlavně doufám, že nám ten model pomůže plánovat zařizování.
Pro přehled, tady je naše adresa na Googlemaps. Bydlíme v bloku vpravo nahoře, tj. na severovýchod, od křižovatky (uprostřed je bazén). Kousek za El Monte směrem na jihovýchod je vidět škola, kam bude chodit Lukáš. Já to budu mít necelých 5 mil do práce (teď to mám něco přes 10, na kole přes 11).
Je spousta věcí, které jsme záměrně nechali v Česku, a teď je budeme muset tady koupit. O některých si teď myslíme, že jsme je přece jen mohli zabalit. A to vůbec netušíme, jak to uděláme, až se budeme vracet. Například nevíme, jakou si koupit matraci a postel na spaní. Budeme se jí za dva roky zbavovat, nebo jí povezeme domů? Totéž platí i pro veškerý další nábytek. S elektrospotřebiči je to jednodušší, ty jsou na 110V a doma by nám byly k ničemu. Výjimky jsou obvykle dražší, takže budeme zařizovat vše jen jako dočasné. Teď budeme pořizovat, jak už jsme zmínili, mikrovlnku, zřejmě i TV, nějaké audio, ale mezi prvními světla, protože ta v bytě chybí všude kromě kuchyně (bohužel ani na stropě není kabel, tak to budeme muset vyřešit velkými stojacími světly a možná nějakou lampičkou).
Byt je čestvě vymalovaný, koberce jsou vyčištěné. Celý byt je cítit tím úklidem. Prázdný nám připadá větší než dřív. Však ho za chvíli zaplníme. Navíc jsme si říkali, že bude dobře, když se vejdeme, až přijede nějaká návštěva. Budeme teď premýšlet, jak ho zařídit, a postupně pracovat na zabydlování. Pozitivní je, že vodovodní baterie, ačkoliv vypadají americky, fungují jako naše jednopákovky. Proč, to vysvětlíme jinde. Gabku trochu trápí kuchyně, kde chce nějak upravit poličky, protože se jí zdají ulepené, a jsou tam dvě trouby, ale chybí mikrovlnka. Lednička, myčka, dřez jsou OK. Praní je v komplexu. Celkově má ten blok asi 19 bytů. Máme k dispozi parkování, na které by se mohly vejít i dvě auta za sebe. Náš byt je v patře a máme pro sebe i kus balkónu. Zkusím někde vytvořit 3D model, ať si můžete udělat představu, ale hlavně doufám, že nám ten model pomůže plánovat zařizování.
Pro přehled, tady je naše adresa na Googlemaps. Bydlíme v bloku vpravo nahoře, tj. na severovýchod, od křižovatky (uprostřed je bazén). Kousek za El Monte směrem na jihovýchod je vidět škola, kam bude chodit Lukáš. Já to budu mít necelých 5 mil do práce (teď to mám něco přes 10, na kole přes 11).
Je spousta věcí, které jsme záměrně nechali v Česku, a teď je budeme muset tady koupit. O některých si teď myslíme, že jsme je přece jen mohli zabalit. A to vůbec netušíme, jak to uděláme, až se budeme vracet. Například nevíme, jakou si koupit matraci a postel na spaní. Budeme se jí za dva roky zbavovat, nebo jí povezeme domů? Totéž platí i pro veškerý další nábytek. S elektrospotřebiči je to jednodušší, ty jsou na 110V a doma by nám byly k ničemu. Výjimky jsou obvykle dražší, takže budeme zařizovat vše jen jako dočasné. Teď budeme pořizovat, jak už jsme zmínili, mikrovlnku, zřejmě i TV, nějaké audio, ale mezi prvními světla, protože ta v bytě chybí všude kromě kuchyně (bohužel ani na stropě není kabel, tak to budeme muset vyřešit velkými stojacími světly a možná nějakou lampičkou).
neděle 14. října 2007
Další týden
Pomalu končí druhý říjnový (a tedy i můj pracovní) týden. Podařilo se mi během něj dvakrát jet do práce na kole. Podruhé jsem to vzal zpět přes obchod se sportovním zbožím, kde jsem v rychlosti popadl přední světlo. To je nutnost, protože tma je teď už chvíli před sedmou. Naštěstí kolo mezitím nikdo neukradl. Stejně mi chybí např. zámek (cestuje lodí). Chybějící pumpičku jsem vyřešil v sobotu. Během vybírání si v Off Ramp Lukáš stihl vyměnit několik vět s prodavačem.
V pátek pršelo a tak jsem konečně vyrazil vláčkem a od vlaku autobusem, který zdarma vozí zaměstnance Googlu a Alzy. Vlak je pomalý a rychle bude nudný, tomu jak hlásili jména stanic jsem spíš nerozuměl (v CALTRAINu byli lepší). Autobus jsem našel a nic zvláštního se o něm říct nedá (já tvrdím, že vypadá jako autobus pohřební služby, protože je celý černý - Gabka; tenhle byl zrovna bílý, ale je pravda, že některé jezdí černé - Radim). Ve výsledku to funguje. Jen musí mít člověk drobáky na lístek (automat říká: žádné bankovky) a cesta dlouho trvá (víc než hodinu).
V práci se náš tým přestěhoval do jiné budovy. Stěhování je prý oblíbená kratochvíle, a proto se koná často. OK, firma rychle roste, a proto se týmy často přesunují, aby se vešly. Díky tomu jsme se s Gabkou nemohli najít, když pro mě v pátek odpoledne přijela. Hned v sobotu jsme zareagovali a koupili místní předplacené karty do mobilního telefonu, ať jsme příště na drátě. Celkově jsme v sobotu nic moc nepodnikali. Dopoledne bylo pěkně, Gabka vařila a my s Lukáškem jsme šli ven běhat. A odpoledne, když jsme zařídili karty v AT&T a pumpičku na kolo, jsme si byli prohlédnout v Santa Claře městský park a Lukášek si pohrál na dětském hřišti.
Gabka: Neděle je o něco zajímavější. Tentokrát autem jsme vyrazili na sever a přes San Francisco jsme projeli na druhou stranu Golden Gate, a protože ne všichni jsme ho zatím viděli zblízka, zastavili jsme a vrátili se pěšky na procházku. Bohužel skoro celý most tonul v husté mlze a od oceánu dost foukalo, a tak nedošel Radim s Lukáškem ani do třetiny. Já jsem se probojovala (s cílem získání lepší fotky) přesně do poloviny, ale ten den mi počasí prostě nepřálo.
Další cíl byl maják Point Bonita a nedaleké opevnění. To se Lukášovi líbilo. (Asi nejzajímavější byla mapa s hloupkou vody pod Golden Gate a zobrazením všech ztroskotaných lodí). Cestou zpět jsme udělali malé občerstvení (opravdu bylo jen malé, měli jsme pak brzo znova hlad) a projeli jsme kolem Golden Gate Park k moři. Tam jsme se chvíli poflakovali po pláži, okoukli Dutch Windmill (větrný mlýn) a pak vyrazili domů. Cestou zpátky Lukyno jako obvykle usnul a doma jsme odečetli 120 mil (cca 190 km) natočených při celkem malém výletě.
Pár novinek posledního týdne: teď už máme platební karty. Gabka svou aktivovala, já ne, protože tam mám zkomolené jméno (KUBACHI) a budu je muset popohnat, ať to vystaví pořádně. V bance se tvářili, že když na tom trvám, tak to udělají, ale jinak by to normálně fungovalo. Převedli jsme nějaké peníze z Čech (trochu se nám ulevilo, když fakt dorazily a my je na své stránce Bank of Amerika opravdu viděli připsané), ať máme jak zaplatit za byt. Peníze v USA se vypláceji obvykle dvakrát do měsíce nebo každých 14 dní, ale i tak teď potřebujeme nějaké peníze z Čech. Budeme investovat do zařízení (postele, sedačka, stůl a židle, mikrovlnka a televize atd), kupovat auto, platit nájem, elektřinu, plyn a další výdaje.
Příští týden bych měl získat social security number. To nám umožní domluvit zdravotní pojištění a následně budeme muset získat u doktora TB test pro Lukáše, bez kterého ho nepustí do školy. Tady se proti TB totiž neočkuje, protože se domnívají, že většina vakcín nemá dostatečnou účinnost. A tak se naopak testuje a pro jistotu se zřejmě nevěří ani vakcínám očkovaným například v ČR. Taky domluvíme termín zkoušek na DMV (místní dopravní inspektorát). Místní řidičák tu funguje jako občanka. Kdo jej nemá, musí pořád ukazovat pas a to je otrava. Zkouška se dělá podobně jako v ČR v autoškole - test otázek s výběrem odpovědi a,b,c,d a jízda (ve vlastním autě). (Gabka - mám z toho dost strach, i když si teď v tom zákonu snažím slabikovat, pochybuju, že pochopím zadání a při jízdě v autě se mnou nesmí být nikdo jiný než zkušební komisař, jak mu teda budu rozumět, co po mně chce udělat, to fakt netuším :-) ).
V pátek pršelo a tak jsem konečně vyrazil vláčkem a od vlaku autobusem, který zdarma vozí zaměstnance Googlu a Alzy. Vlak je pomalý a rychle bude nudný, tomu jak hlásili jména stanic jsem spíš nerozuměl (v CALTRAINu byli lepší). Autobus jsem našel a nic zvláštního se o něm říct nedá (já tvrdím, že vypadá jako autobus pohřební služby, protože je celý černý - Gabka; tenhle byl zrovna bílý, ale je pravda, že některé jezdí černé - Radim). Ve výsledku to funguje. Jen musí mít člověk drobáky na lístek (automat říká: žádné bankovky) a cesta dlouho trvá (víc než hodinu).
V práci se náš tým přestěhoval do jiné budovy. Stěhování je prý oblíbená kratochvíle, a proto se koná často. OK, firma rychle roste, a proto se týmy často přesunují, aby se vešly. Díky tomu jsme se s Gabkou nemohli najít, když pro mě v pátek odpoledne přijela. Hned v sobotu jsme zareagovali a koupili místní předplacené karty do mobilního telefonu, ať jsme příště na drátě. Celkově jsme v sobotu nic moc nepodnikali. Dopoledne bylo pěkně, Gabka vařila a my s Lukáškem jsme šli ven běhat. A odpoledne, když jsme zařídili karty v AT&T a pumpičku na kolo, jsme si byli prohlédnout v Santa Claře městský park a Lukášek si pohrál na dětském hřišti.
Gabka: Neděle je o něco zajímavější. Tentokrát autem jsme vyrazili na sever a přes San Francisco jsme projeli na druhou stranu Golden Gate, a protože ne všichni jsme ho zatím viděli zblízka, zastavili jsme a vrátili se pěšky na procházku. Bohužel skoro celý most tonul v husté mlze a od oceánu dost foukalo, a tak nedošel Radim s Lukáškem ani do třetiny. Já jsem se probojovala (s cílem získání lepší fotky) přesně do poloviny, ale ten den mi počasí prostě nepřálo.
Další cíl byl maják Point Bonita a nedaleké opevnění. To se Lukášovi líbilo. (Asi nejzajímavější byla mapa s hloupkou vody pod Golden Gate a zobrazením všech ztroskotaných lodí). Cestou zpět jsme udělali malé občerstvení (opravdu bylo jen malé, měli jsme pak brzo znova hlad) a projeli jsme kolem Golden Gate Park k moři. Tam jsme se chvíli poflakovali po pláži, okoukli Dutch Windmill (větrný mlýn) a pak vyrazili domů. Cestou zpátky Lukyno jako obvykle usnul a doma jsme odečetli 120 mil (cca 190 km) natočených při celkem malém výletě.Pár novinek posledního týdne: teď už máme platební karty. Gabka svou aktivovala, já ne, protože tam mám zkomolené jméno (KUBACHI) a budu je muset popohnat, ať to vystaví pořádně. V bance se tvářili, že když na tom trvám, tak to udělají, ale jinak by to normálně fungovalo. Převedli jsme nějaké peníze z Čech (trochu se nám ulevilo, když fakt dorazily a my je na své stránce Bank of Amerika opravdu viděli připsané), ať máme jak zaplatit za byt. Peníze v USA se vypláceji obvykle dvakrát do měsíce nebo každých 14 dní, ale i tak teď potřebujeme nějaké peníze z Čech. Budeme investovat do zařízení (postele, sedačka, stůl a židle, mikrovlnka a televize atd), kupovat auto, platit nájem, elektřinu, plyn a další výdaje.
Příští týden bych měl získat social security number. To nám umožní domluvit zdravotní pojištění a následně budeme muset získat u doktora TB test pro Lukáše, bez kterého ho nepustí do školy. Tady se proti TB totiž neočkuje, protože se domnívají, že většina vakcín nemá dostatečnou účinnost. A tak se naopak testuje a pro jistotu se zřejmě nevěří ani vakcínám očkovaným například v ČR. Taky domluvíme termín zkoušek na DMV (místní dopravní inspektorát). Místní řidičák tu funguje jako občanka. Kdo jej nemá, musí pořád ukazovat pas a to je otrava. Zkouška se dělá podobně jako v ČR v autoškole - test otázek s výběrem odpovědi a,b,c,d a jízda (ve vlastním autě). (Gabka - mám z toho dost strach, i když si teď v tom zákonu snažím slabikovat, pochybuju, že pochopím zadání a při jízdě v autě se mnou nesmí být nikdo jiný než zkušební komisař, jak mu teda budu rozumět, co po mně chce udělat, to fakt netuším :-) ).
středa 10. října 2007
Druhý výlet do San Francisca
Zatímco Radim trénoval své sportovní cyklistické dovednosti, my s Lukáškem jsme si udělali druhý výlet do San Franciska. Ze soboty nám zůstaly jízdy na předplacence na Caltrain a už jsem získala dojem, že i bez té angličtiny se nemůžeme ztratit. Výlet skončil málem dřív než začal, protože se zdálo, že v Sunnyvale u zastávky Caltrain prostě nemůžeme zaparkovat a pak nám chyběly drobné na parkovné. Nakonec jsme všechno zvládli a celou cestu do San Francisca jsme se učili pády podstatných jmen.
U konečné coltrainu v SF začíná trolejbus, ktetý podle mapy jel hodně blízko ke Goden Gate, což byl náš dnešní největší cíl. Podařilo se nám nastoupit až do druhého, protože řidič prvního nám tvrdil, že ke Goden Gate nejede (samozřejmě jel stejně, ale asi ty zbývající 3 km pro něj nebylo ke GG). Lukášek si chvíli pohrál pod Golden Gate na pláži v písku (pod GG je pořád ty 3 km daleko, jak je vidět i na fotkách, blíž se nám moc nechtělo, bylo to na opačnou stranu). V tom se vybily baterky ve foťáku a náhradní nemáme, protože tady jsme zatím nerozchodili dobíječku.
V nejbližším Safeway jsme koupili baterky a pokračovali směrem k Lombard Street, našemu dnešnímu druhému cíli. Lombard street je určitě nejklikatější ulička na světě a velký turistický cíl v San Franciscu. Moc se nám líbila, i když je ještě mnohem pěknější na fotkách z léta, kde kvetou všechny ty kytky.
Na zpáteční cestě jsme ještě stačili zkontrolovat, jak se otáčí cable car na konečné (to naběhne parta hispánců, dotlačí tu tramvajku na dřevěný kruh a na něm to ručně otočí a vytlačí zpátky na koleje) a pak už jsme se dost utrmácení snažili přiblížit k trolejbusu. Po cestě jsme se ještě seznámili s českou studentkou, která nám poradila, kde najdeme českou hospodu a kavárnu, ale to už jsme si nechali na příště. Za velkého protestu Lukyna jsem ještě nakoupila ovoce a kousek masa na tržišti v čínské čtvrti (chinatownu) a se spoustou číňanů se svezli k našemu vláčku (caltrainu). Podařilo se nám chytit rychlík, který skoro nikde nestál a tak jsme zpátky u naší vypůjčené Cecilky v Sannyvale na parkovišti byli rycheji a doma dřív než Radim, který chtěl být zpátky ještě za světla.
U konečné coltrainu v SF začíná trolejbus, ktetý podle mapy jel hodně blízko ke Goden Gate, což byl náš dnešní největší cíl. Podařilo se nám nastoupit až do druhého, protože řidič prvního nám tvrdil, že ke Goden Gate nejede (samozřejmě jel stejně, ale asi ty zbývající 3 km pro něj nebylo ke GG). Lukášek si chvíli pohrál pod Golden Gate na pláži v písku (pod GG je pořád ty 3 km daleko, jak je vidět i na fotkách, blíž se nám moc nechtělo, bylo to na opačnou stranu). V tom se vybily baterky ve foťáku a náhradní nemáme, protože tady jsme zatím nerozchodili dobíječku.
V nejbližším Safeway jsme koupili baterky a pokračovali směrem k Lombard Street, našemu dnešnímu druhému cíli. Lombard street je určitě nejklikatější ulička na světě a velký turistický cíl v San Franciscu. Moc se nám líbila, i když je ještě mnohem pěknější na fotkách z léta, kde kvetou všechny ty kytky.Na zpáteční cestě jsme ještě stačili zkontrolovat, jak se otáčí cable car na konečné (to naběhne parta hispánců, dotlačí tu tramvajku na dřevěný kruh a na něm to ručně otočí a vytlačí zpátky na koleje) a pak už jsme se dost utrmácení snažili přiblížit k trolejbusu. Po cestě jsme se ještě seznámili s českou studentkou, která nám poradila, kde najdeme českou hospodu a kavárnu, ale to už jsme si nechali na příště. Za velkého protestu Lukyna jsem ještě nakoupila ovoce a kousek masa na tržišti v čínské čtvrti (chinatownu) a se spoustou číňanů se svezli k našemu vláčku (caltrainu). Podařilo se nám chytit rychlík, který skoro nikde nestál a tak jsme zpátky u naší vypůjčené Cecilky v Sannyvale na parkovišti byli rycheji a doma dřív než Radim, který chtěl být zpátky ještě za světla.
úterý 9. října 2007
Na kole do práce
Jedna prima novinka: dneska už jsem konečně vytáhl kolo a nejel do práce autem. To znamená, že auto měli k dispozici Gabka s Lukášem a já jsem se pěkně projel.
Původně jsem zamýšlel jet jen kousek k místnímu vláčku, s tím se svézt blíže k práci, a zbytek dojet. Ráno jsem plán změnil a jel prostě celou cestu. Dohromady to bylo něco přes 18km. Částečně proto, že jsem jel trochu větší oblouk než jsem plánoval. Je to ale skoro celé po asfaltu buď po cestě nebo po stezkách, takže to na silničním kole jde celkem dobře. Pravda, trochu jsem zlenivěl a jel jsem to třičtvrtě hodiny. Holt bude potřeba zase potrénovat. Pro zájemce je tu link na gmap-pedometer s cestou.
No a odpoledne jsem jel zpátky. Nakonec to byla skoro stejná vzdálenost a trvalo to o něco déle. Možná je tam více semaforů a častěji jsem koukal do mapy, jestli jedu dobře. Ráno to byl dlouhý kus po Central Expressway a ten byl jednoduchý. Navíc bylo dneska narozdíl od jiných dní zataženo, skoro to vypadalo, že začne pršet. Dobrých 36km po měsíční pauze.
Původně jsem zamýšlel jet jen kousek k místnímu vláčku, s tím se svézt blíže k práci, a zbytek dojet. Ráno jsem plán změnil a jel prostě celou cestu. Dohromady to bylo něco přes 18km. Částečně proto, že jsem jel trochu větší oblouk než jsem plánoval. Je to ale skoro celé po asfaltu buď po cestě nebo po stezkách, takže to na silničním kole jde celkem dobře. Pravda, trochu jsem zlenivěl a jel jsem to třičtvrtě hodiny. Holt bude potřeba zase potrénovat. Pro zájemce je tu link na gmap-pedometer s cestou.
No a odpoledne jsem jel zpátky. Nakonec to byla skoro stejná vzdálenost a trvalo to o něco déle. Možná je tam více semaforů a častěji jsem koukal do mapy, jestli jedu dobře. Ráno to byl dlouhý kus po Central Expressway a ten byl jednoduchý. Navíc bylo dneska narozdíl od jiných dní zataženo, skoro to vypadalo, že začne pršet. Dobrých 36km po měsíční pauze.
neděle 7. října 2007
Různé drobnosti
Budu se teď snažit doplnit některé události, co se nám nevešly do předchozích příspěvků.
Tuším, že chybí první neděle s výletem do Salinas na leteckou show, jejímž vrcholem byli Blue Angels. Jeli jsme s Carol, Sidem a jejich dětmi. Cesta do Salinas ze San Jose je asi na hodinu, stihli jsme i oběd ve městě a pak už hurá na letiště. Lukáš si nakonec odvezl malé letadlo Blue Angel a celkově to bylo zřejmě poprvé, co jsme program přizpůsobili hlavně jemu. Předchozí dny pro něj moc zábavné nebyly. Asi největší zážitek má z prohlídky bombardéru B-25. Mohli jsme si vlézt do zadní části včetně obsluhu kanónu, pak jsme viděli bombovnici a k tomu jsme si vlezli i dopředu, kde sedí piloti a taky místo předního střelce. Samotné vystoupení Blue Angels je pak pěkné, jen je to hrozný rachot a Lukáš si pořád zacpával uši.
V týdnu jsme řešili problém, jak to udělat s autem. V pondělí mě Gabka ráno vezla a stihli jsme i zajet natankovat, protože se dopoledne chystala opět za Carol a po výletu do Salinas už benzínu citelně ubylo. K tankování je pak potřeba najít pumpu, a tu může člověk snadno přehlížet docela dlouho, pokud ji nepotřebuje, až pak zjistí, že by nějakou měl navštívit, jen neví, kde se může nějaká vhodná nacházet. Tankování se obvykle platí kartou. Automat se často ptá na ZIP code (takové PSČ) anebo nebere českou kartu z jiného důvodu. Pak se to dá pořád vyřešit kartou vevnitř u obsluhy. A nebo se nakonec platí hotově. No a my nechtěli, ať tohle řeší Gabka sama.
Nakonec mě Gabka vozila až do středy a večer pro mě vždy s Lukášem přijeli. Ve čtvrtek ráno se rozhodla, že auto nepotřebují, a už jsem jezdil sám. Akorát pak nebyli mobilní. Teď se budu snažit popojet na kole k vláčku, jet půl hodiny místním courákem, a pak zas dojet na kole do práce. Poprvé k tomu budu muset vzít na záda plno věcí (boty a něco na oblečení plus notebook). Možná budu uvažovat o jiném notebooku, hodil by se nejaký lehčí a menší. Širokoúhlý displej na Thinkpadu je sice krásný, ale na kolo do batohu malinko nepraktický.
Taky je potřeba popsat náš první výlet do San Francisca. Začlo to tím, že už jsme pozdě vstávali, a k tomu jsme se rozhodli použít CALTRAIN. To je takový vláček, který jezdí mezi San Jose (no spíše už z Gilroy) přes celý poloostrov (peninsula) až do San Francisca. Tzn. že jsme autem dojeli do Sunnyvale, čímž jsme se dostali do zóny bližší našemu cíli (a malinko levnější), zaparkovali jsme (za 2$ na den) a koupili 10-ride ticket. Bohužel jsme platili hotově, protože automat se zrovna nemohl dohodnout s naší kartou. Taky jsme v prvním kole nějak přehlídli, že tu jizdenku na 10 jízd je třeba označit před cestou ve značkovači (který vypadá asi jako značkovač v tramvaji), a tak jsme první cestu do San Fr. jeli vlastně zadarmo. Cesta vlakem trvala přes 80 minut a dojeli jsme už poněkud vyhládlí asi půl míle od Moscone center, kde se konají mj. JanaONE konference.
Vyrazili jsme pěšky tím směrem prohlídnout si Yerba Buena Garden, pokračovali k Market street, dál k Powell station, kde se nám nepoštěstilo vidět otáčení místních tramvají, na Union square jsme chvíli koukali na čínskou show (podání amerických hitovek čínskými přestárlými umělci bylo dost komické) a oběd jsme si dali v Chinatown. Vlastní hloupostí jsme objednali asi dvakrát tolik jídla, než jsme dokázali sníst. Během oběda jsme pak slyšeli burácet nad hlavou Blue Angels, ale ani nás moc nemrzelo, že jsme o jejich vystoupení přišli. Po obědě a potom, co jsme se dorazili na konec čínské čtvrti, jsme zamířili k vodě, odkud už se valily davy po skončení letecké show. Lodi USS Navy jsme viděli jen z dálky (ty připluly jen na parádu), vyřazenou ponorku o chvíli později trochu více zblízka (ta je tam pořád). Měli jsme pořád dost sil, a tak jsme si to prodloužili na Fisherman's Wharf kouknout na lvouny či jak se ta zvířata jmenují a dál k té ponorce. Pak už byla otočka na cestu zpět. Autobus byl prima zážitek. Jeli jsme zdarma, protože kasa nefungovala. Jeli jsme dlouho, protože všude bylo plno aut. Jeli jsme plným busem, zastavovali jsme raději mimo zastávky, jen ať lidi vystoupí, protože jinak se tam cpali další cestující (řidič byl poměrně v pohodě, hordy lidí na zastávkách ho nechávali úplně v klidu). Přijeli jsme akorát na vlak, i když jsme doufali, že stihneme ještě nákup v obchodě. A pak cesta zpět CALTRAINem plnějším, než ten co nás vezl ráno. Dohromady to byl celkem povedený výlet snad pro všechny tři.
Proti tomu neděle je mnohem klidnější. Já jsem po dlouho době seděl na kole, abych tady objel pár bloků a zjistil odkud se dá vláčkem jezdit směrem k práci. Pak jsme s Lukášem šli k bazénu, zatímco Gabka vařila oběd. Odpoledne jsme popojeli do nedalekého Alvisa, které svůj boom prožilo a skončilo už velmi dávno. Je to místní část, kde kdysi byl celkem rušný přístav, ale s rozvojem vlaků a aut ztratil svůj smysl. Teď je to takový místní zapadákov. My to měli jako procházku kolem místních mokřin a slaných rybníků. Kupodivu je tam spousta ptáků a veverek (těch je tady spousta všude). No a večer jsme si jeli vyzvednout auto od Carol a Sida, kteří nám půjčili jejich Hondu Civic zvanou Cecilka.
Tuším, že chybí první neděle s výletem do Salinas na leteckou show, jejímž vrcholem byli Blue Angels. Jeli jsme s Carol, Sidem a jejich dětmi. Cesta do Salinas ze San Jose je asi na hodinu, stihli jsme i oběd ve městě a pak už hurá na letiště. Lukáš si nakonec odvezl malé letadlo Blue Angel a celkově to bylo zřejmě poprvé, co jsme program přizpůsobili hlavně jemu. Předchozí dny pro něj moc zábavné nebyly. Asi největší zážitek má z prohlídky bombardéru B-25. Mohli jsme si vlézt do zadní části včetně obsluhu kanónu, pak jsme viděli bombovnici a k tomu jsme si vlezli i dopředu, kde sedí piloti a taky místo předního střelce. Samotné vystoupení Blue Angels je pak pěkné, jen je to hrozný rachot a Lukáš si pořád zacpával uši.V týdnu jsme řešili problém, jak to udělat s autem. V pondělí mě Gabka ráno vezla a stihli jsme i zajet natankovat, protože se dopoledne chystala opět za Carol a po výletu do Salinas už benzínu citelně ubylo. K tankování je pak potřeba najít pumpu, a tu může člověk snadno přehlížet docela dlouho, pokud ji nepotřebuje, až pak zjistí, že by nějakou měl navštívit, jen neví, kde se může nějaká vhodná nacházet. Tankování se obvykle platí kartou. Automat se často ptá na ZIP code (takové PSČ) anebo nebere českou kartu z jiného důvodu. Pak se to dá pořád vyřešit kartou vevnitř u obsluhy. A nebo se nakonec platí hotově. No a my nechtěli, ať tohle řeší Gabka sama.
Nakonec mě Gabka vozila až do středy a večer pro mě vždy s Lukášem přijeli. Ve čtvrtek ráno se rozhodla, že auto nepotřebují, a už jsem jezdil sám. Akorát pak nebyli mobilní. Teď se budu snažit popojet na kole k vláčku, jet půl hodiny místním courákem, a pak zas dojet na kole do práce. Poprvé k tomu budu muset vzít na záda plno věcí (boty a něco na oblečení plus notebook). Možná budu uvažovat o jiném notebooku, hodil by se nejaký lehčí a menší. Širokoúhlý displej na Thinkpadu je sice krásný, ale na kolo do batohu malinko nepraktický.
Taky je potřeba popsat náš první výlet do San Francisca. Začlo to tím, že už jsme pozdě vstávali, a k tomu jsme se rozhodli použít CALTRAIN. To je takový vláček, který jezdí mezi San Jose (no spíše už z Gilroy) přes celý poloostrov (peninsula) až do San Francisca. Tzn. že jsme autem dojeli do Sunnyvale, čímž jsme se dostali do zóny bližší našemu cíli (a malinko levnější), zaparkovali jsme (za 2$ na den) a koupili 10-ride ticket. Bohužel jsme platili hotově, protože automat se zrovna nemohl dohodnout s naší kartou. Taky jsme v prvním kole nějak přehlídli, že tu jizdenku na 10 jízd je třeba označit před cestou ve značkovači (který vypadá asi jako značkovač v tramvaji), a tak jsme první cestu do San Fr. jeli vlastně zadarmo. Cesta vlakem trvala přes 80 minut a dojeli jsme už poněkud vyhládlí asi půl míle od Moscone center, kde se konají mj. JanaONE konference.
Vyrazili jsme pěšky tím směrem prohlídnout si Yerba Buena Garden, pokračovali k Market street, dál k Powell station, kde se nám nepoštěstilo vidět otáčení místních tramvají, na Union square jsme chvíli koukali na čínskou show (podání amerických hitovek čínskými přestárlými umělci bylo dost komické) a oběd jsme si dali v Chinatown. Vlastní hloupostí jsme objednali asi dvakrát tolik jídla, než jsme dokázali sníst. Během oběda jsme pak slyšeli burácet nad hlavou Blue Angels, ale ani nás moc nemrzelo, že jsme o jejich vystoupení přišli. Po obědě a potom, co jsme se dorazili na konec čínské čtvrti, jsme zamířili k vodě, odkud už se valily davy po skončení letecké show. Lodi USS Navy jsme viděli jen z dálky (ty připluly jen na parádu), vyřazenou ponorku o chvíli později trochu více zblízka (ta je tam pořád). Měli jsme pořád dost sil, a tak jsme si to prodloužili na Fisherman's Wharf kouknout na lvouny či jak se ta zvířata jmenují a dál k té ponorce. Pak už byla otočka na cestu zpět. Autobus byl prima zážitek. Jeli jsme zdarma, protože kasa nefungovala. Jeli jsme dlouho, protože všude bylo plno aut. Jeli jsme plným busem, zastavovali jsme raději mimo zastávky, jen ať lidi vystoupí, protože jinak se tam cpali další cestující (řidič byl poměrně v pohodě, hordy lidí na zastávkách ho nechávali úplně v klidu). Přijeli jsme akorát na vlak, i když jsme doufali, že stihneme ještě nákup v obchodě. A pak cesta zpět CALTRAINem plnějším, než ten co nás vezl ráno. Dohromady to byl celkem povedený výlet snad pro všechny tři.Proti tomu neděle je mnohem klidnější. Já jsem po dlouho době seděl na kole, abych tady objel pár bloků a zjistil odkud se dá vláčkem jezdit směrem k práci. Pak jsme s Lukášem šli k bazénu, zatímco Gabka vařila oběd. Odpoledne jsme popojeli do nedalekého Alvisa, které svůj boom prožilo a skončilo už velmi dávno. Je to místní část, kde kdysi byl celkem rušný přístav, ale s rozvojem vlaků a aut ztratil svůj smysl. Teď je to takový místní zapadákov. My to měli jako procházku kolem místních mokřin a slaných rybníků. Kupodivu je tam spousta ptáků a veverek (těch je tady spousta všude). No a večer jsme si jeli vyzvednout auto od Carol a Sida, kteří nám půjčili jejich Hondu Civic zvanou Cecilka.
čtvrtek 4. října 2007
Zařizování
Tentokrát trochu přeskočím různé věci a zkusím popsat co potřebujeme zařídit, co už jsme stihli a jak plánujeme zbytek.
Začal jsem chodit do práce a to momentálně funguje tak, že Gabka mě ráno doveze do práce a potom se vrací. Lukáš mezitím obvykle vstane a snídá a pak mají dopoledne čas se věnovat škole a dělat něco doma. Odpoledne se obvykle najde něco, co je potřeba zařídit. Nákupy zvládá Gabka sama nebo s Carol a ostatní věci řešíme společně.
Především jsme se nejprve věnovali bydlení. Našli jsme 2bd/2bt, tzn. byt se dvěmi ložnicemi a dvěmi koupelnami v Los Altos. Je drahší než jsme původně předpokládali, ale utáhnout to asi půjde. Líbilo se nám, že je ve slušném místě,a že jsou tam dobře hodnocené školy. Celé je to relativně malý komplex asi 12 bytů a Lukáš by tam měl mít několik vrstevníků. Dokonce se nám povedlo i zkrátit termín a prozatím uzavřeme smlouvu na 6 měsíců místo původně navrhnutých 12. Stačilo se jen zeptat. Asi jsme na paní agentku působili celkem dobře. Prahu znala, protože žila několik let v Berlíně. Máme tedy složený deposit a 18. si můžeme vyzvednout klíče a od 20. by měl byt být volný. Současné bydlení máme do 26. a budeme tak schopní postupně převozit různé věci, které už si tady začínáme křečkovat. Stejně asi bude díra než dorazí věci poslané kontejnerem.
Jak jsme z té realitní kanceláře vypadli a rozhodli se jet založit účet, tak jsme zazmatkovali, Gabka jela doleva ale z pruhu co byl rovně a už skoro na červenou a hned za námi blikalo světlo. Tak jsme slušně zaparkovali, auto s majáčkem (nebylo to typické policejní auto, možná nějací místní policisté) za námi, policista zatelefonoval co dělá a šel nás zkontrolovat. Byla v nás malá dušička a přitom se to nakonec vyřešilo domluvou a ani jsme nemuseli ukazovat řidičák. Prostě pohoda. Pan policista měl babičku, která přišla z Čech. Co k tomu dodat? Pak nám to dalo ještě nějakou práci se správně trefit na Middlefield Rd. a nakonec jsme dorazili do Bank of America.
BoA je jednou z bank, která je ochotná otevřít člověku účet, i když nemá social security number - čísílko, bez kterého se tady jinak velmi špatně žije. My SSN vyřídíme zhruba za týden nebo dva. Po nějakém čekání se nám věnoval jeden černoch, v klidu jsme vyřídili a hotovi jsme byli dvacet minut po zavíračče. Za pět až sedm pracovních dní mají dorazit platební karty.
Další zařizování bude zdravotní pojištění a následně vše, co je třeba, aby Lukáš mohl začít chodit do školy. Zároveň s tím se začneme rozhlížet po autě a taky nějakém nábytku a zařízení do bytu.
Začal jsem chodit do práce a to momentálně funguje tak, že Gabka mě ráno doveze do práce a potom se vrací. Lukáš mezitím obvykle vstane a snídá a pak mají dopoledne čas se věnovat škole a dělat něco doma. Odpoledne se obvykle najde něco, co je potřeba zařídit. Nákupy zvládá Gabka sama nebo s Carol a ostatní věci řešíme společně.
Především jsme se nejprve věnovali bydlení. Našli jsme 2bd/2bt, tzn. byt se dvěmi ložnicemi a dvěmi koupelnami v Los Altos. Je drahší než jsme původně předpokládali, ale utáhnout to asi půjde. Líbilo se nám, že je ve slušném místě,a že jsou tam dobře hodnocené školy. Celé je to relativně malý komplex asi 12 bytů a Lukáš by tam měl mít několik vrstevníků. Dokonce se nám povedlo i zkrátit termín a prozatím uzavřeme smlouvu na 6 měsíců místo původně navrhnutých 12. Stačilo se jen zeptat. Asi jsme na paní agentku působili celkem dobře. Prahu znala, protože žila několik let v Berlíně. Máme tedy složený deposit a 18. si můžeme vyzvednout klíče a od 20. by měl byt být volný. Současné bydlení máme do 26. a budeme tak schopní postupně převozit různé věci, které už si tady začínáme křečkovat. Stejně asi bude díra než dorazí věci poslané kontejnerem.
Jak jsme z té realitní kanceláře vypadli a rozhodli se jet založit účet, tak jsme zazmatkovali, Gabka jela doleva ale z pruhu co byl rovně a už skoro na červenou a hned za námi blikalo světlo. Tak jsme slušně zaparkovali, auto s majáčkem (nebylo to typické policejní auto, možná nějací místní policisté) za námi, policista zatelefonoval co dělá a šel nás zkontrolovat. Byla v nás malá dušička a přitom se to nakonec vyřešilo domluvou a ani jsme nemuseli ukazovat řidičák. Prostě pohoda. Pan policista měl babičku, která přišla z Čech. Co k tomu dodat? Pak nám to dalo ještě nějakou práci se správně trefit na Middlefield Rd. a nakonec jsme dorazili do Bank of America.
BoA je jednou z bank, která je ochotná otevřít člověku účet, i když nemá social security number - čísílko, bez kterého se tady jinak velmi špatně žije. My SSN vyřídíme zhruba za týden nebo dva. Po nějakém čekání se nám věnoval jeden černoch, v klidu jsme vyřídili a hotovi jsme byli dvacet minut po zavíračče. Za pět až sedm pracovních dní mají dorazit platební karty.
Další zařizování bude zdravotní pojištění a následně vše, co je třeba, aby Lukáš mohl začít chodit do školy. Zároveň s tím se začneme rozhlížet po autě a taky nějakém nábytku a zařízení do bytu.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)