Junior Olympics

Na tento víkend jsme nic velkého neplánovali, protože místní "school district" pořádal olympiádu (Junior Olympics). Nakonec Lukáš je momentálně jediný, kdo je u nás doma schopný něco podnikat. Gabka má nějakou nepříjemnou rýmu a já chromé koleno, které se jen pomalu vzpamatovává z úterního šoku.

Ve škole už pár týdnů poctivě trénovali a Lukáš se nakonec rozhodl závodit ve skoku do dálky (z místa), běhu na 75 yardů a házení softballem. V Česku se obvykle háže něčím, co se vyskytuje jen u tělocvikáře v kabinetu, protože kriket je fakt divná hra, kterou nikdo nehraje. Tady je softball normální a tak hážou něčím, co všichni znají. Další disciplíny jsou například běh na 1 míli. To se L. zdálo moc a vybral si raději kratší vzdálenost a pro jistotu bez překážek. Taky se tu háže na koš, skáče přes švihadlo, dělají shyby.

Jako obvykle, celá akce se pořádá s co největší pompou. Soutěží 4., 5. a 6. ročník 6 škol z Los Altos a Mountain View proti sobě. K slavnostnímu zahájení hraje orchestr složený z dětí. Trubky, bubny, flétny, pozouny, saxofony. Každá škola si nechala vyrobit trička - Covington Coyotes jsou oranžoví, další barvy jsou tyrksová, dvě zelené, modrá, červená. Nástup je s americkou a olympijsou vlajkou, pak přijdou postupně školy vedené principálem (jak tady říkaji řediteli) a pochopitelně nesmí chybět maskot školy - coyote, eagle, bobcat, lion, stinger and bear. Potom ještě kolečko s pochodní, kde se vystřídá ve štafetě každá škola (tohle bez protestů narozdíl od atrakce v San Francisku). Spousta dobrovolíků se na tom podílela a podílí už dlouho dopředu. Do toho všeho pražilo sluníčko a tak jsme rádi za krém s fakorem 50.

Lukáš sice nic nevyhrál, ale několikrát zajásal, když vyhrála jeho škola. Nejlíp mu asi šlo házení a celkově to bylo prima dopoledne.

Smolné časy

Jak už jsme psali, auto bylo rozbité. Starý motor je na fotce. V zásadě se dá říct, že jsme paka, a že za blbost se platí. Teď si budeme dávat více pozor. Jednak proto, že máme ponaučení, a taky proto, že v autě je teď jiný motor, a vlastně nevíme, jak se bude chovat. Jak často bude třeba dolívat olej nebo třeba vodu (s tou už to vypadalo dobře). Jakou to teď bude mít spotřebu taky těžko hádat, ale to jaksi není největší položka v našich nákladech na provoz auta. Bohužel. A to ani při současném dramatickém růstu cen benzínu, který stál po našem příletu těsně přes 3 dolary za galon (občas i méně). Teď je standardní cena kolem 4 dolarů. Sám pamatuju taky tak 2,40 před pár léty, o pamětnících ani nemluvě.

Bohužel toto nebyla jediná pakárna, co nás potkala v poslední době na cestách. Včera se mi dostalo názorné ukázky toho, co je "right hooking". Jedu si v pruhu pro cyklisty, na křižovatce naskočí zelená a tak ani nezpomaluju, jenže hloupá ženská přede mnou hned za křižovatkou začla točit na pumpu skrz ten můj pruh. Naštěstí jsem to opřený o její dveře nějak ubrzdil, ale odnesl jsem si naražené koleno o řidítka. Momentálně jezdím na kole dál, ale není to žádná radost, doufám, že je to jen modřina a bude to potřebovat jen pár dní. Pro zvědavce - bylo to na Shoreline hned za Middlefield.

Příště už to snad bude zase veselejší.

Domácí pomocník

Máme doma novou hračku. Jmenuje se iRobot Roomba a je to vysavač. Taková malá potvůrka, kterou necháme nabít a pak ji jen pustíme ať si jezdí po bytě a vysává. Ona pak začne opravdu jezdit sem a tam, my jí necháme spoustu času, a tak projezdí nakonec celý kus bytu, kam ji vypustíme. Je to jako malé domácí zvířátko, co se toulá po bytě.

Učíme se, jak to vlastně udělat, aby to vysávalo co nejlíp. Při prvním pokusu vysavač utekl z obýváku do jídelny, kde se mu moc líbilo zamotávat se mezi židlemi a zase se odtamtud dostávat na volnější plochu. Když se osvobodil, vetšinou zamířil do kychyně. A pak obvykle zase dokola. Nakonec ale našel i cestu zpět do obýváku a chvíli bojoval i tam. Příště raději židle zvedneme na stůl a podumáme jak nastavit hranici, kam už nemá lézt. To se dělá takovou krabičkou, která vysílá signál, že dál už je zakázáno (mj. se to hodí třeba u schodiště dolů).



Další lumpárna je podstavec psacího stolu, na který umí najet a chvílí sebou škube, aby sjel dolu. Mám podezření, že přitom úspěšně ztratí orientaci a pokračuje dál zcela náhodně. Na druhou stranu robot šikovně umí jet podél zdi a obvykle stihne zpomalit, než dojede ke zdi nebo kusu nábytku, o který se zastaví a otočí.

Celkově je to šikovné. Můžeme to pustit, když jdeme na procházku, a ani to není taková otrava jako normální vysávání. Taky se k tomu prodává "dock station", kam to umí zaparkovat, když dochází baterka nebo když je hotovo. Tu si asi pořídíme. Samozřejmě jsem za tuhle koupi nejvíc loboval já, protože vysávání je moje domácí práce. Koneckonců o žádné krabičce, co umí sama žehlit, nevím. Dodatek: kdybych věděl, že nás čeká zásadní investice do auta, tak jsme dál vysávali starým vysavačem.

Prázdninový výlet

Od 14. dubna nás s Lukáškem čekaly prázdniny a chtěli jsme si je hezky užít. Po dlouhém rozhodování jsme naplánovali velký výlet do Disneylandu v Los Angeles a Sea Worldu v San Diegu. Radim v Disneylandu byl a navíc má omezenou dovolenou, a tak jsme vyrazili s Lukynem sami dva.

Výlet jsme rozvrhli na čtyři dny, první den cesta do Los Angeles, druhý den Disneyland, třetí den dalších 150 km na jih do Mořského světa v San Diegu a zpátky do Anaheimu a poslední den návrat domů. Čekala nás dlouhá cesta, Google maps hlásil Los Altos - Anaheim (část Los Angeles s Disneylandem, kde jsme měli zarezervovaný hotel) 415 mil (668km). Kromě přestávky na oběd a tankování jsme si cestu zpříjemnili malou odbočkou na Misii La Purisima, o které Lukáš píše práci ve škole v rámci hodin historie Kalifornie. Kilometry pěkně ubíhaly a při vjezdu do Los Angeles jsem jásala, že nás čeká už jenom 30 km, bohužel jsem netušila, že je pojedeme další hodinu a půl. Pověstný trafic v LA byl opravdu příšerný, a tak pokoj v hotelu byl vysvobozením, že nám nakonec ani nevadilo, jak nám nad hlavou dusají děti, chybí lednička a nejde internet.

Ráno nás vzbudily bagry na protější stavbě. Nezoufali jsme, stejně jsme chtěli být v Disneylandu co nejdřív, aby jsme všechno stihli. Disneyland je veliký zábavní park s atrakcemi na téma filmů z Disney dílny, většina je udělaná formou horské dráhy, kdy vozíčky, lodičky, vláčky nebo autíčka projíždí mezi různými kulisami z daných filmů. Moc se mi líbilo, že vše je navrženo tak, aby si to člověk užil v každém okamžiku, žádná hluchá místa, spousta zajímavých detailů a drobností. Nejvymakanější a taky nejpřitažlivější jsou kousky z posledních let - Piráti z Karibiku, Indiana Jones nebo Hledá se Nemo, kdy člověka naložili do ponorky, svezli hluboko pod vodu (aspoň jsme měli ten dojem, i když z venku byla ponorka stále vidět z části nad hladinou) a vytvořili obraz podmořského života s promítáním záběrů z filmu. Bohužel problém s naším Lukynem je, že je trochu strašpytel. Takže po první horské dráze a úžasném sešupu do vody už odmítal vstoupit na jakýkoliv další vozíček či lodičku. Indiana Jonese jsem nakonec absolvovala sama (a podle mého názoru je to ta nejlepší část celého Disneylandu). Přesto jsme celý park prochodili shora dolů a nakonec se mi (s podporou Radima na telefonu) podařilo přemluvit Lukáše alespoň na Piráty z Karibiku a určitě nelitoval. Do postele jsme se spokojeně ušmajdaní dostali v deset hodin.

V sedm ráno opět budíček - bagry. Bohužel jsem nepočítala s ranní zácpou v LA a tak jsme se po zastávce na vydatnou snídani dostali do San Diega až v jedenáct hodin. Disneyland se nám moc líbil, ale ze Sea Worldu jsem byla úplně nadšená. Viděli jsme nádherná akvária se spoustou ryb, mořských koníků, hvězdic, nakrmili jsme si a pohladili delfíny, prošli tunelem pod žraločím akváriem. Ale nejúžasnější jsou velká představení kosatek, delfínů a lachtanů. Shamu stadion je bombastická aréna s obrovským bazénem, vystoupení kosatek doprovází promítání na 4 plátna a nádherná hudba. Myslím, že jsem nebyla sama, kdo posmrkával do kapesníku. Návštěvu jsme završili jízdou na velkém devítimístném pneu kole, na které se Lukáš nejenom nechal přemluvit, ale dokonce si dal sám druhou jízdu. Tu už jsem já odmítla, protože na rozdíl od něj jsem neměla pláštěnku a už po první jízdě jsem byla durch promočená. A tak jsme odcházeli čvachtající, ale nadšení.

Bohužel cesta zpátky už neprobíhala tak hladce. Už z Los Angeles se mi podařilo ignorovat občas problikávající kontrolku oleje, 60 km před koncem to Subíka přestalo bavit a tak se zadřel motor. Odtah AAA do deset kilometrů vzdáleného Gilroje a čekání na Sida, až nás vyzvedne a zaveze domů je jenom malá část všech problémů, co se mi se Subíkem podařilo natropit :-(.

It's party time

Zatímco my jsme se toulali kdesi v Death Valley, sousedi svolali poradu a vymýšleli, jak uspořádat malou akcičku na našem dvorku. My se domníváme, že taková věc se nemusí nijak dramatizovat, a tak jsme nechali vzkaz, ať s naší účastí počítají, a v klidu odjeli.

Den D nastal v sobotu a my měli příležitost se seznámit s dalšími obyvateli našeho komplexu. Počasí nám velice přálo, protože víkend byl celkově slunečný (až tak, že jsem se v neděli koupal v našem bazénu). Sousedi vytáhli gril a každý donesl nějakou dobrotu. Vzhledem k mezinárodnímu složení naší komunity jsme pak měli zajímavý výběr jídla. Gabka do něj přispěla jakýmsi masem, které se hodilo ke grilování, především ale sklidila pochvalu za svou buchtu. Ze zkušenosti věřím, že byla dobrá, tentokrát na mě zkrátka nezbylo. Já péct neumím, ale zvládám dojít do ledničky a donést plzeň, kterou taky spousta lidí umí ocenit.

Příjemně jsme pokecali, děti skotačily po dvorku a kupodivu ani netropily moc neplechu. Spousta řečí se vedla o tom, odkud kdo je a jak se sem dostal. Pár lidí je prakticky místních, někdo z Oregonu, nicméně tím se výčet američanů rychle vyčerpává. Thomas, který je sice američan, má za ženu japonku a strávil pár let v Japonsku. Vedle nich bydlí číňani, kteří taky zkusili Japonsko a pak přes Kanadu doputovali do Kalifornie. Olga s rodinou jsou původně z Indonésie a pár let žili v Německu. Korea, Filipíny, Jordánsko jsou další státy, které přispěly, a protože pár lidí nedorazilo, jsem přesvědčen, že výčet není úplný.

My už tu sice bydlíme skoro půl roku, ale s vetšinou sousedů pokecáme jen zřídka, takže tohle bylo prima. Navíc Gabka už stihla vylepšit svou angličtinu a nemusela se cítít úplně mimo. Zdá se, že pasivně už rozumí docela dobře a na vylepšování mluvení je tohle dobrá příležitost.

Comcast a jiné služby

Od té doby, co jsme se přestěhovali do Los Altos, máme připojení k internetu a kabelovou televizi od firmy, která se jmenuje Comcast. Upřímně řečeno jsem z nich pěkně otrávený.

Začalo to instalací, kdy jsme marně čekali chlapíka, který nezvládl dorazit na domluvenou schůzku v sobotu dopoledne. A tak jsme volali a skrz plechovou hubu jsme se dovolali na podporu a domluvili jiný termín v pondělí. To už nás konečně připojili. Pak jsme zjistili, že nám nastavili příjem TV se spoustou kanálů v HD kvalitě. Za to si pochopitelně účtují spoustu peněz a vzhledem k tomu, jak často koukáme na bednu, jsme o to nestáli. A tak jsem si psal asi hodinu po internetu s jejich podporou, jak to udělat, aby to změnili.

Další story byla, když nám začalo zlobit připojení. Opět dlouhý hovor s jejich podporou, na konci kterého bylo jejich tvrzení, že u nich je vše v pořádku. Ano, oni nepřipouští potíže, nicméně řešení bylo nainstalovat na náš domácí WiFi router i na náš kabelový modem speciální firmware, který není pro běžné uživatele, ale jen pro zákazníky Comcastu, kde sítě holt asi nefungují správně podle standardů. Řešení, které podle mě 95% zákazníků nemůže zvládnout.

Další výpadek byl dnes odpoledne, když nám kvalita přenosové linky poklesla natolik, že internet se nechytal prakticky vůbec a televize ukázala jeden obrázek za každých několik sekund. A protože jsem nechtěl riskovat, že nikdo nic nebude řešit celý víkend, tak jsem statečně zavolal. 12 minut telefonování, abych se dozvěděl, že vědí, že v okolí je výpadek, že ho řeší a že nevědí, kdy to spraví. Aby mi tohle řekli, musel jsem znovu absolvoval martyrium voleb a čekání na operátora a opakovaného vysvětlování, co je můj problém. Proč panebože? Volám z čísla, které mají přiřazeno k naší smlouvě (sami ho používají k identifikaci), tak snad první co mi můžou říct je, že vědí, že naše lokalita má problém.

Opravdu mi není jasné, jaké prasárny tahle firma dělá se svou sítí. O tom, že blokují BitTorrent se taky ví, dokonce se o tom vede jakýsi soud. Vůbec mě to celkově zaráží, že v téhle oblasti ještě fungují. Po pravdě taky většina kolegů v práci používá něco jiného. Osobně mám výrazně lepší zkušenost s UPC v Praze, než s místními Comcastic službami.

Vůbec, služby většinou fungují. Ale ve chvíli, kdy je něco špatně, je potřeba se obrnit a očekávat boj s telefonem u ucha. Že jsme se marně snažili dobít kredit na telefon a po 45 minutách nám řekli, že upgradují systém a proto to nejde, mě opravdu vytočilo. Obzvlášť, když se mi AT&T mezitím několikrát snažilo nakukat, že telefonní číslo, na které chci dobíjet kredit, neexistuje. Opravdu trapné vzhledem k tomu, že právě z něj jsem jim volal. Nový počítačový systém je pak všeobecně oblíbená výmluva. Pán na hotelové recepci se ji taky chytal jako stébla. Bylo těsně po půlnoci a on měl problém udělat cokoliv. Tak složitá věc, jako ubytovaní nějakých lidí, mu působila opravdu potíže a tak se chytře vymluvil.

Dodatky k výletu

Díky Carol a Sidovi máme i video s kouskem naší cesty dolů kopcem.



Takhle to naštěstí nevypadalo celou cestu a chvílemi se dalo jet i rychleji. Zvláště v dolní části, která byla už v údolí. Tam jsme se obvykle na krátkou chvíli rozjeli a většinou vzápětí dorazili k nějaké díře napříč cestou, kterou tam vymlela voda, když tam naposledy tekla.

Když už je řeč o vodě, tak je zajímavé, že vegetace se tu vyskytuje spíše obráceně, než na co je člověk zvyklý. Dole v údolí toho roste málo. Když se člověk dostane výš, objevují se různé keře a často Joshua tree. A ve zhruba sedmi tisících stopách nad mořem už bývají i stromy, protože je tam chladněji a déle se tam udrží voda (koneckonců stejně jako při minulém výletě, i tentokrát jsme viděli v téhle výšce kolem cesty sníh).

Údolí smrti podruhé

Před měsícem a půl jsme poprvé navštívili Death Valley (Údolí smrti) a už nám stačilo učarovat. A tak, když kamarádi Hroši naplánovali druhý výlet, jsme se neváhali přidat. Tentoktát byl ale program sestaven trochu jinak, vynechali jsme obvyklá turistická místa a vydali se prubnout naše 4x4 Subaru malinko do terénu. A hlavně všechny děti jsme zanechali v San Jose Hroší babičce.

Výlet jsme naplánovali jenom jako víkendový (pokud by jsme jej kvůli nepředvídatelným okolnostem či nehodám nemuseli nuceně prodloužit), a tak jsme se v pátek o půl osmé večer sešli u Hrochů a vyrazili směr Tehachapi, a tím jsme urazili ještě v noci značnou část cesty do DV. Ráno po vydatné snídani (bylo to na dlouhou dobu poslední pořádné jídlo) nás čekalo ještě cca 200 km. Rozhodli jsme se pro cestu přes Olanchu, kde je benzínová stanice nejblíž začátku naší plánované off roadové trasy.

Asi 30 km za Olanchou jsme konečně sjeli z pevné asfaltové silnice, nechali se předjet třemi natěšenými džípy, aby jsme je nezdržovali, a vyrazili. První část ke Konvičkovému rozcestí (Teakettle junction) mě ukolébala v domění, že to bude zcela pohodový trochu drncající výlet. Hroši u konviček vypadali zklamaně, že cesta je příliš probuldozerovaná a tudíž moc snadná a nudná. Mě to naopak přišlo super a tak akorát. Po první posilňující svačině jsme pokračovali k Racetracku a já jsem se konečně taky dostala k volantu. Hned při další zastávce jsem dostala sprďocha od Hrochů, kteří jeli mimořádně za námi, že jedu příšerně pomalu a hrozně je zdržuju. Ani jsem se nesnažila s nimi přít, že sedím za volantem na takové cestě poprvé a příště už jsem zkusila trochu přidat. Opravdu to pak drncalo malinko míň.

Racetrack je velká úplně rovná pláň asi 12x4 km a na ní jsou dvě zajímavosti, na každé straně jedna. Asi v jedné čtvrtině je shluk skal zvaný Tribuna, který jsme rychle zdolali, aby jsme si mohli celou pláň prohlédnout pěkně shora. A pak jsme popojeli 5 km a udělali si procházku k bludným kamenům, což jsou velké šutry, které se samy občas pohybují, takže je za nimi vidět ve vyschlé hlíně dlouhá stopa, ale zatím nikdo přesně neobjasnil, proč a jak se vůbec do pohybu dávají.

V dalším programu bylo sjet do údolí cestou zvanou Lippencott, kde hned na začátku nás velká cedule varovala, že cesta je jen pro vozidla 4x4 se zvýšenou světlostí. Hroši i my máme Subíka, který tyto požadvky splňuje, takže hurá dolů z kopce. Po 50m jsem raději předala volant a řízení Radimovi a pak už jsem se jen pevně držela a občas zavírala oči nebo nahlas říkala: "ještě že ten Lukášek s náma nejel". Příšerně kamenitá a hrbolatá spíše stezka než cesta zdolává na přibližně 10 km asi 1000 m výškového rozdílu. Radim to komentoval, že měl občas dojem, že jede spíš po schodech než po cestě. Když jsme najeli zpět na sice nezpevněnou, ale buldozerem protaženou cestu Saline Valley road, velmi se mi ulevilo, že to obě auta přežily bez zjevných závad.

A pak už jsme bez nehod a dalších nezvyklostí dojeli k oáze u horkých pramenů a okamžitě jsme se všichni naložili do malého oblázkového bazénku s velmi příjemnou teplou vodou. Plavky se tam nevedou, tak si člověk říká, kde je ta prudérní Amerika? Ráno jsme s Radimem vstávali poměrně brzo, protože má drahá polovička měla představu krásné fotografie svítání. Fotografii sice nemáme, ale zato jsme stihli ještě jednu koupel před vstáváním Hrochů a konečným odjezdem.

Ještě jsme uvažovali o navštívení blízkého starého stříbrného dolu, tuto radu jsme obdrželi od místního znalce ráno při čvachtání, ale představa 50 km po prašné cestě a dalších 600 km dělících nás od domova, nás donutila tuto myšlenku odložit na jindy. Bez dalších větších přestávek, kromě jedné, kdy jsem se neúspěšně pokusila v korytě potoka odstranit náš spoiler, jsme dojeli na asfaltku, ometli auta od nejhoršího prachu a vyrazili na dlouhou cestu domů a za Lukáškem.