Lukáš je opičák

Naše dítě baví lezení čím dál víc. Pravidelně chodí na kroužek lezení v pátky a kromě toho vyrážíme na stěnu často i víkendu. Onehdá dokonce šel zkusit nějakou soutěž v boulderování. Vypadal spokojeně a nevadilo, že výsledky ovládli jiní (holkám to šlo líp než klukům). Za poslední rok výrazně porostl a i zesílel. Tím dokázal lízt o něco líp a protože ho to začalo bavit, tak lezl častěji a zlepšil se i technicky.

Zatím ještě dokážu najít nějaké cesty, které mi jdou líp než jemu, ale kvapem jich ubývá. Moje výkony spíše stagnují. Stejně mě to ale taky baví. Možná hlavně proto, že můžeme chodit spolu. To je taková věc, na kterou jsem se těšil od té doby, co byl Lukáš malý. Že budeme něco dohromady dělat. Akorát mě před čtrnácti lety, kdy se narodil, určitě nenapadlo, že to bude právě lezení.

Devoxx v Antverpách

Předminulý týden jsem si udělal výlet do Belgie na Java konferenci Devoxx. Technické detaily tady vynechám, je jich na internetu dost. Stačí říct, že jsem měl pocit, že už jsem dlouho na podobné akci nebyl a měl bych to napravit, abych nezakrněl. No a Devoxx má pověst největší evropské konference pro Java vývojáře.

Belgie v listopadu není co se počasí týká ani o moc lepší ani o moc horší než Praha. Letěl jsem přes Vídeň do Bruselu, kde jsem našel skupinku Dánů, kteří zjevně měli stejný cíl a měli domluvený odvoz do Antwerp. Tak jsem se k nim přidal. Našel jsem svoje zamluvené bydlení, které po pravdě bylo o něco slabší než jsem očekával. Hlavně mě štval nefungující internet. Celý týden pak proběhl víceméně stejně, ráno na konferenci, tam strávit celý den a večer někde jídlo a vyspat se na další den. Dvakrát jsme zkusili jakési mexiko, které docela ušlo. Vetší sranda byla autentická místní hospoda. Domácí štamgasti, jídelní lístek v podivném jazyce, který se podobá trochu němčině, a samozřejmě nějaké to belgické pivo.

Kousek města jsem viděl v pátek. Nebylo toho ale moc. Nakonec nejzajímavější se mi zdálo nádraží. Historická budova v sobě schovává několik pater a vlaky zastavují na nástupištích, která jsou rozmístěna na několika z těchto pater. Cestu zpátku mi pak zpestřili ve Vídni, kde letiště přijímalo s takovým zpožděním, že jsem nestihl let do Prahy. A tak jsem nocoval v hotelu a pokračoval domů až ráno.

O automobilismu

Článek jsem rozepsal asi před měsícem. Pointu to sice nemá, ale aspoň si trochu ulevím.

Onehdá jsme opět jeli po naší úžasné dálnici D1 a to mi připomělo myšlenku napsat, co si myslím ježdění autem tady v Česku a co jsem si odnesl z ježdění jinde.
Mým snem je dočkat se toho, až za nás budou řídit automaty. Některé firmy už jsou v tom bohudík docela daleko a snad se dočkáme ještě za našeho života. Proč? Protože na silnicích je přílis mnoho bláznů, kteří si myslí, že když se mají dostat autem z místa A do místa B, musí to být co nejrychleji a musí při tom ukázat ostatním, že jsou machři. Klidně si adrenalin z řízení odpustím a získám trochu volného času navíc. Ona totiž agresivita a přeceňování vlastních schopností dělá v naších krajích z cestování fakt peklo.

D1 je špatná. To by ale samo o sobě nebylo tak zlé. Jenže ona je jediná, která spojuje východ a západ. Dokud se nedostaví alternativní spojení, tak to bude pořád špatné a jakákoliv kalamita, ať už oprava nebo hromadná havárie, způsobí velké problémy. Stejná potíž je s takzvaným Pražským okruhem, který není žádným okruhem. Naše stavařská lobby si prosadila protunelování kusu Prahy od Strahova do Tróji, místo aby se dostavěl chybějící severozápadní kus okruhu.

Jenomže my místo toho řešíme voloviny. Např. maximální povolená rychlost na dálnici je oblíbené téma pro zákodárce. Je potřeba se při ní zviditelnit se svým názorem. Přitom je to vlastně fuk, protože se limity stejně nedodržují. V okamžiku, kdy máme hromady mýtních bran, není zas tak těžké spočítat průměrnou rychlost na úseku. Čipová karta nebo podobné zařízení pro každého řidiče snímané branami a jednoduché počítání z nashromážděných dat. Žádné výmluvy na osoby blízké. Technicky řešitelné už dnes a náklady na podobná řešení se budou stále snižovat.

Ta nejvyšší dovolená rychlost taky není sama o sobě největší problém. V Německu ji nemají (lobby v zemi, kde automobilový průmysl je výkladní skříní kapitalismu) a jezdit se tam dá. Jsou tam ale taky dlouhé úseky s omezenou rychlostí - a skutečně se tam jezdí pomalu. 120-ka je kus před i za Regensburgem a skrz město je 80. Další dlouhá 120-ka je v půli mezi Regensburgem a Mnichovem. Na druhou stranu jsou limity v USA na naše poměry drastické. V Kalifornii je to obvykle 65mil/h a jen málokde je to víc (namátkou 75mil/h na I-5). O moc rychleji se nejezdí ani na I-80 při průjezdu Nevadou nebo na I-14 cestou skrz Utah. V Oregonu se už vůbec nikam nespěchá, limit je tam obvykle 55mil/h (a na benzínce tankuje obsluha, protože řidiči by to asi nezvládli). Ono to funguje tak, že všichni dokáží jet limit + 5-10mil (John píše, že na jihu se jezdí 80) a tak vlastně jede jeden proud aut, kde všechna mají podobnou rychlost. Tempomat je standartní výbava a výrazně s ním zrychlovat nebo zpomalovat je otrava. V tom už není potřeba mít levý pruh na předjíždění. V aglomeracích jedou v levých pruzích auta, která jedou skrz, a vpravo auta, která najela na dálnici nebo se chystají sjet. V houstnoucím provozu, když všichni zpomalí, se projeví výhoda automatického řazení. Je to pohodlné a i pomalu popojíždějící kolony se můžou sunout plynuleji. Nevzniká tam tolik děr, které by se daly zneužít k myškám.

Zato v Česku člověk, který se chce chovat slušně, kličkuje mezi náklaďáky a závodníky. Vybrat si jestli dokončit předjíždění přetížené Avie nebo kamiónu, či uhnout blikajícímu magorovi těsně za naším kufrem je dilema. Jeden si to hasí 80, druhý aspoň dvakrát tolik. Jet na tempomat se dá snad jen v noci.

Dvoustá geocache

Při dnešní procházce kolem Okoře jsme pokořili hranici 200 nalezených geokeší. Trvalo nám to trochu déle než 2 a půl roku a užili jsme u toho docela zábavy. Pokud je potřeba přesnost, používáme GPS na hodinkách (Garmin Forerunner 305) a chybějící turistické funkce doženeme na mobilu, který s připojením k internetu a rozumnými aplikacemi nahradí turistické GPS-ky.

Bohužel ale musím říct, že mě provozovatelé serveru Geocaching.com čím dál víc štvou. Jak napsal na svém blogu carnero, jejich podmínky užívání jsou neuvěřitelně omezující. Ani po zaplacení $30 za roční členství nejsou jejich služby nic moc. Na aplikaci pro Android se čekalo a nebyla nic moc. Hlavně, že byla placená. Bez členství se člověk nedostane ani k datům o své historii v rozumné podobě a pokus o jejich stáhnutí odporuje podmínkám užívání. Členství přinese určité vylepšení služeb, ale je to udělané tak, aby nikdo nemohl ukázat, že se totéž dá udělat líp.

Zatím to nechám tak. Pokud se objeví rozumná alternativa rádi přejdeme. Do té doby budeme asi geocaching.com používat v omezené míře. Mimochodem: pochlubte se a napište nám o vašich keších. Rádi se podíváme.

Sushi domácí

Dneska se nám podařilo doma udělat další prima experiment. Už jsme několikrát zmínili, že nám sushi chutná. Akorát to v Praze není úplně levná zábava. V poslední době to sice záplava různých slevových serverů trochu vylepšila, ale i tak se do sushi restaurace vydáváme jen zřídka.

Teď ovšem přišla změna. Receptů lze najít na webu spoustu, něco jsme i odpozorovali od kuchařů, v naší lednici přibývá ingrediencí pro asijskou kuchyni a tak jsme si holt troufli. Rýže na sushi i řasa nori se dá sehnat snadno, v Makru jsme přibrali kousek tuňáka a dali jsme se do toho.

Příprava nás bavila a výsledek se nám zdál povedený. Dokonce i Lukáš se do toho pustil s vetší vervou než obvykle a tentokrát si dal i maso. To je poněkud dvojsečná radost, protože doteď si dával jen vegetariánské kousky a další návštěvy sushi restaurací se nám v budoucnu zase prodraží :-).

Máme několik tipů na vylepšení, nicméně i tak bych zatím tento pokus prohlásil za jednoznačný úspěch.

Elektronický podpis

Dnes o něco delší povídání o legraci zvané certifikáty, která je potřebná pro komunikaci s našimi úřady, především pak pro elektronické podání daňových přiznání.

Začnu snad tím, proč jsem si pořizoval el. podpis: jako živnostník jsem nucen každou chvíli cosi vykazovat finančnímu úřadu. A posílat jim doporučené dopisy znamená chodit na poštu, což je pěkná otrava, protože je tam fronta, kdykoliv tam přijdu, a to mě opravdu nebaví. Druhá varianta, jezdit na FÚ osobně, je ještě horší. Navíc jsem byl ovlivněn názorem, že jsou výkazy, které nelze podat jinak než elektronicky.

A tak jsem se jal zřídit el. podpis. To je takový instrument, který státním úředníkům řekne, že data, která jsem jim poslal, jsou skutečně poslána mnou a ne někým jiným. Moje první kolo boje s certifikáty proběhlo loni. Celý proces má drobná uskalí a jsem přesvědčen, že pro mnohé bude nepochopitelný resp. nezvládnutelný. Pomoc s vydáváním a nastavováním může být taky fungující živností. O tom, jak funguje, lze najít spoustu dokumentů, ve kterých se lze dočíst, jak se šifruje a jaká je role certifikačních autorit. Jednou takovou autoritou v rámci ČR je i dceřinná organizace České Pošty Post Signum, u které jsem zřizoval svůj podpis. Problém první: běžný uživatel podle nich použije Internet Explorer a tudíž je Windows uživatelem. Windows-ům ale moc nefandím a kdoví, jak bych to pak používal v kombinaci se svým Linuxem. Naštěstí mají alternativní řešení, kterým jsem byl schopen se prokousat. Problém druhý: podpis pro živnostníky alias též OSVČ je z jejich pohledu cosi jako podpis právnické osoby. Tolik jejich dokumentace a dál už je jen tápání, protože programy jsou napsané z pohledu programátora, který ví, co se má stát, když se provede akce X, ale nejsou pochopitelné pro člověka, který chce docílit Y a neví jestli se to dělá akcí X1, X2, X3, ... Problém třetí: pro první vydání je nutné osobně navštívit některou pobočku a vzhledem k neelementární složitosti celé transakce obsahující vyplnění a podepsání různých tiskopisů a práci s USB klíčenkami jsem byl varován, že na malých pobočkách je vysoké riziko potíží. Jak se mi podařilo tenkrát vygenerovat žádost, jsem si samozřejmě nezapamatoval, vím jen, že se to nějak podařilo. Poučen zkušenostmi známých jsem se vyhnul i katastrofě s problémovou pobočkou a rovnou směřoval své kroky do Jindřišské. Tam to klaplo v pohodě. Krátce potom už byl certifikát vystaven a brzy potom jsem byl schopen podávat přiznání k DPH elektronicky. Později jsem tak podával i daň z příjmu. V dalším kroku jsem se pokusil nastavit i mail a tak následoval problém čtvrtý: vyřešit, jak posílat podepsaný mail z GMail účtu. Pro tento účel mám teď nastavený Thunderbird a podepsané maily posilám z něj místo z prohlížeče.

Aby celá taškařice jen tak neskončila, je nutné certifikáty každý rok obnovovat. Zde jsem ocenil svou vůli pri řešení čtvrtého problému. Stačí vygenerovat novou žádost a podepsanou stávajícím platným podpisem ji poslat k vyřízení. Zde jsem musel pracovat dvoukolově a systém připomíná dobu děrných štítků.

1. Napíše se program / vyrobí se žádost.
2. Štítek je odnesen operátorům / žádost se mailem doručí ke zpracování. 
3. Čeká se, až velký stroj vychrlí verdikt, což nastane nejdříve další den. 
4. V závislosti na výsledku kroku 3 se obvykle pokračuje znovu krokem 1.

Po dostatečném počtu iterací lze zíkat i konečný výsledek. Má žádost o certifikát zaměstnance s vyplněným státem, IČO, názvem organizace, jménem, emailem a číslem zaměstnance (píšu sem proto, že mě stálo hodinové úsilí zjistit, že to je ta kombinace, kterou jsem zřejmě použil i minule a příště zase nebudu vědět) byla akceptována. Hurá. Mimochodem jsem v průběhu roku přeinstaloval systém na svém počitači bez toho, abych se o podpis připravil. A naštěstí zatím nemusím mít datovou schránku. Ještěže takovéhle zábavy člověk neřeší denně.

Více o Itálii

Protože jsme byli v Itálii poprvé, máme pár drobností, které nás zaujaly.

• Jídlo je fakt pizza nebo těstoviny a všechno ostatní je tak nějak extra.
• Od severního konce Gardy začíná oblast, kde se Němci cítí jako doma, protože se tam mluví více německy než italsky. Koneckonců jižní část Tyrolska získala Itálie až po první světové válce. S tím asi souvisí horší znalost angličtiny. První dva jazyky jsou jasné a všechno ostatní je až potom.
• Šaškárna se zásuvkami. Na rozdíl od Anglie je zdejší zásuvka sice taky jiná než naše (příp. německá), ale pro malé spotřebiče není potřeba žádná redukce.
• Údajně má Italie jakýsi předpis, kvůli kterému není nikde volně přístupná WiFi síť. Je potřeba se registrovat, registrace je potvrzena posláním hesla prostřednictvím SMS (občas jen na italské číslo, alternativa je platba přes PayPal a poslání na e-mail). A roaming je drahý a tak jsme opravdu byli 6 dní offline. Mapy byly stažené na tabletu a v infocentru nám dali nějaké tipy na výlety. Zkrátka se ukázalo, že to pořád jde i bez internetu.
• Pivo zde mají malé - 0,2l a velké - 0,4l. Aspoň se člověk neopije. Výběr piva je pak dán převážně německy mluvícími hosty. Několik mnichovských pivovarů bylo taky zastoupeno a produkují pitný mok.
• My jsme trefili týden, kdy bylo opravdu horko, a nepřítomost A/C v pokoji byla poznat. Jenže pak jsme si všimli, že klimatizace se nevyskytuje téměř nikde. Trochu nás to takhle na jihu překvapilo. 
• Nevelké, ale zato sladké snídaně jsme se nabažili hned první ráno. O to více jsme byli rádi za přenosnou ledničku, ze které jsme na snídani vytáhli kus sýra nebo salámu. A večer se hodilo v tom horku na pokoji pivo.
• Poblíž Lince jsme si vzpomněli, že pasy zůstaly doma. Doteď jsme je vždy pro jistotu brali. Asi je to fakt zbytečné. Příjemné zjištění.
• Platební karty brali poblíž Gardy jen málokde. Např. u lanovky na Monte Baldo je neakceptovali (my platili €48 a denně tam projdou davy). Stejně tak jen málokterá restaurace, nepochodili jsme ani při placení lístků na loď. Benzínky a mýto na dálnici jsou OK (i když na mýto byla potřeba VISA, Maestro nestačilo).

Prostě jiný kraj, jiný mrav.

Už jsme zpátky ...

Dovolená se vydařila. Obě části byly prima. Teď se vzpamatováváme - uklízíme, pereme, poskládali jsme kola a řešíme další věci jako třeba jak připravit Lukáše na další školní rok.

Fotky máme prakticky jen z druhé, italské poloviny a něco už je na webu. Kolem Lago di Garda se nám líbilo a nakonec nás nezlomilo ani úmorné horko. Zvládli jsme výlet lanovkou na kopec, loď nás přeplavila na druhou stranu jezera, kde jsme prolezli malou botanickou zahradu, poflakovali jsme se v příjemném městěčku Arco na sever od Gardy. Moc se nám líbila Zoo se safari Parco Natura Viva a poslední celý den jsme zkoukli kde všude se dá postavit kostel. Pravidelně jsme pak den končili u vody, která byla příjemně teplá na koupání. K tomu italská zmrzlina minimálně pro naše dítě.

Mám takový dojem, že se tam někdy vrátíme.

Hurá na dovolenou

Je nejvyšší čas vyrazit na dovolenou. Prázdniny budou za chvíli u konce a dítě nastoupí do tercie. Předtím ale pobudeme týden v jižních Čechách a pak pravděpodobně přímo odtamtud budeme pokračovat a druhý týden strávíme v Itálii. Budeme s sebou tahat kola i lano a budeme doufat, že počasí nám bude nakloněno.

Co tentokrát nebereme je notebook. Počítáme s tím, že tablet na to nejdůležitější postačí. Však se nám tahle nová hračka zamlouvá a jsem rádi, že ho máme. Zvlášť když se zdá, že se u nás v obchodech jen tak neobjeví.

Londýn, dovětek

Je spousta věcí, které jsme v Londýně nestihli. Především jsme nezašli na pivo zkusit nějaký místní ale. Vynechali jsme London Eye a spousty jiných atrakcí. Na některá místa se klidně rádi vratíme, pokud přijedeme znovu. Zkrátka se nám tam moc líbilo.

Až tak, že jsme si říkali, že bychom si uměli představit přestěhovat se tam a žít tam. Možná je tam až příliš rušno. Takový Bristol, kde bydlel Marek, se nám svého času taky moc líbil a byl mnohem klidnější. Jó, to je tak dávno, že jsme ještě nezačali psát tenhle blog a tehdejší fotky jsou zde.

Londýn

Červené telefonní budky.

Spletitá síť linek metra.

Zajímavá muzea zadarmo.

Úžasné Science museum, se kterým se pražské technické vůbec nedá srovnat.

Každý den unavené nožičky.

Ráno pořádná snídaně jako příprava na perný den.

I zde je parlament celkem slušný barák.

Všude spousty lidí. Všech barev a národností.

Výlet městem na lodi je pohoda.

Muzeum mořeplavby je v rekonstrukci, ale i tak zajímavé.

GPS prozradí, že nultý poledník je o kus jinde než to místo na focení.

Aspoň jednu geocache.

Fish&chips jsou povinné a dobré.

Londýnští policisté jsou v pohodě.

Poschoďové autobusy v totálním chaosu místní dopravy.

Během turistického výletu si člověk na auta vlevo nezvykne.

Naučte se místní mince a bankovky.

Jak to máme za pár dní stihnout?

Volá Londýn

Začátek letošních prázdnin trávíme v Londýně. Ráno jsme vyrazili z domu v Praze a krátce po poledni už jsme byli v centru Londýna. Ubytovali jsme se a vyrazili směr Tower of London a Tower Bridge. Tower se nám fakt líbil. I když hrad z povzdálí nevypadá nikterak velkolepě, protože se trochu ztrácí mezi spoustou jiných budov, tak prohlídky uvnitř jsou velmi pěkné. Lukyna s Radimem nejvíc zaujaly zbroje a brnění, Gabku zase korunovační klenoty.

Teď už jsme uchození na hotelu a těšíme se na další dny. Město je prima. Možná není na první pohled tak plné historických památek jako Paříž, ale my se tu zatím cítíme příjemněji. Určitě pomáha jazyk. Jen je potřeba myslet na to, že Lukáš se dokáže zaseknout u kdejaké cedule :-).

Fotky z foťáku budou až po návratu domů, protože sebou máme jen tablet a mobily. Snad si zítra vzpomeneme a vyrobíme i něco, co zvládneme nahrát dříve.

Výlet do ráje

Původně jsem chtěl psát normální příspěvek. Ale Gabka už nahrála na web fotky z posledních víkendů. A proto jen ve stručnosti: víkend před Velikonocemi jsme jeli na Orlík a na Velikonoční víkend jsme vyrazili do Českého ráje. Viděli jsme hrady a zámky a prolezli jsme kus skalního města. Koneckocnů je to vidět na těch fotkách.

Mapy pro Android od Seznam.cz

Minulý týden konečně vývojáři ze Seznamu publikovali své mapy pro uživatele Androidových telefonů. Rychle jsem stáhl a tady je pár prvních postřehů. Tak především můj prozatímní dojem se dá popsat zhruba jako: sláva, že už je to tady, teď se to snad začne zlepšovat.

Možnost výběru mezi mapami od Google a od Seznamu je v Česku prima věc. Vytváří to určitou konkurenci, i když se zdá, že poslední dobou G. na naši zemičku pozapomněl a například si nevšiml poměrně dlouhého kusu zprovozněné dálnice do Ostravy anebo otevřeného obchvatu kolem Prahy (bláznivě nazývaného okruhem). Tudíž aktuálnost map je docela dobrý důvod, proč použít mapy od Seznamu, resp. jejich poskytovatelů mapových podkladů.

I proto jsem opravdu čekal na Androidí mapy od seznamu. Teď jsou tady a prostě zobrazují to, co člověk vidí i v prohlížeči. Má to ale pár much. Že aplikace spadla, když jsem ji vložil do držáku v autě ji v klidu odpustím. Mapy.cz nabízí plánování trasy, ale v žádném případě to není real-time navigace. Více k tomuto dále. Bohužel mi opět chybí propojení s kontakty - v Google maps lze napsat jméno z adresáře, a pokud je k němu přiřazena adresa, bude vyhledána na mapě. Hlasové vyhledávání jsem našel až po boji a asi to taky není priorita pro první verzi. I když v hlavě se ozýva, co dělali, že jim to trvalo více ně dva roky.

Udělali jsme pokus a vyhledali trasu autem z domu k příbuzným na Moravě a pak sledovali, co se bude dít cestou. Samo zadání je trochu víc kroků než bych čekal, ale pořád celkem OK. Trochu mi vadí tvrdohlavá orientace mapy na sever. Ještě horší je pak skutečnost, že dole se objeví pruh s informací o dalším kroku cesty. Ten ovšem nereaguje na skutečnou pozici (navíc používá písmo, které by na vzdálenost od volantu na palubovku přečetl snad jen Bystrozraký). A tak tahle informace jen zabírá místo a nechutně koliduje s funkcí automatického vystředění podle polohy. Moje poloha je přesně uprostřed obrazovky, ale třetina obrazu je skryta něcím, co nepotřebuju.

Nejsmutnější překvapení je ale spotřeba dat. Během téhle jedné cesty poskočilo počítadlo přenesených dat o 20MB a troufám si tvrdil, že drtivá většina jde na vrub právě téhle aplikace. To je opravdu hodně a máj odhad je, že je to asi 5-10 více než potřebují mapy od Google. Ty navíc při vyhledání trasy a zapnutí navigace dokáží načíst potřebné data a neotravují bílými místy, které jsou dokreslovány až když k ním dojedeme.

Pro jistotu to zopakuju, aby nevznikl dojem, že jsem pořád jen negativní: je to dobré, buďme rádi za ty dary a budu doufat, že se vývojáří poučí a další verze budou čím dál lepší. Koneckonců by bylo zajímavé zjistit, jestli by Seznam dokázal udělat verzi Androidového systému se Seznam experience namísto té Googlovské - jejich mapy, mail a vyhledávání nastavené jako výchozí volby.

Kolem Štěchovické přehrady

Dneska jsme si udělali výlet po první turistické značené trase u nás, kolem historických trampských osad. Vltava se zde kdysi proplétala svatojánskými proudy, které se dnes ztratily pod hladinou vodního díla. I tak je tam pěkně a navíc se velmi vydařilo počasí. K tomu jsme přidali dvě odlovené geocache a při návratu k autu někteří jevili známky únavy. Nejhůř ovšem těch 15km odnesly Lukášovy tenisky, na konci se šklebily jak krokodýl.

Bude třeba podobné akce opakovat častěji.

Technické muzuem

Vyrazili jsme tento víkend okouknout nově otevřené Národní technické muzeum. Máme z toho smíšené pocity. Je to tam moc pěkné. Fakt. Spousta super exponátů. Problém je, že je to celé pasivní. Člověk jen chodí a kouká. Prakticky na nic si nemůže sáhnout, nic vyzkoušet. Třeba pro Lukáše je to veliké zklamání. Podobně jako hodiny fyziky, na které se tešil, a teď je otrávený, že praktická část chybí. Příp. pokusy předvede kantor a děti se jen biflují.

Hlavní hala věnovaná dopravě je plná zajímavých exponátů, ale člověk si zde opravdu nesáhne vůbec na nic. Lukáš se kupodivu těšil na architekturu, která má nově stálou expozici. Jenže výsledek stejný. U tiskařství jsme doufali a byly tam malinké náznaky interaktivnosti. A tak nejlíp v našem hodnocení dopadá astronomická část. Relativně malý prostor je pěkně vyřešen. A je tam aspoň pár věcí, které nejsou schované za vitrínou.

Problémy s parkováním a chybějící restauraci nebo aspoň bufet nás nerozhodí. Třeba se to zlepší po kompletním dokončení rekonstrukce. My prostě prosíme o hravější muzeum.