Tento týden začal pro Lukáška dnem volna, protože byl Den Veteránů a to je svátek, alespoň pro děti, Radim bohužel musel do práce. Dopoledne k nám přijela první návštěva - Carol s dětma a tak jsme konečně mohli někomu předvést, jak jsme se stihli zabydlet. A Carol nás vzala na oběd do Fresh Choice, což je velká restaurace, kde zaplatíte vstupné a pak můžete sníst, co zvládnete. Jde sice hlavně o saláty, těstoviny a sladkosti, ale oba s Lukášem jsme se přecpali k prasknutí a už se těšíme, že to teď ve středu zopakujem.
Úterý bylo ve znamení úspěšných zkoušek řízení a první obhlídky vyhlídnutého auta. Už dříve jsme se ustálili v názoru, že Subaru by nebylo špatné, když má ten pohon na 4 kola a téměř vždy je v kombi verzi (to už dopředu počítáme s potenciálními výlety do pouště a na kolech). Tohle Subaru je z roku 1998, je bílé a celkově nevypadalo špatně. Tak jsme domluvili s Tonym (automechanik Antonín Dvořák, se kterým nás seznámila Carol), že nám udělá všeobecnou prohlídku, jesti nekupujeme zajíce v pytli. Tony ve čtvrtek řekl, že auto vypadá s ohledem na ty roky a naježděné kilometry dobře a tak jsme se rozhodli to prubnout. Jelikož jde o platbu mezi dvěmi soukromými osobami, řeší se to tady tzv. Casheir Check (to je šek, který přímo vystaví banka na jméno prodávajícího a ručí za něj, u normálních šeků, které se tady běžně používají, není jistota, že ten kdo ho vystavil, skutečně má na svém účtě peníze na zaplacení). Radim ještě na internetu vybral a zaplatil pojištění, bez něj se tady nedá ujet ani kilometr, a už jsme si jeli pro našeho Subíka. Bohužel měl Radim v neděli "den blbec", asi vstanul levou nohou. V Subíku samozřejmě hladina benzínu byla povážlivě nízko a tak jsme jeli rovnou na pumpu. U ní Radim zjistil, že nemá bankovní kartu. Zpětnou analýzou jsme došli k názoru, že pravděpodobně zůstala v Sushi restauraci, kde platil za oběd. Jeli jsme rovnou tam, číšnice si nás pamatovala, smála se a hned kartu Ráďovi předala. Určitě se mu ulevilo. Ale po příjezdu domů jsme zase zjistili, že nám chybí část papírů, které jsme podepisovali a dostali k prodeji auta. Samozřejmě ty nejdůležitější. Opět rozbor kroků, co jsme kde dělali a kde mohly zůstat. Nakonec jsme došli k tomu, že možná po podpisu zůstali ležet na kapotě (málem jsme zapoměli předat šek na peníze, pak jsme se nemohli domluvit, kdo pojede Subíkem a kdo Cecilkou, prostě trochu zmatek). Radim hned volal bývalému majiteli, jestli je náhodou nemá, ale ten nebral telefon. Tak jsme nechali Lukáše sedět u počítače, sedli do Subíka a jeli zpátky (je to cca 12 km). Už byl večer a tady je navíc divný zvyk, že menší ulice nemají veřejné osvětlení. Ještě že Radima napadlo vzít s sebou baterky. No nebudu napínat, byly tam. Pěkně roztroušené po ulici, perforované, jak po nich přejelo několik aut, navlhlé, ale hlavně tam BYLY a Radimovi se podruhé během dne dost ulevilo. Zpátky už jsem řídila já :-).
Já jsem ještě během týdne absolvovala druhou večeři s čekým babincem. Holky jsou moc fajn a vždycky zjistím, jak moc mi chybí ten typický babský pokec "o ničem". Probrali jsme děti, manžely, jídlo, Vánoce, rodiny v česku.... a já jsem jela domů příjemně odreagovaná. Taky mě Radim pořád přemlouvá, abych už něco udělala se svou angličtinou a zjistil mi, že začínají zápisy na zimní kursy, které budou probíhat od ledna do března. A tak jsem se byla přihlásit na rozřazovací test a od 7.1. mi začne 5x týdně 3 hodiny angličtiny za den. Snad to k něčemu bude, protože na rozdíl od Lukáše nemám dojem, že bych za ty dva měsíce udělala nějaký pokrok. A když se Lukášek v neděli přihlásil do knihovny, fakt mě mrzelo, že nemá smysl si něco půjčovat a hrozně už bych chtěla číst (půjčila jsem si alespon Harryho Pottera, toho snad zvládnu).
V sobotu jsme stihli udělat znovu výlet do kopců, které oddělují oceán od údolí. Tentokrát na rozdíl od minulého týdne nám přálo počasí, sluníčko svítilo a byl úžasný výhled na celé údolí a záliv. Nad oceánem ale ležela krásná bílá neproniknutelná peřina a tak o ten výhled jsme byli ochuzeni. Od šesti do osmi hodin měl ke svému 135. výročí svítit maják Pigeon Point, tak jsme ještě z hor nejeli domů, ale sjeli ty serpentýny k oceánu a posledních 10 mil jsme jeli v husté mlze. Když už jsme to chtěli vzdát a otočit domů, že to stejně v té mlze nemáme šanci najít, dojeli jsme ke křižovatce s policií, co byla nasvícená jako fotbalové hřiště při mezinárodním zápase, u které stálo tisíc aut. Kupodivu všichni se chtěli podívat na svítící maják. Když se nám konečně podařilo zaparkovat (asi míli od křižovatky) a vylezli jsme z auta, chtěli jsem to vzdát podruhé. Na takovou zimu nejsme v Kalifornii zvyklí, ta vlezlá mlha a ještě od oceánu foukalo. Nakonec jsme byli moc rádi, že jsme to neudělali. Maják byl fakt moc pěkný a díky té mlze se světlo krásně neslo (loni prý mlha nebyla a vůbec to nebylo ono). Ze zkušenosti před půl rokem víme, že stojí za to ho vidět přes den (Radim se u něj byl podívat, když byl v Kalifornii na JavaOne na jaře), ale takhle večer to bylo super. O to víc, že ho chvíli nechali svítit celý. Obvykle totiž svítívá jen podle svého intervalu, tzn. několik málo sekund človek vidí jeden paprsek, který pak obvykle na trochu delší interval není vidět. Každý maják má tyhle intervaly jinak a tím se od sebe poznají.
Žádné komentáře:
Okomentovat