Jídlo. Jsou některá jídla, která se tu Lukášovi líbí. Občas i takové, že bych to nečekal. Až se naučí jíst vajíčka, tak pro něj bude typická snídaně úplná pohoda. Vajíčka, slanina, párek a k tomu tousty. Pancake politý sirupem (např. javorovým) nebo potřený džemem, mu taky nevadí. V čínské restauraci se už taky dokáže najíst, zvládli jsme už i vietnamskou. S čímkoliv pálivým nebo ostřejším má problém, tzn. že mexická strava většinou narazí. Se sushi u něj taky nepochodíme, ale možná je to tím, že zatím nemáme odvahu to zkusit, protože ryby jí bez problémů. Má trochu problém se sladkými jídly, protože i když vždy měl sladké rád, tady je všechno tak přeslazené, že ani místní marmeláda nám nikomu "neleze". A to nemluvím o jogurtech, ty se tady asi odnaučíme jíst všichni. Ale Nutella je osvědčená, snad proto, že chutná stejně, jako ta naše.Ponorka doma s mamkou (a taťkou) už je pomalu znát. Všichni se těšíme, až půjde do školy. Zdá se, že přesto, že stále ještě nemá žádný významný přímý kontakt s angličtinou, se už zlepšuje. Ptá se na různá slova, kouká po nápisech v obchodech, na úřadech, po značkách kolem cesty. Líp rozumí základním větám, na které se ho lidi ptají. Je ochotný jít se v obchodě zeptat kolik stojí nějaká věc. Hlavně je super, že se nebojí a nemá stud mamky, že než to říct špatně, tak raději neříct. Klidně tu větu zkomolí a zopakuje 3x a nestydí se. Počítáme, že příchodem do školy by to měl být rychlý skok kupředu, navíc bude mít pravidelné "doučování" pro děti, které nemají rodný jazyk angličtinu.
Tak konečně se nám podařilo vyřídit všechny potřebné doklady a přišel nám mail, že Lukášek může v pátek 26.10. nastoupit do školy. Byli jsme všichni nadšení, ale určitě se nejvíc těšil Lukáš. Ale vzápětí jsme všichni znervózněli, protože tohle bude důležitý a celkem zásadní krok, a hodně na tom bude záležet, jak se bude Lukášovi v Americe líbit. Ještě pořád bydlíme v Santa Claře, takže zatím budeme Lukáše každé ráno do školy vozit. Škola se jmenuje Covington Elemetary School a je v Los Altos, kde už snad brzy budeme bydlet, což je od našeho současného bydlení vzdáleno cca 20 km. V pátek jsme vstávali dřív, než obvykle, už jsme zapoměli, co všechno je třeba před odchodem L. do školy připravit, nachystali svačinu (protože ještě dnes L. nemá oběd), a vyrazili. Kupodivu nejklidnější vypadal Lukáš, nejnérvoznější asi mamka, asi se příliš vžívala do jeho kůže. Lukáš vypadal, že si problémy s cizími dětmi, prostředím a jazykem vůbec nepřipouští. Paní asistentce pak přiznal, že přece jenom trochu nervózní je. Přišla paní učitelka a od první chvíle se nám zdála sympatická. Všechny nás pozvala, aby jsme se šli podívat, jak to ve škole vypadá, kde je třída a jak to tam vůbec všechno chodí. Celá škola vypadá úplně jinak, než jak jsme zvyklí z Česka. Je to spíš otevřená soustava malých nízkých budov. To zaujalo i Lukáše natolik, že se rozhodl říct paní učitelce, že jeho škola je jedna veliká budova. Na oplátku jsme se dozvěděli, že v Kalifornii jsou školy prostě takhle otevřené. Vypadá to, že výuka probíhá z poloviny venku, všechny přestávky děti můžou trávit na hřišti, které je vybavené spoustou prolézaček, na svačiny a obědy jsou lavičky a slunečníky. Navíc jsme měli štěstí, hned ráno měla škola slavnostní představení k Halloweenu (Radim: já bych řekl, že to bylo z nějakého jiného důvodu). Odpoledne jsem pro něj po vyučování přijela a vypadal úplně spokojeně. Prý má pocit, že i rozuměl, v matematice se chytl a zbytek se snaží spíš poslouchat. A spolužáci vypadají v pohodě. Co víc si přát? Jen aby se v angličtině rychle chytl a našel si nějaké kamarády.
Žádné komentáře:
Okomentovat