Výlet jsme naplánovali jenom jako víkendový (pokud by jsme jej kvůli nepředvídatelným okolnostem či nehodám nemuseli nuceně prodloužit), a tak jsme se v pátek o půl osmé večer sešli u Hrochů a vyrazili směr Tehachapi, a tím jsme urazili ještě v noci značnou část cesty do DV. Ráno po vydatné snídani (bylo to na dlouhou dobu poslední pořádné jídlo) nás čekalo ještě cca 200 km. Rozhodli jsme se pro cestu přes Olanchu, kde je benzínová stanice nejblíž začátku naší plánované off roadové trasy.Asi 30 km za Olanchou jsme konečně sjeli z pevné asfaltové silnice, nechali se předjet třemi natěšenými džípy, aby jsme je nezdržovali, a vyrazili. První část ke Konvičkovému rozcestí (Teakettle junction) mě ukolébala v domění, že to bude zcela pohodový trochu drncající výlet. Hroši u konviček vypadali zklamaně, že cesta je příliš probuldozerovaná a tudíž moc snadná a nudná. Mě to naopak přišlo super a tak akorát. Po první posilňující svačině jsme pokračovali k Racetracku a já jsem se konečně taky dostala k volantu. Hned při další zastávce jsem dostala sprďocha od Hrochů, kteří jeli mimořádně za námi, že jedu příšerně pomalu a hrozně je zdržuju. Ani jsem se nesnažila s nimi přít, že sedím za volantem na takové cestě poprvé a příště už jsem zkusila trochu přidat. Opravdu to pak drncalo malinko míň.
Racetrack je velká úplně rovná pláň asi 12x4 km a na ní jsou dvě zajímavosti, na každé straně jedna. Asi v jedné čtvrtině je shluk skal zvaný Tribuna, který jsme rychle zdolali, aby jsme si mohli celou pláň prohlédnout pěkně shora. A pak jsme popojeli 5 km a udělali si procházku k bludným kamenům, což jsou velké šutry, které se samy občas pohybují, takže je za nimi vidět ve vyschlé hlíně dlouhá stopa, ale zatím nikdo přesně neobjasnil, proč a jak se vůbec do pohybu dávají.V dalším programu bylo sjet do údolí cestou zvanou Lippencott, kde hned na začátku nás velká cedule varovala, že cesta je jen pro vozidla 4x4 se zvýšenou světlostí. Hroši i my máme Subíka, který tyto požadvky splňuje, takže hurá dolů z kopce. Po 50m jsem raději předala volant a řízení Radimovi a pak už jsem se jen pevně držela a občas zavírala oči nebo nahlas říkala: "ještě že ten Lukášek s náma nejel". Příšerně kamenitá a hrbolatá spíše stezka než cesta zdolává na přibližně 10 km asi 1000 m výškového rozdílu. Radim to komentoval, že měl občas dojem, že jede spíš po schodech než po cestě. Když jsme najeli zpět na sice nezpevněnou, ale buldozerem protaženou cestu Saline Valley road, velmi se mi ulevilo, že to obě auta přežily bez zjevných závad.
A pak už jsme bez nehod a dalších nezvyklostí dojeli k oáze u horkých pramenů a okamžitě jsme se všichni naložili do malého oblázkového bazénku s velmi příjemnou teplou vodou. Plavky se tam nevedou, tak si člověk říká, kde je ta prudérní Amerika? Ráno jsme s Radimem vstávali poměrně brzo, protože má drahá polovička měla představu krásné fotografie svítání. Fotografii sice nemáme, ale zato jsme stihli ještě jednu koupel před vstáváním Hrochů a konečným odjezdem.Ještě jsme uvažovali o navštívení blízkého starého stříbrného dolu, tuto radu jsme obdrželi od místního znalce ráno při čvachtání, ale představa 50 km po prašné cestě a dalších 600 km dělících nás od domova, nás donutila tuto myšlenku odložit na jindy. Bez dalších větších přestávek, kromě jedné, kdy jsem se neúspěšně pokusila v korytě potoka odstranit náš spoiler, jsme dojeli na asfaltku, ometli auta od nejhoršího prachu a vyrazili na dlouhou cestu domů a za Lukáškem.
Žádné komentáře:
Okomentovat