Dvoustá geocache

Při dnešní procházce kolem Okoře jsme pokořili hranici 200 nalezených geokeší. Trvalo nám to trochu déle než 2 a půl roku a užili jsme u toho docela zábavy. Pokud je potřeba přesnost, používáme GPS na hodinkách (Garmin Forerunner 305) a chybějící turistické funkce doženeme na mobilu, který s připojením k internetu a rozumnými aplikacemi nahradí turistické GPS-ky.

Bohužel ale musím říct, že mě provozovatelé serveru Geocaching.com čím dál víc štvou. Jak napsal na svém blogu carnero, jejich podmínky užívání jsou neuvěřitelně omezující. Ani po zaplacení $30 za roční členství nejsou jejich služby nic moc. Na aplikaci pro Android se čekalo a nebyla nic moc. Hlavně, že byla placená. Bez členství se člověk nedostane ani k datům o své historii v rozumné podobě a pokus o jejich stáhnutí odporuje podmínkám užívání. Členství přinese určité vylepšení služeb, ale je to udělané tak, aby nikdo nemohl ukázat, že se totéž dá udělat líp.

Zatím to nechám tak. Pokud se objeví rozumná alternativa rádi přejdeme. Do té doby budeme asi geocaching.com používat v omezené míře. Mimochodem: pochlubte se a napište nám o vašich keších. Rádi se podíváme.

Sushi domácí

Dneska se nám podařilo doma udělat další prima experiment. Už jsme několikrát zmínili, že nám sushi chutná. Akorát to v Praze není úplně levná zábava. V poslední době to sice záplava různých slevových serverů trochu vylepšila, ale i tak se do sushi restaurace vydáváme jen zřídka.

Teď ovšem přišla změna. Receptů lze najít na webu spoustu, něco jsme i odpozorovali od kuchařů, v naší lednici přibývá ingrediencí pro asijskou kuchyni a tak jsme si holt troufli. Rýže na sushi i řasa nori se dá sehnat snadno, v Makru jsme přibrali kousek tuňáka a dali jsme se do toho.

Příprava nás bavila a výsledek se nám zdál povedený. Dokonce i Lukáš se do toho pustil s vetší vervou než obvykle a tentokrát si dal i maso. To je poněkud dvojsečná radost, protože doteď si dával jen vegetariánské kousky a další návštěvy sushi restaurací se nám v budoucnu zase prodraží :-).

Máme několik tipů na vylepšení, nicméně i tak bych zatím tento pokus prohlásil za jednoznačný úspěch.

Elektronický podpis

Dnes o něco delší povídání o legraci zvané certifikáty, která je potřebná pro komunikaci s našimi úřady, především pak pro elektronické podání daňových přiznání.

Začnu snad tím, proč jsem si pořizoval el. podpis: jako živnostník jsem nucen každou chvíli cosi vykazovat finančnímu úřadu. A posílat jim doporučené dopisy znamená chodit na poštu, což je pěkná otrava, protože je tam fronta, kdykoliv tam přijdu, a to mě opravdu nebaví. Druhá varianta, jezdit na FÚ osobně, je ještě horší. Navíc jsem byl ovlivněn názorem, že jsou výkazy, které nelze podat jinak než elektronicky.

A tak jsem se jal zřídit el. podpis. To je takový instrument, který státním úředníkům řekne, že data, která jsem jim poslal, jsou skutečně poslána mnou a ne někým jiným. Moje první kolo boje s certifikáty proběhlo loni. Celý proces má drobná uskalí a jsem přesvědčen, že pro mnohé bude nepochopitelný resp. nezvládnutelný. Pomoc s vydáváním a nastavováním může být taky fungující živností. O tom, jak funguje, lze najít spoustu dokumentů, ve kterých se lze dočíst, jak se šifruje a jaká je role certifikačních autorit. Jednou takovou autoritou v rámci ČR je i dceřinná organizace České Pošty Post Signum, u které jsem zřizoval svůj podpis. Problém první: běžný uživatel podle nich použije Internet Explorer a tudíž je Windows uživatelem. Windows-ům ale moc nefandím a kdoví, jak bych to pak používal v kombinaci se svým Linuxem. Naštěstí mají alternativní řešení, kterým jsem byl schopen se prokousat. Problém druhý: podpis pro živnostníky alias též OSVČ je z jejich pohledu cosi jako podpis právnické osoby. Tolik jejich dokumentace a dál už je jen tápání, protože programy jsou napsané z pohledu programátora, který ví, co se má stát, když se provede akce X, ale nejsou pochopitelné pro člověka, který chce docílit Y a neví jestli se to dělá akcí X1, X2, X3, ... Problém třetí: pro první vydání je nutné osobně navštívit některou pobočku a vzhledem k neelementární složitosti celé transakce obsahující vyplnění a podepsání různých tiskopisů a práci s USB klíčenkami jsem byl varován, že na malých pobočkách je vysoké riziko potíží. Jak se mi podařilo tenkrát vygenerovat žádost, jsem si samozřejmě nezapamatoval, vím jen, že se to nějak podařilo. Poučen zkušenostmi známých jsem se vyhnul i katastrofě s problémovou pobočkou a rovnou směřoval své kroky do Jindřišské. Tam to klaplo v pohodě. Krátce potom už byl certifikát vystaven a brzy potom jsem byl schopen podávat přiznání k DPH elektronicky. Později jsem tak podával i daň z příjmu. V dalším kroku jsem se pokusil nastavit i mail a tak následoval problém čtvrtý: vyřešit, jak posílat podepsaný mail z GMail účtu. Pro tento účel mám teď nastavený Thunderbird a podepsané maily posilám z něj místo z prohlížeče.

Aby celá taškařice jen tak neskončila, je nutné certifikáty každý rok obnovovat. Zde jsem ocenil svou vůli pri řešení čtvrtého problému. Stačí vygenerovat novou žádost a podepsanou stávajícím platným podpisem ji poslat k vyřízení. Zde jsem musel pracovat dvoukolově a systém připomíná dobu děrných štítků.

1. Napíše se program / vyrobí se žádost.
2. Štítek je odnesen operátorům / žádost se mailem doručí ke zpracování. 
3. Čeká se, až velký stroj vychrlí verdikt, což nastane nejdříve další den. 
4. V závislosti na výsledku kroku 3 se obvykle pokračuje znovu krokem 1.

Po dostatečném počtu iterací lze zíkat i konečný výsledek. Má žádost o certifikát zaměstnance s vyplněným státem, IČO, názvem organizace, jménem, emailem a číslem zaměstnance (píšu sem proto, že mě stálo hodinové úsilí zjistit, že to je ta kombinace, kterou jsem zřejmě použil i minule a příště zase nebudu vědět) byla akceptována. Hurá. Mimochodem jsem v průběhu roku přeinstaloval systém na svém počitači bez toho, abych se o podpis připravil. A naštěstí zatím nemusím mít datovou schránku. Ještěže takovéhle zábavy člověk neřeší denně.

Více o Itálii

Protože jsme byli v Itálii poprvé, máme pár drobností, které nás zaujaly.

• Jídlo je fakt pizza nebo těstoviny a všechno ostatní je tak nějak extra.
• Od severního konce Gardy začíná oblast, kde se Němci cítí jako doma, protože se tam mluví více německy než italsky. Koneckonců jižní část Tyrolska získala Itálie až po první světové válce. S tím asi souvisí horší znalost angličtiny. První dva jazyky jsou jasné a všechno ostatní je až potom.
• Šaškárna se zásuvkami. Na rozdíl od Anglie je zdejší zásuvka sice taky jiná než naše (příp. německá), ale pro malé spotřebiče není potřeba žádná redukce.
• Údajně má Italie jakýsi předpis, kvůli kterému není nikde volně přístupná WiFi síť. Je potřeba se registrovat, registrace je potvrzena posláním hesla prostřednictvím SMS (občas jen na italské číslo, alternativa je platba přes PayPal a poslání na e-mail). A roaming je drahý a tak jsme opravdu byli 6 dní offline. Mapy byly stažené na tabletu a v infocentru nám dali nějaké tipy na výlety. Zkrátka se ukázalo, že to pořád jde i bez internetu.
• Pivo zde mají malé - 0,2l a velké - 0,4l. Aspoň se člověk neopije. Výběr piva je pak dán převážně německy mluvícími hosty. Několik mnichovských pivovarů bylo taky zastoupeno a produkují pitný mok.
• My jsme trefili týden, kdy bylo opravdu horko, a nepřítomost A/C v pokoji byla poznat. Jenže pak jsme si všimli, že klimatizace se nevyskytuje téměř nikde. Trochu nás to takhle na jihu překvapilo. 
• Nevelké, ale zato sladké snídaně jsme se nabažili hned první ráno. O to více jsme byli rádi za přenosnou ledničku, ze které jsme na snídani vytáhli kus sýra nebo salámu. A večer se hodilo v tom horku na pokoji pivo.
• Poblíž Lince jsme si vzpomněli, že pasy zůstaly doma. Doteď jsme je vždy pro jistotu brali. Asi je to fakt zbytečné. Příjemné zjištění.
• Platební karty brali poblíž Gardy jen málokde. Např. u lanovky na Monte Baldo je neakceptovali (my platili €48 a denně tam projdou davy). Stejně tak jen málokterá restaurace, nepochodili jsme ani při placení lístků na loď. Benzínky a mýto na dálnici jsou OK (i když na mýto byla potřeba VISA, Maestro nestačilo).

Prostě jiný kraj, jiný mrav.

Už jsme zpátky ...

Dovolená se vydařila. Obě části byly prima. Teď se vzpamatováváme - uklízíme, pereme, poskládali jsme kola a řešíme další věci jako třeba jak připravit Lukáše na další školní rok.

Fotky máme prakticky jen z druhé, italské poloviny a něco už je na webu. Kolem Lago di Garda se nám líbilo a nakonec nás nezlomilo ani úmorné horko. Zvládli jsme výlet lanovkou na kopec, loď nás přeplavila na druhou stranu jezera, kde jsme prolezli malou botanickou zahradu, poflakovali jsme se v příjemném městěčku Arco na sever od Gardy. Moc se nám líbila Zoo se safari Parco Natura Viva a poslední celý den jsme zkoukli kde všude se dá postavit kostel. Pravidelně jsme pak den končili u vody, která byla příjemně teplá na koupání. K tomu italská zmrzlina minimálně pro naše dítě.

Mám takový dojem, že se tam někdy vrátíme.

Hurá na dovolenou

Je nejvyšší čas vyrazit na dovolenou. Prázdniny budou za chvíli u konce a dítě nastoupí do tercie. Předtím ale pobudeme týden v jižních Čechách a pak pravděpodobně přímo odtamtud budeme pokračovat a druhý týden strávíme v Itálii. Budeme s sebou tahat kola i lano a budeme doufat, že počasí nám bude nakloněno.

Co tentokrát nebereme je notebook. Počítáme s tím, že tablet na to nejdůležitější postačí. Však se nám tahle nová hračka zamlouvá a jsem rádi, že ho máme. Zvlášť když se zdá, že se u nás v obchodech jen tak neobjeví.

Londýn, dovětek

Je spousta věcí, které jsme v Londýně nestihli. Především jsme nezašli na pivo zkusit nějaký místní ale. Vynechali jsme London Eye a spousty jiných atrakcí. Na některá místa se klidně rádi vratíme, pokud přijedeme znovu. Zkrátka se nám tam moc líbilo.

Až tak, že jsme si říkali, že bychom si uměli představit přestěhovat se tam a žít tam. Možná je tam až příliš rušno. Takový Bristol, kde bydlel Marek, se nám svého času taky moc líbil a byl mnohem klidnější. Jó, to je tak dávno, že jsme ještě nezačali psát tenhle blog a tehdejší fotky jsou zde.