Jarní výlety

Nestíháme přidávat příspěvky. Vlastně ani nestíháme udělat pořádek ve fotkách a psát na blog bez nich není to pravé.

A tak tady chybí dlouhý příspěvek o cestě do Vídně, kam jsme tentokrát jeli i s Lukášem. Minulý výlet byl bez něj a nám zbylo pár starých fotek. Tentokrát jsme vynechali Schoenbrunn a místo toho v nevlídném počasí navštívili Kunsthistorische Museum, v Hoffburgu výstavu brnění a klenotnici (Schatzkammer). Lukáš kupodivu moc neprotestoval při prohlídce obrazů. Vyšlapali jsme schody a město jsme si prohlídli z věže Stephansdomu, který je úplně v samém středu. Před odjezdem jsme neodolali a šli zase okouknout, jestli Hundredwasserův dům pořád stojí.

O víkend později jsme se vyjeli s Andrejem a Honzou péct na Svatošské skály (moc pěkná Diretisima na závěr v otevřeném koutě) a v úterý znovu i s Lukášem na Srbsko, kam za námi Gabka dorazila na kole pěknou 30-ti kilometrovou vyjížďkou. Bylo fakt teplo a síly ubývaly rychle. Cesty nám vytáhli převážně kluci. Lukáš vylezl 5- a 5 celkem bez potíží, ale Poločas Rozpadu byl za 6, a pěkně se tam trápil, takže po něm už toho měl docela dost.

Na další prodloužený víkend Gabka naplánovala velkou výpravu do Krušných hor. Stihli jsme kola i vycházky, projížďku parním vlakem na německé straně hranice i návštěvu hradu Hauenštejn. Navíc jsme přidali bazén a taky muzeum letecké bitvy na Krušnými horami v září 1944.

Gutovka

Tak to vypadá, že všechny poslední příspěvky jsou s Lukášem a lezením. Protože například o posledním víkendu jsme sice byli všichni tři na společné cyklistické vyjížďce, ale tady jsme to zamlčeli.

Nicméně tady je opět Lukáš na stěně. Není to tak dávno, co by předcházející krok a tohle jen tak nevymyslel. Dneska to vysekl celkem v pohodě. K tomu bylo víc cest, kde já jsem se trápil a on byl v pohodě. Těch obrácených případů stále ubývá.

Jak zlomit Lukáše?

Ukazuje se, že to není tak těžké a že to vlastně Lukáš zvládne sám. V pátek na lezení vylezl nečekaně hodně cest, aby trénoval vytrvalost. Tím se důkladně zničil, což byla velká chyba. Minulý víkend totiž bylo moc krásně a na sobotu jsme naplánovali lezení venku. Vyjeli jsme i s Hoznou a Evou na Bořeň. A tam se ukázalo, že neregeneruje moc rychle, a už první cesta mu dala pořádně zabrat. Později vylezl ještě i něco dalšího, ale byl to pro něj pořádný boj. Pár fotek pro zvídavé vystavil Honza na svém webu.

Dokonce takový, že se nezpamatoval ani v neděli, kdy jsme vyrazili vyzkoušet nové kolo, které dostal opožděně k narozeninám (Trek 4500, koupený u Maxova bráchy). Celkových 15km na oběd do Jinočan a zpátky Prokopským údolím se zdálo blízko maxima, které by zvládnul. Holt, bude muset víc trénovat.

Lukáš je opičák

Naše dítě baví lezení čím dál víc. Pravidelně chodí na kroužek lezení v pátky a kromě toho vyrážíme na stěnu často i víkendu. Onehdá dokonce šel zkusit nějakou soutěž v boulderování. Vypadal spokojeně a nevadilo, že výsledky ovládli jiní (holkám to šlo líp než klukům). Za poslední rok výrazně porostl a i zesílel. Tím dokázal lízt o něco líp a protože ho to začalo bavit, tak lezl častěji a zlepšil se i technicky.

Zatím ještě dokážu najít nějaké cesty, které mi jdou líp než jemu, ale kvapem jich ubývá. Moje výkony spíše stagnují. Stejně mě to ale taky baví. Možná hlavně proto, že můžeme chodit spolu. To je taková věc, na kterou jsem se těšil od té doby, co byl Lukáš malý. Že budeme něco dohromady dělat. Akorát mě před čtrnácti lety, kdy se narodil, určitě nenapadlo, že to bude právě lezení.

Devoxx v Antverpách

Předminulý týden jsem si udělal výlet do Belgie na Java konferenci Devoxx. Technické detaily tady vynechám, je jich na internetu dost. Stačí říct, že jsem měl pocit, že už jsem dlouho na podobné akci nebyl a měl bych to napravit, abych nezakrněl. No a Devoxx má pověst největší evropské konference pro Java vývojáře.

Belgie v listopadu není co se počasí týká ani o moc lepší ani o moc horší než Praha. Letěl jsem přes Vídeň do Bruselu, kde jsem našel skupinku Dánů, kteří zjevně měli stejný cíl a měli domluvený odvoz do Antwerp. Tak jsem se k nim přidal. Našel jsem svoje zamluvené bydlení, které po pravdě bylo o něco slabší než jsem očekával. Hlavně mě štval nefungující internet. Celý týden pak proběhl víceméně stejně, ráno na konferenci, tam strávit celý den a večer někde jídlo a vyspat se na další den. Dvakrát jsme zkusili jakési mexiko, které docela ušlo. Vetší sranda byla autentická místní hospoda. Domácí štamgasti, jídelní lístek v podivném jazyce, který se podobá trochu němčině, a samozřejmě nějaké to belgické pivo.

Kousek města jsem viděl v pátek. Nebylo toho ale moc. Nakonec nejzajímavější se mi zdálo nádraží. Historická budova v sobě schovává několik pater a vlaky zastavují na nástupištích, která jsou rozmístěna na několika z těchto pater. Cestu zpátku mi pak zpestřili ve Vídni, kde letiště přijímalo s takovým zpožděním, že jsem nestihl let do Prahy. A tak jsem nocoval v hotelu a pokračoval domů až ráno.

O automobilismu

Článek jsem rozepsal asi před měsícem. Pointu to sice nemá, ale aspoň si trochu ulevím.

Onehdá jsme opět jeli po naší úžasné dálnici D1 a to mi připomělo myšlenku napsat, co si myslím ježdění autem tady v Česku a co jsem si odnesl z ježdění jinde.
Mým snem je dočkat se toho, až za nás budou řídit automaty. Některé firmy už jsou v tom bohudík docela daleko a snad se dočkáme ještě za našeho života. Proč? Protože na silnicích je přílis mnoho bláznů, kteří si myslí, že když se mají dostat autem z místa A do místa B, musí to být co nejrychleji a musí při tom ukázat ostatním, že jsou machři. Klidně si adrenalin z řízení odpustím a získám trochu volného času navíc. Ona totiž agresivita a přeceňování vlastních schopností dělá v naších krajích z cestování fakt peklo.

D1 je špatná. To by ale samo o sobě nebylo tak zlé. Jenže ona je jediná, která spojuje východ a západ. Dokud se nedostaví alternativní spojení, tak to bude pořád špatné a jakákoliv kalamita, ať už oprava nebo hromadná havárie, způsobí velké problémy. Stejná potíž je s takzvaným Pražským okruhem, který není žádným okruhem. Naše stavařská lobby si prosadila protunelování kusu Prahy od Strahova do Tróji, místo aby se dostavěl chybějící severozápadní kus okruhu.

Jenomže my místo toho řešíme voloviny. Např. maximální povolená rychlost na dálnici je oblíbené téma pro zákodárce. Je potřeba se při ní zviditelnit se svým názorem. Přitom je to vlastně fuk, protože se limity stejně nedodržují. V okamžiku, kdy máme hromady mýtních bran, není zas tak těžké spočítat průměrnou rychlost na úseku. Čipová karta nebo podobné zařízení pro každého řidiče snímané branami a jednoduché počítání z nashromážděných dat. Žádné výmluvy na osoby blízké. Technicky řešitelné už dnes a náklady na podobná řešení se budou stále snižovat.

Ta nejvyšší dovolená rychlost taky není sama o sobě největší problém. V Německu ji nemají (lobby v zemi, kde automobilový průmysl je výkladní skříní kapitalismu) a jezdit se tam dá. Jsou tam ale taky dlouhé úseky s omezenou rychlostí - a skutečně se tam jezdí pomalu. 120-ka je kus před i za Regensburgem a skrz město je 80. Další dlouhá 120-ka je v půli mezi Regensburgem a Mnichovem. Na druhou stranu jsou limity v USA na naše poměry drastické. V Kalifornii je to obvykle 65mil/h a jen málokde je to víc (namátkou 75mil/h na I-5). O moc rychleji se nejezdí ani na I-80 při průjezdu Nevadou nebo na I-14 cestou skrz Utah. V Oregonu se už vůbec nikam nespěchá, limit je tam obvykle 55mil/h (a na benzínce tankuje obsluha, protože řidiči by to asi nezvládli). Ono to funguje tak, že všichni dokáží jet limit + 5-10mil (John píše, že na jihu se jezdí 80) a tak vlastně jede jeden proud aut, kde všechna mají podobnou rychlost. Tempomat je standartní výbava a výrazně s ním zrychlovat nebo zpomalovat je otrava. V tom už není potřeba mít levý pruh na předjíždění. V aglomeracích jedou v levých pruzích auta, která jedou skrz, a vpravo auta, která najela na dálnici nebo se chystají sjet. V houstnoucím provozu, když všichni zpomalí, se projeví výhoda automatického řazení. Je to pohodlné a i pomalu popojíždějící kolony se můžou sunout plynuleji. Nevzniká tam tolik děr, které by se daly zneužít k myškám.

Zato v Česku člověk, který se chce chovat slušně, kličkuje mezi náklaďáky a závodníky. Vybrat si jestli dokončit předjíždění přetížené Avie nebo kamiónu, či uhnout blikajícímu magorovi těsně za naším kufrem je dilema. Jeden si to hasí 80, druhý aspoň dvakrát tolik. Jet na tempomat se dá snad jen v noci.

Dvoustá geocache

Při dnešní procházce kolem Okoře jsme pokořili hranici 200 nalezených geokeší. Trvalo nám to trochu déle než 2 a půl roku a užili jsme u toho docela zábavy. Pokud je potřeba přesnost, používáme GPS na hodinkách (Garmin Forerunner 305) a chybějící turistické funkce doženeme na mobilu, který s připojením k internetu a rozumnými aplikacemi nahradí turistické GPS-ky.

Bohužel ale musím říct, že mě provozovatelé serveru Geocaching.com čím dál víc štvou. Jak napsal na svém blogu carnero, jejich podmínky užívání jsou neuvěřitelně omezující. Ani po zaplacení $30 za roční členství nejsou jejich služby nic moc. Na aplikaci pro Android se čekalo a nebyla nic moc. Hlavně, že byla placená. Bez členství se člověk nedostane ani k datům o své historii v rozumné podobě a pokus o jejich stáhnutí odporuje podmínkám užívání. Členství přinese určité vylepšení služeb, ale je to udělané tak, aby nikdo nemohl ukázat, že se totéž dá udělat líp.

Zatím to nechám tak. Pokud se objeví rozumná alternativa rádi přejdeme. Do té doby budeme asi geocaching.com používat v omezené míře. Mimochodem: pochlubte se a napište nám o vašich keších. Rádi se podíváme.