Jak zlomit Lukáše?

Ukazuje se, že to není tak těžké a že to vlastně Lukáš zvládne sám. V pátek na lezení vylezl nečekaně hodně cest, aby trénoval vytrvalost. Tím se důkladně zničil, což byla velká chyba. Minulý víkend totiž bylo moc krásně a na sobotu jsme naplánovali lezení venku. Vyjeli jsme i s Hoznou a Evou na Bořeň. A tam se ukázalo, že neregeneruje moc rychle, a už první cesta mu dala pořádně zabrat. Později vylezl ještě i něco dalšího, ale byl to pro něj pořádný boj. Pár fotek pro zvídavé vystavil Honza na svém webu.

Dokonce takový, že se nezpamatoval ani v neděli, kdy jsme vyrazili vyzkoušet nové kolo, které dostal opožděně k narozeninám (Trek 4500, koupený u Maxova bráchy). Celkových 15km na oběd do Jinočan a zpátky Prokopským údolím se zdálo blízko maxima, které by zvládnul. Holt, bude muset víc trénovat.

Lukáš je opičák

Naše dítě baví lezení čím dál víc. Pravidelně chodí na kroužek lezení v pátky a kromě toho vyrážíme na stěnu často i víkendu. Onehdá dokonce šel zkusit nějakou soutěž v boulderování. Vypadal spokojeně a nevadilo, že výsledky ovládli jiní (holkám to šlo líp než klukům). Za poslední rok výrazně porostl a i zesílel. Tím dokázal lízt o něco líp a protože ho to začalo bavit, tak lezl častěji a zlepšil se i technicky.

Zatím ještě dokážu najít nějaké cesty, které mi jdou líp než jemu, ale kvapem jich ubývá. Moje výkony spíše stagnují. Stejně mě to ale taky baví. Možná hlavně proto, že můžeme chodit spolu. To je taková věc, na kterou jsem se těšil od té doby, co byl Lukáš malý. Že budeme něco dohromady dělat. Akorát mě před čtrnácti lety, kdy se narodil, určitě nenapadlo, že to bude právě lezení.

Devoxx v Antverpách

Předminulý týden jsem si udělal výlet do Belgie na Java konferenci Devoxx. Technické detaily tady vynechám, je jich na internetu dost. Stačí říct, že jsem měl pocit, že už jsem dlouho na podobné akci nebyl a měl bych to napravit, abych nezakrněl. No a Devoxx má pověst největší evropské konference pro Java vývojáře.

Belgie v listopadu není co se počasí týká ani o moc lepší ani o moc horší než Praha. Letěl jsem přes Vídeň do Bruselu, kde jsem našel skupinku Dánů, kteří zjevně měli stejný cíl a měli domluvený odvoz do Antwerp. Tak jsem se k nim přidal. Našel jsem svoje zamluvené bydlení, které po pravdě bylo o něco slabší než jsem očekával. Hlavně mě štval nefungující internet. Celý týden pak proběhl víceméně stejně, ráno na konferenci, tam strávit celý den a večer někde jídlo a vyspat se na další den. Dvakrát jsme zkusili jakési mexiko, které docela ušlo. Vetší sranda byla autentická místní hospoda. Domácí štamgasti, jídelní lístek v podivném jazyce, který se podobá trochu němčině, a samozřejmě nějaké to belgické pivo.

Kousek města jsem viděl v pátek. Nebylo toho ale moc. Nakonec nejzajímavější se mi zdálo nádraží. Historická budova v sobě schovává několik pater a vlaky zastavují na nástupištích, která jsou rozmístěna na několika z těchto pater. Cestu zpátku mi pak zpestřili ve Vídni, kde letiště přijímalo s takovým zpožděním, že jsem nestihl let do Prahy. A tak jsem nocoval v hotelu a pokračoval domů až ráno.

O automobilismu

Článek jsem rozepsal asi před měsícem. Pointu to sice nemá, ale aspoň si trochu ulevím.

Onehdá jsme opět jeli po naší úžasné dálnici D1 a to mi připomělo myšlenku napsat, co si myslím ježdění autem tady v Česku a co jsem si odnesl z ježdění jinde.
Mým snem je dočkat se toho, až za nás budou řídit automaty. Některé firmy už jsou v tom bohudík docela daleko a snad se dočkáme ještě za našeho života. Proč? Protože na silnicích je přílis mnoho bláznů, kteří si myslí, že když se mají dostat autem z místa A do místa B, musí to být co nejrychleji a musí při tom ukázat ostatním, že jsou machři. Klidně si adrenalin z řízení odpustím a získám trochu volného času navíc. Ona totiž agresivita a přeceňování vlastních schopností dělá v naších krajích z cestování fakt peklo.

D1 je špatná. To by ale samo o sobě nebylo tak zlé. Jenže ona je jediná, která spojuje východ a západ. Dokud se nedostaví alternativní spojení, tak to bude pořád špatné a jakákoliv kalamita, ať už oprava nebo hromadná havárie, způsobí velké problémy. Stejná potíž je s takzvaným Pražským okruhem, který není žádným okruhem. Naše stavařská lobby si prosadila protunelování kusu Prahy od Strahova do Tróji, místo aby se dostavěl chybějící severozápadní kus okruhu.

Jenomže my místo toho řešíme voloviny. Např. maximální povolená rychlost na dálnici je oblíbené téma pro zákodárce. Je potřeba se při ní zviditelnit se svým názorem. Přitom je to vlastně fuk, protože se limity stejně nedodržují. V okamžiku, kdy máme hromady mýtních bran, není zas tak těžké spočítat průměrnou rychlost na úseku. Čipová karta nebo podobné zařízení pro každého řidiče snímané branami a jednoduché počítání z nashromážděných dat. Žádné výmluvy na osoby blízké. Technicky řešitelné už dnes a náklady na podobná řešení se budou stále snižovat.

Ta nejvyšší dovolená rychlost taky není sama o sobě největší problém. V Německu ji nemají (lobby v zemi, kde automobilový průmysl je výkladní skříní kapitalismu) a jezdit se tam dá. Jsou tam ale taky dlouhé úseky s omezenou rychlostí - a skutečně se tam jezdí pomalu. 120-ka je kus před i za Regensburgem a skrz město je 80. Další dlouhá 120-ka je v půli mezi Regensburgem a Mnichovem. Na druhou stranu jsou limity v USA na naše poměry drastické. V Kalifornii je to obvykle 65mil/h a jen málokde je to víc (namátkou 75mil/h na I-5). O moc rychleji se nejezdí ani na I-80 při průjezdu Nevadou nebo na I-14 cestou skrz Utah. V Oregonu se už vůbec nikam nespěchá, limit je tam obvykle 55mil/h (a na benzínce tankuje obsluha, protože řidiči by to asi nezvládli). Ono to funguje tak, že všichni dokáží jet limit + 5-10mil (John píše, že na jihu se jezdí 80) a tak vlastně jede jeden proud aut, kde všechna mají podobnou rychlost. Tempomat je standartní výbava a výrazně s ním zrychlovat nebo zpomalovat je otrava. V tom už není potřeba mít levý pruh na předjíždění. V aglomeracích jedou v levých pruzích auta, která jedou skrz, a vpravo auta, která najela na dálnici nebo se chystají sjet. V houstnoucím provozu, když všichni zpomalí, se projeví výhoda automatického řazení. Je to pohodlné a i pomalu popojíždějící kolony se můžou sunout plynuleji. Nevzniká tam tolik děr, které by se daly zneužít k myškám.

Zato v Česku člověk, který se chce chovat slušně, kličkuje mezi náklaďáky a závodníky. Vybrat si jestli dokončit předjíždění přetížené Avie nebo kamiónu, či uhnout blikajícímu magorovi těsně za naším kufrem je dilema. Jeden si to hasí 80, druhý aspoň dvakrát tolik. Jet na tempomat se dá snad jen v noci.

Dvoustá geocache

Při dnešní procházce kolem Okoře jsme pokořili hranici 200 nalezených geokeší. Trvalo nám to trochu déle než 2 a půl roku a užili jsme u toho docela zábavy. Pokud je potřeba přesnost, používáme GPS na hodinkách (Garmin Forerunner 305) a chybějící turistické funkce doženeme na mobilu, který s připojením k internetu a rozumnými aplikacemi nahradí turistické GPS-ky.

Bohužel ale musím říct, že mě provozovatelé serveru Geocaching.com čím dál víc štvou. Jak napsal na svém blogu carnero, jejich podmínky užívání jsou neuvěřitelně omezující. Ani po zaplacení $30 za roční členství nejsou jejich služby nic moc. Na aplikaci pro Android se čekalo a nebyla nic moc. Hlavně, že byla placená. Bez členství se člověk nedostane ani k datům o své historii v rozumné podobě a pokus o jejich stáhnutí odporuje podmínkám užívání. Členství přinese určité vylepšení služeb, ale je to udělané tak, aby nikdo nemohl ukázat, že se totéž dá udělat líp.

Zatím to nechám tak. Pokud se objeví rozumná alternativa rádi přejdeme. Do té doby budeme asi geocaching.com používat v omezené míře. Mimochodem: pochlubte se a napište nám o vašich keších. Rádi se podíváme.

Sushi domácí

Dneska se nám podařilo doma udělat další prima experiment. Už jsme několikrát zmínili, že nám sushi chutná. Akorát to v Praze není úplně levná zábava. V poslední době to sice záplava různých slevových serverů trochu vylepšila, ale i tak se do sushi restaurace vydáváme jen zřídka.

Teď ovšem přišla změna. Receptů lze najít na webu spoustu, něco jsme i odpozorovali od kuchařů, v naší lednici přibývá ingrediencí pro asijskou kuchyni a tak jsme si holt troufli. Rýže na sushi i řasa nori se dá sehnat snadno, v Makru jsme přibrali kousek tuňáka a dali jsme se do toho.

Příprava nás bavila a výsledek se nám zdál povedený. Dokonce i Lukáš se do toho pustil s vetší vervou než obvykle a tentokrát si dal i maso. To je poněkud dvojsečná radost, protože doteď si dával jen vegetariánské kousky a další návštěvy sushi restaurací se nám v budoucnu zase prodraží :-).

Máme několik tipů na vylepšení, nicméně i tak bych zatím tento pokus prohlásil za jednoznačný úspěch.

Elektronický podpis

Dnes o něco delší povídání o legraci zvané certifikáty, která je potřebná pro komunikaci s našimi úřady, především pak pro elektronické podání daňových přiznání.

Začnu snad tím, proč jsem si pořizoval el. podpis: jako živnostník jsem nucen každou chvíli cosi vykazovat finančnímu úřadu. A posílat jim doporučené dopisy znamená chodit na poštu, což je pěkná otrava, protože je tam fronta, kdykoliv tam přijdu, a to mě opravdu nebaví. Druhá varianta, jezdit na FÚ osobně, je ještě horší. Navíc jsem byl ovlivněn názorem, že jsou výkazy, které nelze podat jinak než elektronicky.

A tak jsem se jal zřídit el. podpis. To je takový instrument, který státním úředníkům řekne, že data, která jsem jim poslal, jsou skutečně poslána mnou a ne někým jiným. Moje první kolo boje s certifikáty proběhlo loni. Celý proces má drobná uskalí a jsem přesvědčen, že pro mnohé bude nepochopitelný resp. nezvládnutelný. Pomoc s vydáváním a nastavováním může být taky fungující živností. O tom, jak funguje, lze najít spoustu dokumentů, ve kterých se lze dočíst, jak se šifruje a jaká je role certifikačních autorit. Jednou takovou autoritou v rámci ČR je i dceřinná organizace České Pošty Post Signum, u které jsem zřizoval svůj podpis. Problém první: běžný uživatel podle nich použije Internet Explorer a tudíž je Windows uživatelem. Windows-ům ale moc nefandím a kdoví, jak bych to pak používal v kombinaci se svým Linuxem. Naštěstí mají alternativní řešení, kterým jsem byl schopen se prokousat. Problém druhý: podpis pro živnostníky alias též OSVČ je z jejich pohledu cosi jako podpis právnické osoby. Tolik jejich dokumentace a dál už je jen tápání, protože programy jsou napsané z pohledu programátora, který ví, co se má stát, když se provede akce X, ale nejsou pochopitelné pro člověka, který chce docílit Y a neví jestli se to dělá akcí X1, X2, X3, ... Problém třetí: pro první vydání je nutné osobně navštívit některou pobočku a vzhledem k neelementární složitosti celé transakce obsahující vyplnění a podepsání různých tiskopisů a práci s USB klíčenkami jsem byl varován, že na malých pobočkách je vysoké riziko potíží. Jak se mi podařilo tenkrát vygenerovat žádost, jsem si samozřejmě nezapamatoval, vím jen, že se to nějak podařilo. Poučen zkušenostmi známých jsem se vyhnul i katastrofě s problémovou pobočkou a rovnou směřoval své kroky do Jindřišské. Tam to klaplo v pohodě. Krátce potom už byl certifikát vystaven a brzy potom jsem byl schopen podávat přiznání k DPH elektronicky. Později jsem tak podával i daň z příjmu. V dalším kroku jsem se pokusil nastavit i mail a tak následoval problém čtvrtý: vyřešit, jak posílat podepsaný mail z GMail účtu. Pro tento účel mám teď nastavený Thunderbird a podepsané maily posilám z něj místo z prohlížeče.

Aby celá taškařice jen tak neskončila, je nutné certifikáty každý rok obnovovat. Zde jsem ocenil svou vůli pri řešení čtvrtého problému. Stačí vygenerovat novou žádost a podepsanou stávajícím platným podpisem ji poslat k vyřízení. Zde jsem musel pracovat dvoukolově a systém připomíná dobu děrných štítků.

1. Napíše se program / vyrobí se žádost.
2. Štítek je odnesen operátorům / žádost se mailem doručí ke zpracování. 
3. Čeká se, až velký stroj vychrlí verdikt, což nastane nejdříve další den. 
4. V závislosti na výsledku kroku 3 se obvykle pokračuje znovu krokem 1.

Po dostatečném počtu iterací lze zíkat i konečný výsledek. Má žádost o certifikát zaměstnance s vyplněným státem, IČO, názvem organizace, jménem, emailem a číslem zaměstnance (píšu sem proto, že mě stálo hodinové úsilí zjistit, že to je ta kombinace, kterou jsem zřejmě použil i minule a příště zase nebudu vědět) byla akceptována. Hurá. Mimochodem jsem v průběhu roku přeinstaloval systém na svém počitači bez toho, abych se o podpis připravil. A naštěstí zatím nemusím mít datovou schránku. Ještěže takovéhle zábavy člověk neřeší denně.