Vodopády a Half Dome

Už dlouho jsme plánovali s Lenkou a Miškem, že někdy na přelomu jara a léta vyrazíme do Yosemite na velký výšlap na Half Dome. V tomhle termínu proto, že už sleze sníh a budou průjezdné silnice přes Sierra Nevadu, ale ještě bude hodně vody ve vodopádech.

V pátek odpoledne jsme vyzvedli Lenku a Miška a jedním autem jsme vyrazili směr východ - Yosemite. S jednou zastávkou na večeři jsme po čtyřech hodinách dorazili do Grovelandu, kde jsme měli zamluvený pokoj pro 6 lidí v Groveland Motel. Takhle na poslední chvíli je všechno v okruhu 100 mil od Yosemite úplně plné, a tak jsme se ani moc nedivili, že pokoje (dva propojené, s jednou koupelnou) nejsou zrovna moc luxusní a byli jsme rádi, že nemusíme spát někde ve stanu.

Budíček byl stanoven ráno na 4.30. Výšlap na Half Dome je "procházka" na 12 hodin a tak první půlka výpravy chtěla být na trase nejpozději v šest (ještě jsme měli před sebou hodinu jízdy na parkoviště v Yosemite Valley). Na parkovišti jsme rychle posnídali (Lenka měla přichystané pro všechny sendviče a já jsem napekla bábovku) a první část (Radim, Lenka a Miško) vyrazila k vrcholu. My dva s Lukáškem jsme si stanovili mety pro dnešní den o trochu níž, plánovali jsme vylézt "jen" na Top Nevada Fall (vrchní část vodopádu Nevada), kterýžto bod je v necelé polovině výšlapu na Half Dome.

Procházkovým tempem jsme zvolna postupovali vpřed, všichni nás předbíhali a kamarádili jsme jenom s jedním důchodcovským párem, který byl stejně pomalý jako my. Přes několikanásobnou a opakovanou touhu Lukáše se po prvním (a každém dalším) kopci vrátit zpět k autu, jsme prošli okolo prvního nádherného vodopádu Vernal, a po náročném výstupu se spoustou schodů i na vrchol druhého vodopádu Nevada. Okolo prvního Vernal jsme se dokonce rozhodli nasadit pláštěnky, protože voda v hustém dešti dopadala na pěšinku a někteří kolemjdoucí vypadali jako zmoklé slepice. Na kopci s nádherným výhledem na vršek vodopádu a pohledem do celého údolí jsme dali svačinku a pomalu jsme druhou stranou údolí začali sestupovat zpátky. Tahle cesta byla malinko delší, než ta nahoru, ale zase nebyla tak strmá, a tak jsme za družného vykládání a vymýšlení zlepšováků, jako skluzavky do velkého bazénu u spodního vodopádu nebo lanovky s občerstvením, scházeli níž a níž.

Poslední dva tři kilometry už mě tak příšerně bolely nohy, že jsem si gratulovala k uvážlivému rozhodnutí, že nemusím být úplně všude a nehnala jsem se na Half Dome, doteď mám obavu, že by mě tam museli někde nechat. Než jsme se sešli s druhou půlkou výpravy, ještě jsme stihli dát si zmrzlinu a koupit magnetek na ledničku. Všichni jsme si pochvalovali, jak jsme to dobře zvládli a už jsme se těšili, jak si v Grovelandu dáme dobrou večeři a pivko za odměnu. Bohužel náš Subík si na prvním kopci postavil hlavu a po dlouhých peripetiích jsme byli rádi, že jsme se všichni sešli na motelu o půl jedenácté, poslední dorazili kluci s odtahovou službou a Subíkem. Druhý den, místo pokračování v objevování krás Yosemite, jsme čekali na záchranu od kamaráda Hrocha. Jejich autobus nás všechny dovezl domů, ale našeho Subíka jsme museli nechat na místě a už jenom počítáme, kolik nás ta legrace zase bude stát.

Yosemite

Jsme zpátky z Yosemite Valley, bohužel ale ne po vlastní ose. V pátek jsme vyrazili s Miškem a Lenkou do motelu nedaleko parku a plán byl v sobotu brzo ráno popojet do parku a vyrazit ve třech vzhůru na Half Dome. Gabka s Lukášem udělali kratší výlet jen k vodopádům.

Tohle bylo super. Počasí vyšlo, moc se nám to líbilo a těšili jsme se, že druhý den koukneme na Glacier point a sekvoje. Jenže naše auto bylo opět jednou proti a při cestě z parku se přehřálo. Zkoušeli jsme, jestli se neuklidní, když vychladne a dolejeme vodu, ale nepomáhalo, tak jsme zavolali odtah, ať nás dovezou k motelu. druhý den dorazil svým autobusem Sid a dovezl Tonyho, který doufal, že auto umravní aspoň natolik, aby se s ním dalo nějak dojet k němu do servisu. Nepodařilo se, a tak auto stojí v Grovelandu. Tony teď bude řešit (1) jak dostat auto sem a (2) jak to spravit. Motor, co jsme vyměnili, by měl být v záruce, ale bude s tím spousta dalších potíží, takže uvidíme.

Fotky a popis, co jsme dělali, doplníme později. I když Gabka už něco dala na Picasa

NHL

Hokejové mistrovství světa mi letos uniklo, prestože se hrálo v Kanadě. Prostě to v televizi nedávali. Pro lidi tady, je to turnaj pro ty, co vypadnou ze hry o Stanley Cup.

A Stanley Cup už pro místní zajímavý je. A tak běží i domácí nabídce programů. (Máme druhou nejmenší sadu programů, ať je tam nějaký sport a něco pro děti. V podstatě 50 kanálů volovin - jaký pokrok od 80. let, kdy Pink Floyd zpívali "13 channels of shits to choose from".) Po pravdě jsem až doteď viděl v podstatě jen západní konferenci. Zápasy na východě běží obvykle od čtyř a to je šílené, koukat denně od čtyř do devítí na hokej. Sledoval jsem San José a vůbec se nedivím Hadamczykovi, že chtěl na soupisku Michálka. Ovšem koukat na jejich zápasy mi přijde nervy. Ten tým umí vytvořit obrovský tlak a vyrábět šance. Bohužel tohle umí jen v určitých úsecích zápasů a 60 minut se takhle hrát nedá. Pak mají naprosto hluchá místa, která typicky končí zcela zmatenou hrou ve své obranné třetině a často i gólem. Na druhou stranu mají nejlepší třetí třetinu v celé soutěži a umí otáčet zápasy. Jejich druhá série s Dallasem, kde vypadli, byla neobvyklá tím, že nikdo nevyhrál zápas, ve kterém dal první gól.

Dallas se mi moc nelíbí. Je to takový americký tým. Moc kombinace tam není, spíše nahodit a tlačit se do brány. Občas nějaká přetlačovaná nebo bitka.

Detroit je jiné kafe. Když teď porovnávali jejich třetí třetiny s Pittsburghem, tak se zdálo, že jsou mnohem horší. Jenže to ve vetšině zápasů je koukání, jak se soupeř lopotí něco udělat s nepříznivým stavem, a Detroit čeká na příležitost ke zvýšení náskoku. Spousta zkušeností, hrají s přehledem a většinou je problém je odstavit od puku. Takže ten puk často podrží a počkají na pořádnou nahrávku. K tomu, jak to hrají takhle profesorsky, navíc pravidelně a obvykle docela regulérně někoho zmastí. Je mnhem jednoduchší sestříhat šoty, jak hráči Pittsburghu lítají k zemi, než jak se dostávají do šancí. Hudler hraje pěkně, bývá vidět na přesilovkách, kde má dost prostoru a často se to hraje přes něj. Česká média neustále melou o Haškovi, ale ten prostě začátek nezvládl a má prakticky po sezóně. Osgood chytá dobře a basta. Vadí mi na něm akorát, že je hrozný simulant.

Doufám, že Tučňáci něco doma zahrají. Jinak to skončí nudným výpraskem.

Indiana Jones 4

Je to radost dělat ve firmě jako je Google. Poslední mimořádnost, kterou naši šéfové vymysleli, byla hromada lístků pro zaměstnance na premiéru nového dílu Indiana Jonese. Takovou věc by bylo škoda si nechat ujít a tak jsem sebral dva lístky a mohli jsme se těšit. Problém byl, kdo se vlastně měl těšit, protože jsme museli vyřešit, kdo půjde. Nakonec se rozhodl Lukáš a Černý Petr zůstal Gabce. Budeme jí to muset někdy vynahradit.

Film byl pěkný - Indiana je už dědek, ale film je podobný jako ty předtím. Trochu to vypadá, že ze Spielberga buda na stará kolena další Däniken. Zápletka s ruskými agenty je slušná. Lukáš rozdýchal mravence i rozpadající se mumii. Až si to půjčíme na DVD, tak pochytíme i pár dalších vtipů, co nám zatím utekly.

Pokud někoho baví chodit do kina, tak na tohle klidně jděte. Mimochodem: lístek tu stojí necelých $9, což je při současném kurzu míň, než spousta kin v ČR.

Garmin Forerunner

Mám novou hračku. Při pravidelné výprodejové akci, kterou REI dělá každý rok jsem si pořídil Garmin Forerunner 305. Jsou to trochu přerostlé hodinky. Tak velké, že se do nich vejde GPS. Kromě toho je k tomu pás na snímání tepové frekvence a přibrali jsme i sensor na kolo na měření rychlosti a frekvence šlapání.

První výsledky jsou na motionbased.com. Prostě to měří a po připojení k počítači se stáhnou data do nainstalované aplikace anebo na web (plugin pro Windows a snad pro Mac, z Linuxu lze uploadovat soubor). Výškoměr asi trochu kecá, jinak to je OK. Funkcí to má spoustu. Skoro ze zdá, že je vhodné si přečíst návod. Nastavení pro běhání i pro kolo zvlášť. Až 4 informace na displeji. Tréninky sestavené na počítači. Grafy (rychlost, vzdálenost, čas, tep, nadm. výška, ...). Export do Google Maps či Google Earth.

Takové moje předčasné narozeniny.

Mapy Google česky

Česky mluvících lidí není v Google mnoho a zvláště pak jich není moc v Mountain View. Abychom se neztratili, máme svůj mailing list, na kterém si můžeme poradit nebo pomoct. Nedávno začala akce "hledá se hlas" pro několik klipů o Google Maps, které se právě lokalizovaly pro ČR. A protože se natáčelo právě v Mountain View, konkurence se zmenšila a dostal jsem šanci, dělat něco jiného než obvykle.



V kalendáři mi přibyla hodina pro natáčení a v mailu skripty s tím, co budu povídat. Nahrávalo se v profesionálním studiu. Pomohlo, že na moje povídání dohlížela Mariana. Kluci sice vyrábění videí rozumí, ale česky neumí, a tak dávala pozor, jestli mluvím normálně, jestli v textu nejsou kraviny, a dávala mi rady, co se musí opravit. Já se mezitím snažil. Zavřeli mě do malé, temné nahrávací komůrky. Na uši jsem nasadil sluchátka, ať slyším rady, pustil lampičku, ať vidím, co mám povídat, a pak se soustředil na povídání. Nakonec to zabralo přes dvě hodiny, protože některé kousky jsme nahrávali na několikrát, něco jsme předělali, a pak jsme poslouchali a vybírali, co je správně a co blbě.



Oznámení o spuštění českých map je dostupné na českém blogu Google.

Gabka
Mě od začátku přišlo legrační, že si vybrali Radima. Ale moc jsem mu to přála, zvlášť když jsem viděla, jakou z toho má radost. A výsledek mě příjemně překvapil. Je to fakt Radimův hlas a je na něm vidět, že určitě není školený mluvčí, ale namluvené je to hezky. Hned jsem to taky poslala zkritizovat Šťastlivkám. Holky psaly zpátky, že je to super a Radim vypadal, že ho chvála opravdu těší.

Junior Olympics

Na tento víkend jsme nic velkého neplánovali, protože místní "school district" pořádal olympiádu (Junior Olympics). Nakonec Lukáš je momentálně jediný, kdo je u nás doma schopný něco podnikat. Gabka má nějakou nepříjemnou rýmu a já chromé koleno, které se jen pomalu vzpamatovává z úterního šoku.

Ve škole už pár týdnů poctivě trénovali a Lukáš se nakonec rozhodl závodit ve skoku do dálky (z místa), běhu na 75 yardů a házení softballem. V Česku se obvykle háže něčím, co se vyskytuje jen u tělocvikáře v kabinetu, protože kriket je fakt divná hra, kterou nikdo nehraje. Tady je softball normální a tak hážou něčím, co všichni znají. Další disciplíny jsou například běh na 1 míli. To se L. zdálo moc a vybral si raději kratší vzdálenost a pro jistotu bez překážek. Taky se tu háže na koš, skáče přes švihadlo, dělají shyby.

Jako obvykle, celá akce se pořádá s co největší pompou. Soutěží 4., 5. a 6. ročník 6 škol z Los Altos a Mountain View proti sobě. K slavnostnímu zahájení hraje orchestr složený z dětí. Trubky, bubny, flétny, pozouny, saxofony. Každá škola si nechala vyrobit trička - Covington Coyotes jsou oranžoví, další barvy jsou tyrksová, dvě zelené, modrá, červená. Nástup je s americkou a olympijsou vlajkou, pak přijdou postupně školy vedené principálem (jak tady říkaji řediteli) a pochopitelně nesmí chybět maskot školy - coyote, eagle, bobcat, lion, stinger and bear. Potom ještě kolečko s pochodní, kde se vystřídá ve štafetě každá škola (tohle bez protestů narozdíl od atrakce v San Francisku). Spousta dobrovolíků se na tom podílela a podílí už dlouho dopředu. Do toho všeho pražilo sluníčko a tak jsme rádi za krém s fakorem 50.

Lukáš sice nic nevyhrál, ale několikrát zajásal, když vyhrála jeho škola. Nejlíp mu asi šlo házení a celkově to bylo prima dopoledne.