Driving License

Máme za sebou jeden další krok. Zvládli jsme zkoušky z řízení auta a budeme teď čekat, až nám poštou dorazí naše řidičáky. V tu chvíli asi přesuneme pasy do šuplíku a vytáhneme je teprve až pojedeme na letiště.

Zkouškou jsme zabili celé dopoledne, protože jsem ji nejprve absolvoval já, pak byla pauza než přisla řada na Gabku, no a pak samozřejme jezdila Gabka. Pauza byla delší než by bylo potřeba, ale rychleji za sebou se mi to nepovedlo objednat. A oba najednou jsme ji dělat nemohli, protože máme jen jedno auto. Celkový dojem mám pozitivní. Nikdo nám nědelal žádné naschvály, všichni se chovali korektně a nakonec se nám to povedlo celé napoprvé. Test člověk dělá ve vlastním autě (v našem připadě bylo samozřejmě auto půjčené od Hrochů). To je prima. Komisař si ho před cestou obhlídne, zkontroluje, že svití a že zkoušený umí ovládat základní věci. Svědomitě zkontrolují taky povinnou pojistku a pak se jede. Pokud mě pamět neklame, tak zkouška byla delší a pečlivější než v ČR. Existují letáčky s popisem na co se má člověk připravit, které jsme taky prošli. Díky tomu jsme věděli, že máme koukat přes rameno při přejíždění z pruhu do pruhu, že nemáme dojíždět na křižovatku na neutrál (to mi paní raději zopakovala, i když připustila, že si není jístá proč) a pár dalších věcí. Celá story taky donutila Gabku přečíst nezanedbatelné množství anglického textu a to taky nebylo od věci.

Suma sumárum: máme to hotovo.

Zabydlování

Přežili jsme v Americe už měsíc a půl a dá se říct, že náš život tady pomalu získává normální řád. Tzn., že se méně často koukáme kolem sebe úplně vykuleně, a navíc si myslíme, že teď máme za sebou větší část starostí se zařizováním všeho možného. Teď už půjde hlavně o to, aby jsme dokázali využít vše, co nám pobyt tady nabízí. Pro Lukáše a mamku to znamená hlavně se dobře naučit jazyk. Taky pomalu začneme plánovat, co všechno v bližším i vzdálenějším okolí stojí za to vidět a navštívit.

Pokud se nám zadaří, tak tenhle týden budeme snad mít řidičáky. To tehdy, když oba v úterý zvládneme test schopností řídit v místním provozu. Pomalu se odhodláváme ke koupi auta, brousíme po inzerátech a zvažujeme, které auto by nám tak nejvíc vyhovovalo, aby nemělo moc velkou spotřebu, ale mohli jsme s ním vyjet i třeba do hor nebo do pouště. Byt už je obyvatelný, ale samozřejmě nám chybí spousta věcí a něco je jen dočasné, ale k fungování to stačí. Po přestěhování ze Santa Clara už opět jsme online (a jsem otrávený z neschopnosti COMCASTu, firmy, která tu připojuje internet a poskytuje kabelovou televizi). Lukáš ma za sebou dva celé týdny ve škole. Následující týden má jen 4 dny (12. je den veteránů) a pak má vůbec celý týden volno, protože bude svátek díkůvzdání, a to je tady jeden z nejdůležitějších svátků v roce. To mu ale jistě vadit nebude, přestože zatím má šklou v oblibě a baví ho to. Intenzivně se mu věnují a má týdně asi 4 hodiny ELL - English Language Learner (doučování). To mu má pomoct dostat jeho angličtinu na úroveň potřebnou k tomu, aby se mohl normálně učit s ostatními dětmi. Momentálně se zapojuje třeba v matematice, ale v jiných hodinách dostává občas jiný program a studuje angličtinu. A studium u výukového programu na počítači se Lukášovi líbi. Obzvlášť, když měl počítač zakázaný, protože se neuměl doma chovat. Taky už se Lukino seznámil s některými dětmi sousedů, i když vlastně nevíme, jak se domlouvají (např. Bao Bao taky chodí na ELL), ale jsou v pohodě.

Na víkend jsme žádný velký program neměli. Hledáme auto, tak jsme se byli kouknout na Volvo V40, abychom zjistili, že to je vlastně malé auto. Pak jsme v sobotu vyjeli serpentiny Page Mill nahoru na kopec (mezi údolím, kde byldíme a oceánem) a udělali si procházku. Původně jsme chtěli výhled na oceán, ae zastavili jsme kousek před hřebenem, který nás děli od oceánu. Nakonec se ovšem ukázalo, že naše trasa nás provedla poznávací pěšinkou kolem kousku San Andreaského zlomu (zlom je hodně dlouhý, poznávací pěšinka, kterou jsme prošli, se věnovala viditelným pozůstatkům a známkám zemětřesení z roku 1906). I to nám však stačilo. Tím spíš, že na konci procházky začalo pršet.

Neděle byla ještě o něco lepší. Vyrazili jsme do Exploratoria v San Francisku. To je takové muzeum se spoustou pokusů, které demonstrují různé přírodní jevy a lidské vnímání. Fyzika, elektřina, magnetismus a mechanika. Svělo, zvuk a zrak a sluch. Život v přírodě. Tři hodiny jsme procházeli asi dvěma sty expozic a všichni tři jsme si poměrně důkladně vyhráli, protože vše je uděláno tak, aby si to každý (ale hlavně děti) mohl vyzkoušet. Lukáškovi se nakonec nejvíc líbily bubny, kde mohl hrát do skutečné písničky. Naštěstí tyhle "pady" jsou elektronické a byly puštěné jen do sluchátek. Mamce se líbil velký magnet, kterým se daly vytvářet úžasné bodlinky z železných pilin a taťkovi mimo jiné velká hlásná trouba :-).

Po vymotání ven jsme zjistili, že pláž poblíž Exploratoria (s výhledem na Golden Gate) je zavřená. Bližším zkoumáním později na internetu jsem zjistil, že ve středu havaroval tanker (přibral jeden z mostních pilířů Golden Gate) a vyteklo z něj do zálivu spousta paliva.

Konečně v Los Altos

V neděli jsme hodili klíč od prvního bydlení do schránky a tím jsme se konečně definitivně přestěhovali do Los Altos. Především tím skončily každodenní jízdy 20 mil mezi Santa Clarou, kde jsme bydleli, a Lukáškovou školou v Los Altos.

Celý minulý týden jsme každé ráno vstali o půl sedmé ráno a všichni vyrazili z domu směr škola, práce a nový byt. Podařilo se nám (většinou na inzerát) koupit pěknou dvousedačku (říkají tomu sofa a loveseat, čímž myslí dvoukřeslo), konferenční stolek, vysavač, mikrovlnku, postele a stůl a židle do kuchyně. Některé koupě nám vyšly lépe než jiné, nicméně ve výsledku jsme spokojení a myslímě si, že jsme něco ušetřili na výdajích za zařizování. A už jsme jen netrpělivě čekali, až se ozvou, že proclili náš kontejner. Ve čtvrtek konečně Hurááá. Došlo sice k malému zádrhelu, když se zjistilo, že kluci s kontejnerem už sice stojí u domu, ale bohužel u toho prvního a tudíž špatného (20 mil daleko). Pak už to odsýpalo, my jsme jak v bingu odškrtali, že dorazily (a kluci vynosili) všechny 53 bedny, nábytek vybalili, zpátky otočili úchytky a zasadili police. Další zádhrel nastal ve chvíli, kdy měli poskládat Lukáškovu postel. V Praze mi to tak nepřišlo, ale musím říct, že ze zpětného pohledu mi ta pražská banda, která nás přišla sbalit, připadá úžasně šikovná. Když Radim viděl, jak se jeden z nich snaží smontovat k sobě dva kusy, které k sobě očividně vůbec nepasovaly a ještě by byly lišty na matraci na zemi, nevydržel to a kluky vyrazil, že zbytek už dodělá sám. Byli jsme rádi, že jsme se s nimi dohodli na tom, do které místnosti mají dát kterou krabici, a provedli několik jednoduchých operací s nábytkem. Vše ostatní bylo nad jejich možnosti, takže jsme jim podepsali papír, že nic nerozbili, a mohli vypadnout. Během pátku se mi už podařilo to tady dát dohromady natolik, že už z pátku na sobotu jsme se rozhodli spát v novém (hlavně L. se moc těšil na svou postel).

S kontejnerem dorazily taky naše kola a tak jsme v neděli vyrazili na náš první cyklovýlet po okolí. Pořád je krásné počasí babího léta (v neděli bylo určitě 25 stupňů). Na mně a Lukynovi bylo vidět, že jsme, na rozdíl od Radima, dva měsíce na kole neseděli, a tak jsme se nepouštěli do žádných velkých výletů. Chtěli jsme dojet do Palo Alta ke Standfordské Univerzitě, ale před ní jsme se zasekli na Farmers Market (farmářských trzích), kde jsme se kochali (a vydatně ochutnávali) výpěstky místních farmářů - jablka, jahody, hrozno, mandarinky. Nakupovat jsme moc nemohli, protože na kolech se toho v jednom batůžku moc odvézt nedá. Taky tam měli nádherné květiny, už vidím, jak se mi tady ta obrovská orchidej bude od příští neděle vyjímat. Celá fotogalerie z tohohle výletu je na Picasa webu.

Zemětřesení

Dneska večer jsme zažili zemetřesení o síle 5,6 stupňů. Sedíme si tak všichni u stolu u počítače a věcí do školy a najednou se všechno začalo třást. Prvních několik sekund jsme mysleli, že na nás klepou sousedi, ale to nedávalo smysl (jako minulý týden, kdy Lukáš skákal v obýváku, a oni pak bušili do stropu). Trvalo to asi 20 sekund. To víme ze zpráv, protože jsme nebyli schopni nic dělat. Prostě se všechno třáslo a venku se rozhoukalo pár aut. Asi jako když je dřevěná maringotka hodně blízko kolejí a přejede pořádný vlak. Plus ta naše maringotka má tři podlaží.

Epicentrum bylo relativně blízko (15 mil na severovýchod od San José) a tak jsme si to asi mohli vychutnat. Známí na jihu San José prý nepozorovali nic. Následné otřesy byly do 2,1 a to už jsme vůbec nepoznali. Všechno funguje jak má, nikomu se nic nestalo a my jsme o zkušenost bohatší. Jen nevíme, kdo se polekal nejvíc. Zpětně jsme rádi, že už tu zkušenost máme za sebou a každopádně nám jedna úplně stačila na celou dobu pobytu.

Lukáš v Americe

Pár postřehů o tom, jak se Lukášovi některé věci v Americe líbí a jiné zase ne.

Jídlo. Jsou některá jídla, která se tu Lukášovi líbí. Občas i takové, že bych to nečekal. Až se naučí jíst vajíčka, tak pro něj bude typická snídaně úplná pohoda. Vajíčka, slanina, párek a k tomu tousty. Pancake politý sirupem (např. javorovým) nebo potřený džemem, mu taky nevadí. V čínské restauraci se už taky dokáže najíst, zvládli jsme už i vietnamskou. S čímkoliv pálivým nebo ostřejším má problém, tzn. že mexická strava většinou narazí. Se sushi u něj taky nepochodíme, ale možná je to tím, že zatím nemáme odvahu to zkusit, protože ryby jí bez problémů. Má trochu problém se sladkými jídly, protože i když vždy měl sladké rád, tady je všechno tak přeslazené, že ani místní marmeláda nám nikomu "neleze". A to nemluvím o jogurtech, ty se tady asi odnaučíme jíst všichni. Ale Nutella je osvědčená, snad proto, že chutná stejně, jako ta naše.

Ponorka doma s mamkou (a taťkou) už je pomalu znát. Všichni se těšíme, až půjde do školy. Zdá se, že přesto, že stále ještě nemá žádný významný přímý kontakt s angličtinou, se už zlepšuje. Ptá se na různá slova, kouká po nápisech v obchodech, na úřadech, po značkách kolem cesty. Líp rozumí základním větám, na které se ho lidi ptají. Je ochotný jít se v obchodě zeptat kolik stojí nějaká věc. Hlavně je super, že se nebojí a nemá stud mamky, že než to říct špatně, tak raději neříct. Klidně tu větu zkomolí a zopakuje 3x a nestydí se. Počítáme, že příchodem do školy by to měl být rychlý skok kupředu, navíc bude mít pravidelné "doučování" pro děti, které nemají rodný jazyk angličtinu.

Tak konečně se nám podařilo vyřídit všechny potřebné doklady a přišel nám mail, že Lukášek může v pátek 26.10. nastoupit do školy. Byli jsme všichni nadšení, ale určitě se nejvíc těšil Lukáš. Ale vzápětí jsme všichni znervózněli, protože tohle bude důležitý a celkem zásadní krok, a hodně na tom bude záležet, jak se bude Lukášovi v Americe líbit. Ještě pořád bydlíme v Santa Claře, takže zatím budeme Lukáše každé ráno do školy vozit. Škola se jmenuje Covington Elemetary School a je v Los Altos, kde už snad brzy budeme bydlet, což je od našeho současného bydlení vzdáleno cca 20 km. V pátek jsme vstávali dřív, než obvykle, už jsme zapoměli, co všechno je třeba před odchodem L. do školy připravit, nachystali svačinu (protože ještě dnes L. nemá oběd), a vyrazili. Kupodivu nejklidnější vypadal Lukáš, nejnérvoznější asi mamka, asi se příliš vžívala do jeho kůže. Lukáš vypadal, že si problémy s cizími dětmi, prostředím a jazykem vůbec nepřipouští. Paní asistentce pak přiznal, že přece jenom trochu nervózní je. Přišla paní učitelka a od první chvíle se nám zdála sympatická. Všechny nás pozvala, aby jsme se šli podívat, jak to ve škole vypadá, kde je třída a jak to tam vůbec všechno chodí. Celá škola vypadá úplně jinak, než jak jsme zvyklí z Česka. Je to spíš otevřená soustava malých nízkých budov. To zaujalo i Lukáše natolik, že se rozhodl říct paní učitelce, že jeho škola je jedna veliká budova. Na oplátku jsme se dozvěděli, že v Kalifornii jsou školy prostě takhle otevřené. Vypadá to, že výuka probíhá z poloviny venku, všechny přestávky děti můžou trávit na hřišti, které je vybavené spoustou prolézaček, na svačiny a obědy jsou lavičky a slunečníky. Navíc jsme měli štěstí, hned ráno měla škola slavnostní představení k Halloweenu (Radim: já bych řekl, že to bylo z nějakého jiného důvodu). Odpoledne jsem pro něj po vyučování přijela a vypadal úplně spokojeně. Prý má pocit, že i rozuměl, v matematice se chytl a zbytek se snaží spíš poslouchat. A spolužáci vypadají v pohodě. Co víc si přát? Jen aby se v angličtině rychle chytl a našel si nějaké kamarády.

America vs. my I

Tady bych chtěla popsat pár mých postřehů o věcech, které mi připadají v Americe divné, nesmyslné nebo úplně proti zdravému rozumu, nebo naopak zajímavé a příjemné, z čeho by jsme se v česku mohli třeba poučit :-).

První skupina je samozřejmě jídlo. Že přidávají cukr úplně do všeho a na druhou stranu musí mít všechno "fat free" (bez tuku), mě udivuje vlastně od prvního dne. Někdy bych uvítala raději normálně tučný, ale nepřeslazený jogurt. Radim tvrdí, že jim ještě nikdo neřekl, že i cukr se v těle přeměňuje na tuk. Lednička je 2x tak velká, než u nás, ale kdyby nebyla, asi bych se tam nevešla, i když doma jsme mívali poloprázdno. Ale sýru Philadelphia máme "kyblíček" 1,3 kg, mléka a džusu galon (cca 4 litry), šunky kilový balík a všechno, co má menší balení, než půl kila, je aspoň v osmi kusech. Jako všude ve světě, je pro čecha největší problém chleba. Bohužel jsme zmlsaní našim úžasným chlebem a chleba tady se tomu nemůže ani přiblížit. Je to možná tím, že pro ně je hlavní mouka na pečení pšeničká, kdeždo my chleba děláme napul s žitnou. A tak hledáme a hledáme, a pokud najdeme nějaký, kde žitnou mouku přidávají, většinou už se to dá alespoň chlebem nazvat. Zbytek jsou spíš buchty.

Bydlení = Byty v Americe jsou většinou velké a prostorné a poměrně dobře vyřešené, co se týká např. úložného prostoru. V žádném bytě, na který jsme se byli dívat, nechyběla šatna, nebo aspoň několik vestavěných skříní ke každé ložnici. Ale pohled na jejich postele mě přivádí do úžasu, člověk menší než 1,8 m musí na postel vyskakovat (připadám si vždycky jako ve skoku do výšky), pokud je někdo menší než 1,5 m, už musí na postel doslova vylézt. Systém otevírání oken je známý z různých amerických filmů, ale stejně pro mně, člověka zvyklého na normální kličku, otevření okna jeho vytažením nahoru je něco divného.

Taky v koupelně při sprchování jenom kroutíme hlavou - nechápeme, proč jim není známá normální sprcha, tím myslíme sprchovací hlavici na hadici, tady mají sprchy jako v posilovně a proud se tím vůbec nedá ovládat ... Funguje to tak, že sprcha stříká z hlavice, která je pevně upevněná nahoře a ovládá se pouze poměr studené a teplé. To má ten výborný efekt, že se nedá šetřit vodou, a k tomu navíc, když si člověk vodu na chvíli zastaví, tak jí pak musí znovu pustit otočením, které nejprve pustí proud studené, načež se obvykle hledá ta šikovná poloha, ve které to teklo tak akorát.

Televize je děsná. V našem momentálním doma máme na televizi přes sedmdesát programů, které jsou jeden horší než druhý. Některé jsou španělsky, občas čínsky. Zajímavých je pro Lukáše pár, kde dávají pořady pro děti, my jsme si našli jeden, kde bývá MASH (proložený samozřejmě spoustou reklam). Sport tu moc není, a když dávají fotbal, tak to je vetšinou španělsky. A jedna stanice dává lokální zprávy včetně počasí. Reklam je všude hromada. Filmy jsou hrozné. A to je konec mých pozorování o TV.

Restaurace: Ve všech restauracích, které jsme zatím navštívili, byli ochotní a milí. Většinou se zeptají, jak se dneska máte a jestli máte pěkný den. Při přijímání objednávky čísník vždy celou objednávku zopakuje, asi aby si nikdo pak nestěžoval, že si objednal něco jiného. K pití se dá objednat voda, která je zdarma, nebo jakákoliv jejich přeslazená limonáda, kterou většinou můžete kdykoliv již zdarma doplnit. Pak se chodí pravidelně ptát, jestli vám chutná, jestli máte ještě nějaké přání a jestli už vám můžou donést účet. Což mě teda celkem rozčílilo, když jsem byla v půlce jídla, a už chtěli nést účet. Ale asi je to normální. Taky je pravidlem, že při placení je nutnost dát 15%-20% dýško, mají na to na účtech samostatnou kolonku. Navíc si tip (spropitné) občas rovnou započtou sami. Typicky to dělají při placení větší skupiny lidí, obzvlášť později večer. Je sice teoreticky možné to odmítnout, ale to už by člověk měl mít opravdu dobrý důvod.

Peníze: všechny ceny jsou v obchodech uváděny bez daně. Ta je v Kalifornii asi 8,25%. Pro představu porovnání v českých korunách se současným kurzem koruny se přepočítává dobře. Vynásobit něco 20 není těžké a protože je kurz ve skutečnosti nižší, tak stačí připočíst už jen málo, aby se dorovnala daň. Tip pro počítání "tipu" je vynásobit spočítanou daň dvěmi, příp. něco přidat nahoru.

Toalety - teď myslím ty veřejné. Že najdu čistou toaletu v pěkné restauraci, mě už nepřekvapí, ale když v městském parku najdete na záchodcích i mýdlo a papírové ručníky, tak je to celkem příjemné.

Doprava, tedy především ta automobilová. Musím říct, že řídí se tady dobře, a když se člověk vyhne zácpě (ráno a večer do práce), tak i velmi pohodová. Není to ale úplně jednoduché, protože zácpy jsou denně všude možně. Na české poměry jsou tady dost nízké rychlostní limity, ale když tak jedou všichni okolo vás, tak vám to vlastně ani nepřijde. Celkově je ježdění tady méně stresující. V dopravě je pár pravidel, které mi přijdou dobré a sympatické. Např. na křižovatce, i když vám svítí červená, můžete odbočit doprava, když před tím zastavíte. Zelená naskakuje hned po červené, mezikrok, kdy svítí najednou červená a oranžová, nikdo nepotřebuje. Když končí zelená, naskočí oranžová. Stačí podělit místní max. rychlost 10 a člověk ví, jak dlouho bude ta oranžová svítit.

Nové bydlení

Už máme klíče od našeho bytu a už jsme se tam byli znovu podívat. Moc se tam těšíme a tak teď netrpělivě čekáme, až dorazí náš kontejner, a budeme se moci přestěhovat.

Byt je čestvě vymalovaný, koberce jsou vyčištěné. Celý byt je cítit tím úklidem. Prázdný nám připadá větší než dřív. Však ho za chvíli zaplníme. Navíc jsme si říkali, že bude dobře, když se vejdeme, až přijede nějaká návštěva. Budeme teď premýšlet, jak ho zařídit, a postupně pracovat na zabydlování. Pozitivní je, že vodovodní baterie, ačkoliv vypadají americky, fungují jako naše jednopákovky. Proč, to vysvětlíme jinde. Gabku trochu trápí kuchyně, kde chce nějak upravit poličky, protože se jí zdají ulepené, a jsou tam dvě trouby, ale chybí mikrovlnka. Lednička, myčka, dřez jsou OK. Praní je v komplexu. Celkově má ten blok asi 19 bytů. Máme k dispozi parkování, na které by se mohly vejít i dvě auta za sebe. Náš byt je v patře a máme pro sebe i kus balkónu. Zkusím někde vytvořit 3D model, ať si můžete udělat představu, ale hlavně doufám, že nám ten model pomůže plánovat zařizování.

Pro přehled, tady je naše adresa na Googlemaps. Bydlíme v bloku vpravo nahoře, tj. na severovýchod, od křižovatky (uprostřed je bazén). Kousek za El Monte směrem na jihovýchod je vidět škola, kam bude chodit Lukáš. Já to budu mít necelých 5 mil do práce (teď to mám něco přes 10, na kole přes 11).

Je spousta věcí, které jsme záměrně nechali v Česku, a teď je budeme muset tady koupit. O některých si teď myslíme, že jsme je přece jen mohli zabalit. A to vůbec netušíme, jak to uděláme, až se budeme vracet. Například nevíme, jakou si koupit matraci a postel na spaní. Budeme se jí za dva roky zbavovat, nebo jí povezeme domů? Totéž platí i pro veškerý další nábytek. S elektrospotřebiči je to jednodušší, ty jsou na 110V a doma by nám byly k ničemu. Výjimky jsou obvykle dražší, takže budeme zařizovat vše jen jako dočasné. Teď budeme pořizovat, jak už jsme zmínili, mikrovlnku, zřejmě i TV, nějaké audio, ale mezi prvními světla, protože ta v bytě chybí všude kromě kuchyně (bohužel ani na stropě není kabel, tak to budeme muset vyřešit velkými stojacími světly a možná nějakou lampičkou).