Lukáš je zase o rok starší

Dneska je 21. ledna a tak jsem vzpomínala, jak jsme před 11 lety vyjížděli ráno do porodnice. Zdá se, jako by to bylo včera, když jsme si o týden později přivezli domů malý uzlíček. A už je to zatím velký kluk, který dneska oslavil jedenácté narozeniny.

V poslední době se s Lukáškem trochu zlobíme. I tak jsem nafoukla balónky, koupila dort a svíčky a zabalila alespoň pár drobností, protože tak hodný, aby dostal vysněné auto na dálkové ovládání, skutečně nebyl. Lukášek je vlastně dost skromný, z chybějícího auta si moc nedělal (tudíž výchovný efekt veškerý žádný) a opravdu se radoval z pár maličkostí, které dostal. Ale možná, když bude chvíli sekat dobrotu a jeho vysvědčení bude alespoň tak hezké jako v prvním trimestru, se auta ještě dočká.

Cyklistika podruhé

 Ještě jeden příspěvěk o kolech a už s tím dám na chvíli pokoj. Je víkend a tak jsme vyrazili všichni tři a přibalil jsem i foťák ať se můžeme pochlubit. Počasí jak stvořené, zkrátka paráda.

I v lednu na kolo

Jeden trochu jízlivý příspěvek.

O Vánocích jsem se flákal a nesportoval. Byli jsme holt na výletě. Potom jsem se flákal dál, protože jsem si z výletu dovezl rýmu. A když se mě nechtěla pustit, tak zavolal Tony, že opravil Hondu (trucovala a náhodně odmítala startovat). Tož jsem dál jezdil autem a testoval, jestli už opravdu funguje.

Jenže dneska bylo ráno zase na teploměru 10 stupňů (stále měříme v Celsiích, 10F bylo v posledních dnech v Česku) a předpověd byla kolem 20 přes den. Tohle klima je prostě paráda. A tak jsem to kolo vytáhl a hurá do práce. Před cestou jsem ale vynuloval počítač ať se zase kilometry počítají od nuly (i tady mám stále km, ačkoliv v autě jsme si zvykli na míle). Loni jsem nakonec najezdil jen asi 2600km, uvidíme jak to bude letos.

Už jsme zase doma

Unavení, ale spokojení. Od předchozího příspěvku jsme stihli avizovaný park Arches, který se nám moc líbil. Jeden den nám stačil na procházku k Landscape Arch (pravděpodobně největší brána), pěkný Windows trail a pak i Delicate Arch před západem slunce. Ta byla opravdu super a stihli jsme k ní vylézt, abychom jí viděli zblízka (Lukáš sebou dvakrát švihl na místy zledovatělé cestě) a pak jsme na ni znovu koukali zespoda, když už slunce zalízalo za horizont a nádherně ji nasvěcovalo.

Tohle nasytilo náš hlad po přírodních krásách a druhý den byl přesun do Las Vegas (asi 460 mil). Díky hodině navíc (Utah a Arizona jsou o hodinu napřed oproti Nevadě a Kalifornii) jsme měli čas a chuť vyrazit na prohlídku města, a tak napravit, co jsme zameškali před rokem. Prošli jsme kousek pruhu, který je lemován nejznámějšími podniky, a občas nakoukli dovnitř. Nic jsme nehráli, takže nejsme ani chudší ani bohatší, jen já si odtamtud vezu rýmu.

Dneska byl už jen přesun a úleva, že jsme doma. Dohromady přes 2400 mil (3900 km) a 39,5 hodiny v autě. Sedm nocí v šesti různých, ale přitom vlastně pořád stejných hotelech. Taky historka s Utažskými policisty v Moabu. To když jsme se vraceli z hospody a Gabka si rozmazala stěračem bláto na skle, což neušlo pozornosti kolemjedoucí patroly. Stejně pak ze samého strachu nic nenadýchala a tak všechno dobře dopadlo. Na zkrácený popis cesty pak stačí obrázek s magnetky, které nám přibyly na ledničce.